Ze všech slepých ulic se lze dostat jedině obratem čelem vzad. Zpátky k vlastní měně a své měnové politice
Jakkoli v době uzávěrky tohoto vydání týdeníku Euro není vůbec jasné, jak se v průběhu víkendu posunou jednání mezi Evropskou unií a Řeckem o řešení tamní krize, zdá se zřejmé, že to může dopadnout pro Řecko, ale i pro eurozónu jen a pouze špatně.
Příčinou je skutečnost, že věřitelé vesměs odmítají přijmout jako realitu, že řecký dluh je opravdu nesplatitelný a další pomoc, podmíněná jakýmikoli úspornými programy, ke změně této reality nepovede. A řecká vláda, tato stejně jako ty předchozí, odmítá vzít na svá bedra hluboké strukturální reformy, které jsou pro ekonomickou prosperitu země nevyhnutelné a které lze fakticky realizovat jen s vlastní, autonomní měnovou politikou, tedy bez eura.
Krocení výdajů
Opatření navržená řeckou vládou, o nichž se od pátku diskutovalo, jdou stejným směrem nejen jako požadavky věřitelů z dubna a května letošního roku, ale i jako úsporné programy z let 2009 a 2012. Penzijní systém je pro Řecko skutečně neúnosný a ani navržené, sociálně jistě hodně bolestivé změny, nejsou dostatečné. Krácení dalších výdajů na platy státních zaměstnanců či na obranu jsou žádoucí stejně jako před pěti či třemi lety. Ovšem když se pak podíváme na realitu, Řekové své výdaje opravdu pět let krotí, a ne úplně bez úspěchu. Před příchodem krize dosahovaly výdaje téměř padesáti procent hrubého domácího produktu a loni se dostaly pod pětačtyřicet, a to při poklesu HDP téměř o brutální třetinu. V našich podmínkách je to, jako by se za pět let snížily výdaje veřejných financí o nějakých tři sta miliard korun ročně.
A výběr daní se podle statistik také evidentně zlepšil a posunul se obdobným způsobem vzhůru, takže primární saldo rozpočtu je v zásadě vyrovnané a možná dosahuje i nějakého přebytku. A tak zvyšování daňového břemene má sice svou logiku, ale východiskem z řecké krize rozhodně není.
Má tedy Tsipras pravdu a tím, co stojí v cestě světlým řeckým zítřkům, je obří dluh, který je nutné umazat a na euru se vézt dál? Bylo by hodně hloupé a naivní akceptovat takovou zkratku.
Údajně zbídačené Řecko
Problém tkví v naprosto nevyhovujícím stavu reálné ekonomiky, který má hluboké a léta zarůstající kořeny. Řecký hrubý domácí produkt rostl od vstupu do eurozóny do vzniku krize v průměru o více než čtyři procenta ročně. Přitom růst produktivity za to opravdu nemohl, motorem růstu byla konečná spotřeba financovaná rozpočtovým deficitem a spotřeba je dominantní složkou HDP i v současném údajně zbídačeném Řecku. Druhou růstovou položkou byly investice tažené především strukturálními fondy EU, které byly k Řecku zdaleka nejštědřejší ze všech evropských zemí. Co bylo v Řecku do eura špatně, bylo po jeho zavedení ještě hůř. Levné peníze směřované do neproduktivních sektorů devastovaly celou ekonomiku.
Když skončily časy hojnosti a stát musel omezit utrácení, ukázalo se, že není čím domácí spotřebu nahradit. Exportní expanze je fakticky nemožná, protože chybějí velké a silné exportní firmy. Většina ekonomiky je tvořena malými firmičkami do deseti zaměstnanců, od nichž nelze čekat útok na světové trhy. Firemní investice jsou pak blokovány credit crunchem, protože banky čelící odlivu úspor musejí drasticky omezovat úvěrování.
S tímto stavem nepohnou ani další desítky miliard eur pomoci.
Tato slepá ulice by se dala popisovat ještě na mnoha dalších stranách. A jako ze všech slepých ulic se z ní lze dostat jedině obratem čelem vzad. Zpátky k vlastní měně a své měnové politice, což umožní sanovat domácí banky, odblokovat credit crunch a ve spojení s racionálními reformami podporujícími podnikání začít cestu k prosperitě znovu a lépe než na dluh.
O autorovi| l Pavel Páral, paralp@mf.cz
