Zatímco Praha se bojí importu slovenských Romů, Bratislava si mne ruce v očekávání příchodu českých firem. O čem to svědčí? O hlouposti naší vlády, která vysokými daněmi vyhání podnikatele a štědrými dávkami láká sociální případy.
NA TAPETĚ
Slovenská firemní daň činí pouhých devatenáct procent, zatímco česká letos slavnostně poklesne na dvacet osm procent. Příliš velký rozdíl na to, aby nestálo za úvahu přesunout sídlo a tím i místo zdanění za blízkou řeku Moravu. Kabinet se tváří, že nic nehrozí, protože „výše daní není všecko“. V poslední době tento zjevně neudržitelný argument nahradila zdánlivě neprůstřelná teze. Díky rychlejším odpisům je údajně naše efektivní míra zdanění stejná jako na Slovensku. Tohle tvrzení je horší než lež, je to statistická ekvilibristika. Ukázalo se, že premiér Špidla či ministr financí Sobotka nevycházejí z žádných vládních výpočtů ale papouškují jednu soukromou studii Ernst&Young. To je sice úctyhodná firma, je ale třeba vidět, že publikováním argumentů podporujících snížení a zjednodušení daní by šla proti vlastním zájmům, protože se živí účetním poradenstvím. V rozhovorech s podnikateli si člověk udělá jiný obrázek, než jak nám jej vykresluje vládní propaganda. Firmy o stěhování na Slovensko přinejmenším vážně uvažují. Co se týká filiálek velkých koncernů pro celý region, je jejich budoucí umístění vBratislavě více než pravděpodobné. Není divu, podniky obvykle spotřebují na „daňovou optimalizaci“ zhruba dvacet procent zisku (mimo jiné na palmáre poradenských firem typu Ernst&Young). Na Slovensku to mají rovnou za devatenáct, bez rizika, složitých operací a nutnosti nakupovat věci, které ve skutečnosti nepotřebují. Oproti této nabídce na dřevo jsou české odpisy chimérou, která maximálně zlepší cash flow, ale objem daní podstatněji nesníží. Vláda tím může dosáhnout jedině toho, že firmy budou investice odepisovat dál vČesku, ale daně zaplatí chytřejšímu slovenskému kabinetu. Slováci nám dávají názornou lekci, jak funguje daňová konkurence. Vlády by se měly podřídit tržní logice. Když jiný obchodník nabízí stejné zboží za lepší ceny než já, zlevním také, jinak skončím bankrotem. Kabinet se tváří, že u daní to neplatí a s cenou tedy dolů nemusí. Nemusí, jako nemusí dovolit, aby podnikatelé přestali zdarma úvěrovat stát a odváděli DPH jen jednou za rok s daňovým přiznáním, jako u sousedů. Na bankrotářskou vládní politiku ovšem doplatíme všichni.
