Včera zveřejněnou zprávu spolkové vlády ke „stavu německé jednoty“, podle níž se nové spolkové země začínají úspěšně stavět na vlastní nohy, může každý konfrontovat s vlastní zkušeností. Dva roky a dva měsíce předtím, než se Německo znovu sjednotilo, jsem strávil ve východním Berlíně léto na praxi v ekonomické redakci tamní tiskové agentury.
Asi nejtrvalejším přínosem z pár tehdy navázaných přátelství bylo jisté porozumění pro to, jaké tehdy bylo být „východním“ Berlíňanem. Mizerné. Jako život za zdí, kterou vidíte z nadzemky každý den jenom dvakrát – jednou cestou do práce, podruhé, když se trmácíte domů. Jako by to nestačilo, měla kamarádka z okna bytu výhled na západoberlínskou skládku, jíž říkala „Wohlstandskippe“ – smeťák blahobytu.
I Němci mohou mít smysl pro humor
Nehledě na náhlý skok v kupní síle jejich výplat se moji němečtí známí hned po sjednocení začali bát o práci (všichni až na jednu výjimku o ní také brzo přišli) a nepokrytě záviděli tu bohémsky uvolněnou atmosféru tehdejší Prahy. Už byla svoboda, sice málo peněz, ale ještě žádný existenční tlak. Po více než dvaceti letech stačí říct, že nikdo z nich není boháč, ale všichni to zvládli. Jejich děti jsou nejen světoběžníci (jako jejich rodiče), ale i nezamindrákovaní světoobčani. „Und das ist auch gut so,“ a tak je to v pořádku, když už mám odcizit berlínskému starostovi Klausi Wowereitovi druhou půlku jeho slavné větičky.
Nové spolkové země sice ještě pořád nejsou oněmi „kvetoucími krajinami“ slibovanými těsně před sjednocením tehdejším kancléřem Helmutem Kohlem, ale chandra je pryč. A kdo chce, vidí nejen ohromný pokrok, ale i potenciál.
Pokud odečteme Berlín, HDP na obyvatele bývalého východního Německa dosahuje necelých 23 tisíc eur oproti západoněmeckým více než 34 tisícům. „Wessis“ jsou podle tohoto ukazatele pořád o polovinu bohatší než „Ossis“, i když v disponibilních příjmech na obyvatele je rozdíl mnohem nižší (pětinový), byť zastírá velké rozdíly mezi jednotlivými profesními skupinami. Úředníci a učitelé již vydělávají skoro stejně, zatímco v malých a středních podnicích zpracovatelského průmyslu jsou na východě pořád jen na úrovni dvou třetin západu.
Nové spolkové země jsou zajímavé pro investory
Východní Německo bylo těsně před svým pádem podle tehdejších ukazatelů ekonomicky nejvyspělejší součástí sovětského impéria s nevelkým náskokem před Československem. Samozřejmě každý, kdo se tehdy dostal do Slovinska ještě jako součásti Jugoslávie, si musel po pár minutách všimnout markantně vyšší ekonomické úrovně a nesrovnatelné kvality života v porovnání s tehdejší NDR nebo Československem. O generaci a cirka dva biliony eur vnitroněmeckých transferů později jsou nové spolkové země těsně pod průměrem Evropské unie, zatímco HDP Slovinska je na 71 procentech průměru a český ještě o dost níž.
Pro nás je podstatné vnímat třeba to, že nové spolkové země po letech drtivého pádu tamního kdysi významného zpracovatelského průmyslu zažívají novou industrializační vlnu a jsou dnes lehce nad evropským průměrem, byť pod úrovní západních spolkových zemí. Jsou zajímavou destinací pro průmyslové investice. Mzdy jsou sice podstatně vyšší než v Česku nebo na Slovensku, ale ve srovnání s evropským jihem, natož pak západní a severní Evropou, jsou konkurenceschopné.
Flexibilita trhu práce je velmi dobrá a s pořádkem a disciplínou tady nikdy nebyly problémy. Připočtěte k tomu v celosvětovém měřítku prvotřídní infrastrukturu, vysoké výdaje na podporu vědy a výzkumu, německý standard veřejné správy a justice. Nezapomeňte na solidní školy včetně fungujícího duálního učňovského školství a vzkaz je jasný. O konkurenceschopnost bychom se měli bát my. Budeme se muset setsakra snažit, abychom v dalším investičním cyklu nekoukali Sasům nebo Durynkům vyděšeně na záda. A ani ten Branibor ještě neřekl poslední slovo.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Bulharizace zdravotnictví na postupu
