Země se potýká s dalším problémem. Kromě bank a vysoké nezaměstnanosti ji trápí také špatná platební morálka
Jak se pozná, že na tom jsme stejně dobře jako západní Němci? Až budou i uklízečky jezdit s Fischerem na Mallorku. Dobový vtip z počátku devadesátých let dobře vystihuje nejen sen o českém kapitalismu, ale i rozdělení Evropy na chudý Jih a bohatý Západ. Za časů rozkolísané pesety a tvrdé marky bylo Španělsko skutečně rájem i pro nižší příjmové vrstvy. Zejména pro místa s turistickým potenciálem, jako je právě Mallorka, byli turisté ze Západu požehnáním. Veškerou útratu v hotelech, obchodech a restauracích platili hned a většinou v hotovosti, nehledě na nějaké to spropitné v západoněmecké marce – nejserióznější měně starého kontinentu. O takovém cash flow si většina dnešních Španělů může nechat jen zdát.
Začněme třeba právě Mallorkou. Největší španělský ostrov má kumulovaný dluh ve výši 4,4 miliardy eur, jen letos potřebuje v rozpočtu zalátat díru v podobě 212 milionů. Nejde ale jen o částky na papíře, které se nakonec beztak podaří uhradit a nikoho se přímo nedotknou.
Ve Španělsku tiká nová časovaná nálož – kromě skomírajících bank, přefouknuté nemovitostní bubliny a rekordní nezaměstnanosti dosahující 25 procent hrozí také kolaps v malém. Ten přímo ohrožuje statisíce malých a středních firem, které tvoří 90 procent ekonomiky Pyrenejského poloostrova.
Prudce totiž rostou nesplacené závazky místních samospráv a regionálních vlád. Jen ve fakturách, které jsou třicet dnů po splatnosti, drží španělská obecní zastupitelstva a regiony 75 miliard eur – dvakrát víc než před rokem. Společně se závazky madridské vlády pak na pohledávkách vůči domácím podnikatelům úředníci dluží kolem sta miliard eur. Ani tady výčet vršících se složenek ještě nekončí. Dalších 55 miliard eur činí nesplacené pohledávky státních podniků, třináct miliard jde na vrub firem s majoritní účastí některého ze sedmnácti španělských autonomních regionů.
Krize učí trpělivosti Život mnoha španělských firem tak spočívá v podivné složenkové siestě, která se protahuje na neurčito. Krize naučila manažery podniků čekat. Reálné proplacení faktury zabere 75 dnů. Dokonce i Řekové jsou na tom o týden lépe. (V Česku se na proplacení faktury čeká v průměru 38 dnů, v sousedním Německu ještě o šest dnů méně.) Průměrná čísla jsou ale zavádějící, stejně jako zákonem stanovené lhůty.
Kdyby španělská veřejná správa chtěla dodržovat platné paragrafy, musela by proplácet faktury do čtyřiceti dnů, příští rok se lhůta ještě o deset dnů zkrátí. Jenže některé španělské farmaceutické firmy hlásí, že za dodávky léků státnímu sektoru dostávají peníze až po rekordních 500 dnech. „Mnoho výrobců léčiv se dostává do problémů, protože marže jsou beztak velmi nízké,“ řekl agentuře Bloomberg Gonzalo Lopéz, generální manažer společnosti Faes Farma. Sdružení Farmaindustria spočítalo, že jen regionální nemocnice dlužily koncem loňského roku za léky 6,4 miliardy eur. Velké problémy s neproplacenými fakturami mají i lékárníci. „Vím o lékárnách, které doplácejí na provoz z úspor. Pokud to takto půjde dál, nebudou mít ani na účty za elektřinu,“ varuje Fernando Redondo ze Svazu lékáren.
Mnoho podnikatelů se problémům s cash flow přizpůsobilo. Z výzkumů nizozemské poradenské společnosti Atradius vyplývá, že polovina španělských společností odkládá na faktuře datum splatnosti o déle než dva měsíce, jen necelá čtvrtina požaduje platbu do jednoho měsíce. U nás je oproti tomu platební morálka přímo vzorová. Šedesát procent českých firem fakturuje v rozmezí jednoho až třiceti dnů.
Zatímco firmy jsou na tom stále hůře, jediným, kdo ve Španělsku na platební krizi vydělává, jsou faktoringové společnosti, které si na radách, jak řídit cash flow, postavily živnost.
