Jednotné zemědělské družstvo vzniklo ve Slušovicích roku 1952. O jedenáct let později, kdy se jeho předsedou stal tehdy sedmadvacetiletý František Čuba, mělo roční tržby kolem jednoho milionu korun.
Foto: Geocaching.com
V období největší slávy koncem 80. let se ale obrat zvýšil až na sedm miliard a čistý zisk přesahoval 700 milionů korun. JZD zaměstnávalo přes šest tisíc lidí ze Slušovic i širokého okolí a zdejší obyvatelé měli k dispozici koupaliště, hřiště, školy i zdravotnické středisko. A nejen to. Na okraji obce vyrostlo moderní dostihové závodiště, zájemci mohli navštívit restauraci v útrobách dopravního letadla a v obchodech se daly koupit věci, které jinde nebyly, jako například Pepsi v plastových lahvích, bramborové lupínky či tropické ovoce. Na výlety sem jezdily celé kolektivy z továren i zahraniční prominenti a kvůli plánované návštěvě Michaila Gorbačova vznikla mezi Zlínem a Slušovicemi dokonce čtyřproudová autostráda.
Ač by tomu název napovídal, zemědělství se družstvo, nazývané v té době agrokombinát, věnovalo na sklonku osmdesátých let jen minimálně. Hlavní síly byly směrovány do přidružené výroby: stavebnictví, zpracování plastů, biotechnologie a výroby počítačů.
Malý kapitalismus
František Čuba dokázal na svou dobu takřka neuvěřitelné věci. V JZD vytvořil samostatné skupiny, které mezi sebou obchodovaly. Například ta, která pěstovala rostliny ve skleníku, si od jiných skupin kupovala hnojivo či techniku. Část zisku odvedla na účet JZD, zbytek si její členové ponechali. Tím Čuba svázal pracovní výkon zaměstnanců s výdělkem. Odměnou mu byla produktivita vysoce převyšující celostátní průměr. Skupiny mohly dokonce nakupovat i mimo družstvo, pokud to bylo levnější. Tím zvyšovaly zisk svůj i družstva, ale hlavně se tak vytvářel tlak na další skupiny, které byly vystaveny přímé konkurenci podniků z celé republiky.
Takto se Čuba zbavil neefektivního modelu socialistického hospodářství a vrátil do hry klíčový prvek – motivaci. Je nesporné, že mladý předseda JZD byl skvělým manažerem. Byl mužem činu, uměl lidi strhnout a motivovat. Zaměstnával dokonce i pracovníky s ideologickým škraloupem, které jinde nechtěli. Bez kontaktů na tehdejší vládnoucí garnituru by to ale nešlo. Čuba se přátelil s předsedou vlády Lubomírem Štrougalem a nad družstvem držel ochrannou ruku i generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš. Důvodem byl zřejmě pokus komunistů na omezeném prostoru jednoho družstva testovat nové formy hospodaření.
Sametový krach
Zásadní odlišnost Slušovic spočívala také v intenzívním zahraničním obchodu. JZD vyváželo na Východ i na Západ, kde také nakupovalo u nás málo dostupné výrobky. V podnikových prodejnách se tak objevovalo západní oblečení a elektronika. Někteří za tím viděli mafiánské praktiky podporované komunistickými pohlaváry, dnes bychom ale Čubu označili spíš za schopného lobbistu. Ať tak či onak, na konci 80. let tu bylo JZD, které sestavovalo a prodávalo počítače, vyrábělo zemědělské stroje a technologii, dováželo podpultové zahraniční zboží, stavělo domy a vlastnilo letadla. Samotná zemědělská činnost tvořila naprostou menšinu produkce. Vše fungovalo až do sametové revoluce, která byla pro Slušovice příležitostí i hrozbou.
Zdálo se, že Čuba, který vybudoval kapitalistický podnik uprostřed socialistického státu, musí mít v nových poměrech náskok. Jenže z představitele reforem se náhle stal symbol starých pořádků. Družstvo se hned v prvních porevolučních měsících začalo dělit. Nové podniky se snažily získat co největší podíl ze starého JZD, a obrovský majetek se tak začal pomalu rozplývat. Osud Slušovic pak definitivně zpečetil slavný projev Václava Havla v létě 1990, v němž prezident mluvil o „temných slušovických nitkách“, které ovlivňují ekonomiku. Čuba po tomto projevu odešel z čela JZD. Postupně byl obviněn z několika trestných činů, vše ale nakonec vyústilo do ztracena.
Na troskách JZD
Ze slušovického zázraku mnoho nezůstalo. Čtyřproudová autostráda byla zúžena na polovinu a dnes je vedena jako silnice druhé třídy. V mnoha objektech bývalého agrokombinátu se sice stále podniká, z hlavních budov impéria však zbyly jen poloprázdné skelety. Počítačem řízené fermentační zásobníky, vydělávající stamiliony, neuměli noví majitelé ovládat, proto je odvezli do sběrných surovin. Do šrotu odletěl i restaurační aeroplán a výstavné skleníky řízené počítačem se změnily ve skleněnou tříšť.
Asi nejviditelnějším pomníkem po agrokombinátu Slušovice je dostihový areál s klopenými zatáčkami, který byl svého času nejmodernější v zemi. Dvakrát měsíčně do něho přijížděly desetitisíce lidí, po listopadu 1989 ovšem jeho sláva rychle upadala. Dostihy se zde pořádaly už jen sporadicky, tribuny zchátraly a travnatou plochu začali využívat spíš amatérští golfisté.
S někdejší slušovickou chloubou to vypadalo bledě, roku 2006 ale přišel obrat. Dostihový provoz byl částečně obnoven a podařilo se zabránit i plánovanému prodeji pozemků. Iniciativy se poté chopilo město, které založilo Nadační fond Rozvoj dostihového sportu ve Slušovicích. Jeho cílem je dráhu nejen udržet v provozu, ale postupně jí vrátit i původní věhlas.