TURISTIKA - Tisíce lidí dále křižují českými zeměmi na mnohakilometrových výšlapech, podobně jako před desetiletími. Jenom klasické pohorky a větrovku vyměnily za modernější ohozy a přibraly mezi sebe i stále populárnější cyklisty. Rozrůstají se též stánky s občerstvením, jak podnikatelé cítí příležitost nakrmit a napojit vyprahlé pochodníky.
Před čtvrtstoletím zpíval Ivan Mládek se svým Banjobandem vesele text „Mě láká velice, pochod Praha – Prčice“. Proudící řeky lidí z města na venkov od té doby nevyschly, pouze mírně ubraly na síle, jak přibyla plejáda dalších aktivit pro trávení volného času. Výletníci slaví letos již 120 let od založení Klubu českých turistů (KČT) a rozhodně nehodlají odejít na odpočinek. „Zakoupím si střevíce a hbitě vyrazím,“ sliboval hudebník a my odstartujeme taktéž.
Pohádky tisíce a sta nocí
Chůze je nejpřirozenějším pohybem člověka a zvládnou ji i méně zdatní jedinci. Odtud pramení obliba pochodů, jež jsou vyhledávány širokou veřejností. Každý rok ke zdravému pohybu přivedou kolem čtvrt milionu lidí, což je rozhodně úctyhodné číslo. „Ročně pořádáme kolem 1100 akcí. Chceme přivádět lidi do přírody, ukazovat jim krásy naší země, seznamovat je s památnými místy i architektonickými skvosty minulých staletí,“ vypočítává Luboš Němeček z KČT.
Komu jsou málo jednorázové procházky, může se vydat na „etapáky“ trvající i déle než týden. Nenasytní „dálkoplazové“ zhltnou stokilometrové marše, mezi nimiž kraluje přechod Krkonoš. Neméně náročné jsou cesty po Šumavě či Posázaví, vybrat ten nejtěžší však jde jen stěží. Někdo se zadýchává do kopce, jinému nesedí tvrdý asfalt a dalšího pobolívají kolena při chůzi z kopce.
Ať tak či onak, největší aktivitu vyvíjí tento člověčí druh na jaře a na podzim. Vzpomeňme na propagovaných 100 jarních kilometrů. V letních měsících zaleze do chalup a přímořských letovisek a v zimě zřejmě hibernuje. „Zimní turistika je samozřejmě lákavá a má mezi našimi členy řadu zastánců, ale jejich počty jsou proti pěšákům o dost nižší,“ podotýká Němeček. V celé republice se vyskytuje asi 36 tisíc jedinců rodu KČT a deset tisíc mláďat v Asociaci turistických oddílů mládeže. „Z toho je vidět, že o budoucnost máme postaráno,“ předpovídá Němeček. Člověk pochodový se však dožívá vysokého věku, když druhou početně nejsilnější skupinou jsou exempláře kolem šedesáti let.
Jdi do Prčic!
Tímto heslem se řídí stále nejvíce nadšenců, populární Prčice přitahují největší masy již od roku 1966. Průkopníků bylo 469 a přišli s nápadem pěšky překonat vzdálenost 100 tisíc loktů českých. Tehdy každý zúčastněný dostal jako suvenýr speciální stužku, kterou od roku 1973 nahradila nejprve kovová a později plastová botička. Tyto miniatury „škrpálů“ si skalní příznivci rázných kroků věší kolem krku jako trofeje. „Rozhodně mě překvapilo, jak je tento tradiční turistický svátek oblíbený, podobné množství lidí bývávalo možné vidět jen ve frontě na banány,“ vybavuje si turista Martin Brožek. Cestou padnou hory uzenin a vypijí se hektolitry vody či piva. „Naštěstí je trasa lemována stánky s pivem a buřty, o doplňování energie a tekutin se člověk bát nemusí. Pivo jsme popíjeli téměř při každé příležitosti,“ potvrzuje další odvážná účastnice.
Letos 17 různých tras vinoucích se od Prahy po Tábor zaplnilo skoro 20 tisíc účastníků. V dobách největší slávy před rokem 1989 však pořadatelé přivítali i o patnáct tisíc lidí více. Tento zlatým písmem zapsaný rekord z roku 1981 bude v dnešních dobách jen těžko překonán. Ledaže by to zachránili cyklisté, jejichž počty, na rozdíl od chodců, stoupají. Na letošní túry se jich do sedel vyšvihla už téměř tisícovka. „Cyklistů bylo asi o 200 víc než minulý rok, což odpovídá dnešnímu trendu,“ míní organizátor pochodu Petr Karlovský.
