Bylo to někdy na začátku šedesátých let, když Josef Rakoncaj zjistil, že se dá pomocí lana lézt na skály. S kamarády ze základní školy chodili zdolávat malé skalky v okolí Turnova. Tehdy ještě nevěděl, že ten malý objev bude mít pro jeho život zásadní následky.
Po strojní průmyslovce nastoupil Rakoncaj coby technik do firmy Dioptra. Navrhoval tam konstrukci brýlí. Práce ho podle jeho slov ale moc nebavila. Rozhodně se to nedalo srovnat s pocitem, které mu dávalo lezení. Lezení mu šlo, v Českém ráji se mu podařilo několik desítek prvovýstupů. Zatímco zlézal české pískovce, snil o „velkých kopcích“. Tak se mezi lezci říká velehorám a především Himálaji.
Jenže expedice do Himálaje stála 60 tisíc, což tehdy byly velké peníze. Dala se za ně koupit třeba škodovka. Musel se tedy spokojit s menšími výlety po Evropě a na Kavkaz.
Po návratech z Dioptry proto Josef Rakoncaj usedal k šicímu stroji a vyráběl spacáky. Prodával je svým kamarádům horolezcům, jejich známým, každému, kdo měl zájem. Kromě spacáků šil také péřovky, kalhoty, vše, co člověk potřebuje na expedici do velkých hor. To byla 70. léta.
Turista a prudící stařík
Na svou první osmitisícovku se Rakoncaj podíval až v roce 1983. Byla to K2, v té době považovaná za jeden z nejtěžších vrcholů světa. O tři roky později na ni Rakoncaj vylezl podruhé, což se předtím ještě nikomu nepodařilo.
Následovaly další osmitisícovky v Asii i v Americe. Toho vůbec nejvíce symbolického vrcholu, tedy Mount Everestu, ale Rakoncaj nikdy nedosáhl. Pokusil se o to třikrát, naposledy v roce 1994.
Josef Rakoncaj ovšem není typ horolezce, který by chtěl mít odškrtnuté všechny vrcholy. Víc ho zajímá hledání nových cest, kterými ještě nikdo nešel. Několik jich objevil i v Himálaji. Není sběratelem trofejí, jako spíše tvrdohlavým pionýrem. Možná i proto se nemá v lásce s Radkem Jarošem, který je spolu s Rakoncajem nejznámějším českým horolezcem.
Přečtěte si rozhovor s Josefem Rakoncajem: Z výstupů na osmitisícovky je masovka bez dobrodružství
Jaroš sice dosáhl všech čtrnácti osmitisícovek, podle Rakoncaje je ale pouhým turistou, nikoli horolezcem. Jaroš zase Rakoncaje označuje za prudícího staříka.
Za minulého režimu šil Josef Rakoncaj maximálně 120 kusů za rok, ať už spacáků, bund, nebo kalhot. Hned po revoluci v roce 1990 ale své podnikání rozjel profesionálně – zaměstnal několik švadlen a výrobu rozšířil. Vytvořil také značku, kterou pojmenoval dle anglické verze svého křestního jména – Sir Joseph. Konotace se šlechtickým titulem není náhodná.
Josef Rakoncaj vsadil na to, že outdoorové oblečení spojené se špičkovým horolezcem, kterého všichni znají, bude fungovat. Sázka mu vyšla. Dnes má firma obrat 25 milionů a ročně ušije deset tisíc výrobků. Do firmy zapojil Josef Rakoncaj i své dvě děti Lukáše a Lucii.
Ušít venku, nacpat doma
Zpočátku se všechno vybavení šilo v Turnově, v posledním roce se ale část výroby přesunula do Číny. Tam se expediční vybavení rozešívá, a potom se v Čechách plní husím peřím z Evropy. Důvodem podle Rakoncaje nebyly ani tak úspory, jako spíše fakt, že v tuzemsku jednoduše nejsou švadleny.
„Není to sériová výroba, v Číně se vše pořád šije ručně,“ říká v rozhovoru v turnovské dílně Rakoncaj starší. Výroba i obrat firmy by prý mohly být mnohem větší, otec a syn ale chtějí obojí držet, aby zůstala současná kvalita. „Stejně to ale roste,“ kroutí hlavou Rakoncaj, jako by si trochu stěžoval.
Půlka výrobků jde do Česka a na Slovensko, půlka na export. Největším exportním trhem je trochu překvapivě Norsko. Na tomto trhu pomohly kontakty z horolezectví, které má Rakoncaj bohaté. Na konci 80. let jako profesionál lezl pro jeden italsko-francouzský tým.
Josef Rakoncaj firmu založil, dnes ji ale vede syn Lukáš. Otec má spíše reprezentativní funkci. Lukáš je také horolezec, jeho vášní je ale jiná horská aktivita. Ultramaratony, dlouhé běhy s velkým převýšením. Doba se změnila a s ní i horolezectví, myslí si Lukáš Rakoncaj. Zatímco v 80. letech, kdy lezla generace jeho otce, bylo cílem vylézt na všechny himálajské osmitisícovky, dnes mají horolezci jiné cíle.
„Víc osmitísícovek už asi nebude. Ale je spousta krásných kopců o šesti sedmi tisících. Nebo si pár lidí vezme trabanty a jede přes půl zeměkoule. Nebo mám kamaráda Jana Kopku, jako první jel na Aljašce závod Iditarod na kole. Vyvinul si vlastní kolo se širokými gumami. Teď to dělají velké firmy a udělaly si z toho trend. Jestli mi rozumíte, je to o tom, něco objevovat. Být v něčem první,“ popisuje nadčasový princip Lukáš Rakoncaj.
Ostatně tuto životní filozofii razí i jeho otec. Nejtěžší výstup svého života nezažil v Himálaji, ale v Indii při výstupu na horu Nandá Déví. Což je „pouze“ sedmitisícovka. „Bylo to nejkrásnější,“ uzavírá Rakoncaj senior.
Čtěte také:
Nepál se snaží obnovit zájem o Everest. Přihlásil se jediný horolezec
Jake Gyllenhaal: Při premiéře Everestu v Benátkách jsem brečel
ČLÁNKY DO MAILU