A potenciálně si mohou na své přijít také zahraniční investoři. „Ve Španělsku jsou ceny za odprodej obchodních podílů ve srovnání s jejich účetní hodnotou velmi nízké,“ konstatuje květnová studie německé poradenské firmy Rödl & Partner. Navíc je Španělsko tradiční branou na latinskoamerické trhy, jak upozorňuje zpráva. Nedostatek likvidity na Pyrenejském poloostrově vytváří začarovaný kruh. Typickým příkladem je krok ministra financí Cristóbala Montora. Ten na jaře navrhl, že by se měl zavést mechanismus, s jehož pomocí by firmy mohly obejít podpis starosty nebo regionální vlády na příkazu k úhradě. Faktury by se přímo platily z bankovních účtů veřejné správy na základě elektronického platebního rozkazu. Jenže má to háček. Montoro chtěl, aby přednost v pohledávce dostaly společnosti, které platí všechny závazky ze sociálního a zdravotního pojištění. Takové ale ve Španělsku téměř nejsou, protože se právě kvůli veřejnému sektoru dostávají do platební neschopnosti, v lepším případě skluzu několika měsíců. Za poslední tři roky zkrachovalo ve Španělsku na 600 tisíc firem. Až třetina z nich nikoli vlastní vinou – nedostaly totiž včas zaplaceno.
Čekat musejí i stíhačky Platební nejistota se podepisuje i na náladě firem.
Agentura Grant Thornton koncem července spočítala, že černě svou budoucnost vidí tři čtvrtiny z nich. Dokonce i Řekové jsou na tom se dvěma třetinami pesimistů co do očekávání lépe. Kromě propadu objednávek a problémů s dlouhodobým financováním pociťuje polovina španělských firem jako největší překážku právě nedostatek likvidity způsobený neproplacenými fakturami a zpožděnými platbami. Ty mimochodem zasáhnou i francouzsko-britsko-italské konsorcium Eurofighter. Ještě letos musí Madrid za dodávku prozatím 46 z celkových 87 stíhaček Typhoon zaplatit 720 milionů eur.
Španělé již údajně jednají o novém splátkovém kalendáři. S fakturami musí počkat i Eurocopter, odnož skupiny EADS, která uzavřela s Madridem kontrakt na 24 útočných vrtulníků typu Tigre. Ani na jejich splátky Španělsko nemá.
V porovnání s celkovým španělským dluhem, který se za letošní první čtvrtletí vyhoupl na 775 miliard eur, se mohou neproplacené faktury z eráru a dluhy regionů zdát spíše okrajovým problémem. Koneckonců i kdyby měl Madrid sanovat rozpočty všech problematických regionů, přišlo by to státní kasu „jen“ na 20 miliard eur dalších dluhů. Podstatný problém je politický – samotné dorovnání financí ještě nezaručí, že se platební morálka zázračně vylepší.
Svoboda neplatit Ukazuje se, že rozsáhlá samostatnost, kterou španělským regionům udělila ústava z roku 1978, znamená kromě politických, jazykových a etnických svobod také svobodu zadlužit se. A svobodu neplatit účty. Není ostatně náhoda, že Katalánci, kteří volají po uznání jako samostatný národ a propagují katalánštinu jako úřední jazyk, patří mezi nejzadluženější regiony.
Mnoho Španělů má přesto pocit, že regiony táhnou ke dnu madridští politici v čele s pravicovým premiérem Marianem Rajoyem. Ti podle nich prozatím jen šetří a vůbec nedbají na prorůstová opatření, která by dokázala regiony povzbudit. Vláda nicméně nedávno kritiky potěšila, když sáhla po radikálním řešení, které sice celkové španělské zadlužení nesníží, ale autonomním oblastem výrazně uleví. Alespoň v tom, že jejich dluhy převede na bedra eráru.
Madrid před třemi týdny zřídil na pomoc regionům zvláštní fond likvidity (Fondo de Liquidez Autonómico, FLA), do něhož vložil dvanáct miliard eur a převedl dalších šest miliard z výnosů státní loterie. Podle mnohých Španělů to byla jeho povinnost vůči regionům, z nichž se jako první přihlásila o peníze Valencie a Murcía. „Vláda se zjevila jako Panenka Marie a vyřešila problém, který sama způsobila,“ řekl listu Financial Times Josep Sellés, šéf faktoringové firmy Eurofactor Hispania.
Kontroloři z Madridu Centrální pomoc v podobě levných půjček ovšem není zadarmo. Madrid může jako věřitel požadovat od regionálních vlád konkrétní reformy a škrty nebo stanovovat nové limity zadlužení. FLA navíc disponuje armádou kontrolorů, kteří mají právo přebírat se v účetnictví jednotlivých regionů. Nejen těch vládních, ale i firemních. Zvlášť pro Katalánsko je to nepříjemná zpráva. Firmy s většinovou účastí katalánské vlády totiž dluží rekordních 6,3 miliardy eur – stejně jako všechny regionální španělské společnosti dohromady. „Španělsko se stalo zemí, v níž si regiony dělají, co chtějí. A dokud to vláda nedostane pod kontrolu, nic se na tom nezmění,“ myslí si Celestino Suero, manažer firmy CE Consulting. Dostat pod kontrolu je třeba nejen dluhy, ale především rozhodování o tom, kam investice v regionech poputují. Španělsko totiž v posledních letech zachvátila budovatelská horečka. Zastánci větší centralizace poukazují na desítky letišť s mezinárodním statusem, kam nikdo nelétá, vznosná sídla regionálních úředníků zející prázdnotou nebo výstavní areály, kde není co ukazovat. Skutečnost, že na většinu takových rozmařilostí přispěla Evropská unie, by zejména pro Česko měla být nikoli příkladem, ale velkým varováním.