Milovníci kol měli přichystány čtyři speciální trasy, aby se nemotali mezi pochodující většinou. Pro ni je tradičně nejdelší sedmdesátikilometrová trasa, na niž si musí přivstat a jít nejdříve do háje, neboť pochoďák startuje v pět ráno od stejnojmenné stanice metra. Do Prčic dojdou utrmácení často až po setmění. Dětská varianta je zkrácena na 23 kilometrů a začíná ve Voticích. Do cíle dojeli z Miličína i vozíčkáři, jichž bylo více než dvojnásobných 64, včetně doprovodu. Chybí tak už jen puťák pro maminky s kočárky, které se také hlásí o své místo na slunci. „Nemyslím si, že by maminky chtěly jít s kočárkem 25 kilometrů po silnici za plného provozu. Nemůžeme tolik omezovat dopravu a ani to není naším záměrem,“ vysvětluje Karlovský. Ze stejného důvodu mohou na tradiční umělohmotnou botičku zapomenout i bruslaři.
Vypochodovali s vojáky
Lidé se sedavým zaměstnáním a způsobem života u televize či počítače nyní začínají pociťovat neblahé důsledky na organismus. „Na jedné straně část lidí sice zpohodlněla, jiní ale naopak začínají holdovat zdravému životnímu stylu a pro ně je turistika jednou z nejsnáze dostupných pohybových aktivit,“ vábí Němeček. „Chodit po svých“ je levné a vhodné pro všechny bez rozdílu věku. Navíc se nabízí lidem návštěva míst, kde většina z nich nikdy nebyla. „Počátkem devadesátých let minulého století to byla nově zpřístupněná Šumava. V poslední době se nám otevírají okrajové prostory vojenských výcvikových prostorů Boletice, Brdy a další,“ dodává.
V dříve přísně střežených místech se rodí značené trasy a civilisté tak mohou vyrazit i do těchto neprobádaných lokalit, na jejichž mapách by staří Římané psali „Zde jsou lvi“. Nedávnou novinkou je otevření muzea turistiky v Bechyni. „Na mapách KČT jsou stále přesnější údaje, uživatelský komfort zvyšuje síť pravoúhlých souřadnic pro navigační systém GPS,“ vypočítává Němeček čerstvé novinky.
A proč se vůbec takto namáhat? Pravidelný zápřah působí blahodárně na činnost srdce, rychlou chůzi doporučují lékaři při cukrovce, obezitě a dalších civilizačních chorobách. Pokud se však člověk jednou rozhodne se sebou něco dělat, měl by se vyvarovat tradičních chyb, aby si pohybem spíše neublížil. „Mezi ně patří špatná obuv, nevhodné oblečení, podcenění rychlých změn počasí a naopak přecenění vlastních sil,“ vyjmenovává Němeček. Boty musí být především pevné a pohodlné, oblečení chránit před chladem a vlhkem, ale zároveň zbytečně organizmus nepřehřívat, neboť i při chůzi se tělo zapotí. „Jsou plné pohody ty dálkové pochody, bez chleba a bez vody já k cíli dorazím,“ končil Mládek slavnou písničku a zde s ním souhlasit nelze. Abyste totiž dosáhli ve zdraví cílové mety, je třeba hodně pít a něco poslat i do žaludku.
Turisté měli i bojovat
KČT vznikl 11. června 1888 v Praze a stejně jako jeho starší bratr Sokol v reakci na existenci německých branných spolků s cílem posílit český národ na ozbrojený boj s německým nepřítelem. Prvním předsedou byl zvolen známý cestovatel Vojta Náprstek. Prvním činem klubu bylo na jaře následujícího roku zorganizování velké výpravy českých turistů na Světovou výstavu do Paříže, která byla jednou ze senzací konce 19. století. Peníze vydělali na pražské výstavě v roce 1891, kde do jejich pavilónu zavítalo přes 200 tisíc platících návštěvníků.
Turisté se poté věnovali výstavbám turistických chat, rozhleden a značení pěších tras a stáli u zrodu i věže na Petříně. Členové klubu vyráželi do okolí měst v celé rakousko-uherské monarchii a výprava do Dalmácie, Černé Hory, Bosny a Záhřebu byla záměrnou manifestací slovanské vzájemnosti. Následovaly expedice na Island, kam tehdy jezdila loď jednou za půl roku, do Skandinávie i Afriky. Byli též jedněmi z prvních experimentátorů s přesuny na lyžích. Ke konci habsburské říše členská základna přesahovala pět tisíc lidí.
Rozvoj turistiky paradoxně podpořily světové války, které šoupaly s mladými muži po jejich bojištích a „naučily“ je tak cestovat. Krátce po první válce tak klub zaznamenal největšího rozmachu a koncem 20. let minulého století již čítal 60 tisíc členů. Velmi užitečnou se ukázala dohoda o možnosti překročení hranice do Polska bez cestovního pasu pouze po předložení průkazu turistického klubu, čehož po okupaci v roce 1939 využilo k emigraci mnoho našich vojáků. Po druhé světové válce se Klub nadechl k nové činnosti, která pokračuje dodnes.