Špatná platební morálka španělského eráru a potíže tamních firem se mohou zdát příliš vzdálené. Potíž je v tom, že s krizí eura jako společné evropské měny příliš nesouvisejí, protože odrážejí vztah mezi centrální vládou a kraji v otázce přerozdělování peněz. Lehce se tak může stát, že platební siesta jednou dorazí i do českých regionů. Také u nás se krajští politici ocitli bez kontroly. A přebujelé golfové parky, cyklostezky odnikud nikam a hotýlky pro vybranou klientelu svědčí o tom, že dokázali investovat stovky milionů za ještě větší zbytečnosti než ve Španělsku. l
Čekání na peníze
Počet dnů mezi datem vystavení faktury a jejím reálným proplacením
(v % z celkového počtu firem)
Země 1–30 dnů 31–60 dnů 61–90 dnů Nad 90 dnů Průměr dnů
Dánsko 71,1 24,4 4,4 0 22,4
Velká Brit. 73,3 16,8 5,9 4,0 27,4
Rakousko 70,8 19,1 4,5 5,6 31,3
Polsko 70,2 18,1 6,4 5,3 31,7
Německo 66,4 25,5 4,5 3,6 31,7
Slovensko 56,1 32,5 7,9 3,5 37,9
Česko 52,0 31,4 14,7 2,0 38,4
Itálie 64,5 16,4 8,2 10,9 43,1
Maďarsko 48,6 21,4 15,7 14,3 55,3
Řecko 41,8 20,9 13,1 24,2 69,3
Španělsko 16,6 26,0 28,6 29,9 75,1
pramen: Atradius Payment Practices Barometer, 2012
S placením nespěchejte
Počet dnů mezi datem vystavení faktury a její oficiální dobou splatnosti
(v % z celkového počtu firem)
Země 1–30 dnů 31–60 dnů 61–90 dnů Nad 90 dnů Průměr dnů
Španělsko 23,5 28,4 41,7 6,4 67,8
Česko 61,3 19,3 13,7 5,7 44,2
pramen: Atradius Payment Practices Barometer, 2012
Vršící se faktury
Struktura finančních závazků Španělska podle typu samosprávy
(za I. Q 2012, v mil. eur)
Cenné papíry Půjčky Faktury po Celkem
(kromě akcií) splatnosti
Regiony 62,9 79,2 50,8 192,9
Místní 1,8 35,0 24,7 61,5
samosprávy
Vláda 648,6* 16,4 23,2 688,2
*včetně hotovosti, depozit a akcií
pramen: Banca de Espaňa
Hroutící se regiony
Celkové dluhy španělských regionů
(v mil. eur)
II/2010 132,0
III/2010 139,3
IV/2010 149,7
I/2011 153,0
II/2011 160,4
III/2011 163,4
IV/2011 191,5
I/2012 192,9
pramen: Banca de Espaňa
Val, který už nechrání
Evropský stabilizační mechanismus (ESM) měl platit od 1. července, zatím se ale zadrhl. Politické trable v podobě německého ústavního soudu, který má teprve 12. září potvrdit zapojení Berlína jako největšího věřitele, už jsou téměř zapomenuty. Nová čísla ze Španělska totiž ukazují, že se ESM může ocitnout na suchu ještě dřív, než se rozjede. Plná kapacita ESM v podobě 500 miliard eur bude totiž k dispozici až v polovině roku 2014. Letos by to mělo být jen 210 miliard eur – plus zbylých 135 miliard z Evropského nástroje finanční stability (EFSF). Jenže pokud se nestane něco mimořádného, bude Španělsko podle odhadů britského think-tanku Open Europe do poloviny roku 2015 potřebovat včetně bank celkem 642 miliard eur. Na řadu tak bude muset přijít jiný mechanismus. Kromě eurobondů, proti nimž se ostře staví Německo, se čím dál častěji mluví o společné fiskální politice Evropské unie. Ta by nakonec znamenala totéž, co všechny dosavadní záchranné mechanismy – na Španělsko by se skládala celá eurozóna. Centrální pomoc v podobě levných půjček není zadarmo. Madrid může jako věřitel požadovat od regionálních vlád konkrétní reformy nebo stanovovat nové limity zadlužení.
O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz
