Oslabené porosty napadá kůrovec a václavka
Zatímco okolo rozpadu a samovolné obnovy bezzásahových zón v Národním parku Šumava stále někdo rozdmýchává hysterii, takřka bez povšimnutí veřejnosti zažívá Česko největší kůrovcovou kalamitu ve svých dějinách. Množství napadeného dřeva je největší v 50leté éře podrobného sledování. A pravděpodobně nejvyšší v celé české historii. Nejsme v tom však sami. „Katastrofální objemy“ kůrovcového smrkového dříví obtížně zdolávají i v Polsku a na Slovensku. Například v moravském příhraničí Kysúc je to i na našich lesích velice znát. Podobné je to v Rakousku a Bavorsku. Kůrovec, alias lýkožrout smrkový alias typograf alias brouk, není pouze sporným fenoménem Šumavy, jak by se mohlo zdát z masáží českého tisku i elektronických médií. Kůrovec ničí i značnou část smrkových monokultur střední Evropy. Horší než on prý je jen houba václavka.
Za vším hledej hokejku
Na jedné straně obávaný a na druhé tolik zpochybňovaný graf předpovídající nebezpečí prudkého narůstání průměrné teploty po křivce, která připomíná hokejku, smrky bohužel na jejím začátku potvrzují. S narůstající teplotou začínají chřadnout. Zejména v nízkých nadmořských výškách, které jsou pro ně nepřirozené. Pro hmyzí příživníky i pro houby se proto stávají snadnou kořistí.
Problém zdaleka není jen po větrných kalamitách Kyrill, Emma a Ivan, i když v některých lesích udělaly pořádnou spoušť. V některých krajích začala kůrovcová kalamita narůstat už od roku 2003, kdy byly lesy velkoplošně oslabeny extrémním suchem. V roce 2007 už bylo evidováno 1,5 milionu metrů krychlových kůrovcového dříví. Další rok se brouk snažil ještě víc a celkové poškození stromů meziročně stouplo o čtvrtinu. A to jsou údaje ze skutečných hlášení. V jiných pramenech se citují dopočítaná čísla, která jsou zhruba o třetinu vyšší.
Do letošního roku vstoupily lesy v Česku s ještě vyšším kalamitním potenciálem. Kůrovec nezklamal – vyrojil se o dva týdny dříve než obvykle. A protože mu srážkově slabá zima velice přála a jarní slunce se rozehřálo jako v létě, už první rojení mělo neobvyklou sílu. Proto letos očekávejme další smutný rekord – více než dva miliony metrů krychlových kůrovcového dřeva.
Blíž k přírodě
Přitom se to všechno dalo předvídat. V Národním lesnickém programu, bibli českých lesníků, se píše: „Při obhospodařování lesů nejsou dostatečně zohledňována rizika vyplývající z předpokládaných klimatických změn a snížené ekologické stability lesů.“ Přesto se leckde smrky stále vysazují na rovinách, bez snahy o druhovou rozmanitost, která by připomínala přirozenou skladbu. O lesích blízkých přírodě se víc mluví, než koná.
Smrk se vysazoval i na Třebíčsku a Znojemsku, kde je vysoká úživnost půd, která mu vůbec nesvědčí. V lese je hodně dusíku, smrk roste jako divý a jeho dřevo je pak řídké. I když všechno dobře dopadne a je vytěžen zdravý, jeho dřevo přesto nenalezne náročnější využití. Na takových půdách se do stromu rády pouštějí hniloby. A pokud se do něj pustí i václavka, je les v koncích. Stromy s narůstající průměrnou teplotou na nízko položených stanovištích tak jako tak chřadnou a jsou pro „brouka“ výtečným útočištěm. Vedoucí oddělení ochrany lesa ministerstva životního prostředí Tomáš Staněk zdůrazňuje: „Pravá příčina odumírání lesa je vždy někde jinde. Kůrovec je vždy až tím posledním.“
Není-li už co žrát
Za slezskou řeku Olši by šumavský lýkožrout nedolétl ani s přídavným motorkem. Přesto je stále vyšetřován a ze všemožného obviňován šumavský typograf, zatímco lýkožrout severský v naprosté tichosti zkonzumoval celé Těšínské Beskydy a okolí. Jakoby nic. Dnes si tamější dřevozpracující podniky pochvalují, že už nedostávají kůrovcové dřevo. Kůrovec tam už totiž nemá co žrát.
Slezští a severomoravští lesníci by nyní neměli prohospodařit příležitost provést důsledné adaptační opatření a na vytěžených místech ve čtvrtém a pátém vegetačním stupni (počítají se od moře do hor) založit trvale udržitelný les. To znamená ve čtvrtém stupni beze smrku a v pátém by mohl tvořit pětinu výsadby. Vysazovat tu nazpět smrkovou monokulturu by byl velice nezodpovědný čin.
Už v roce 2007 se kůrovcová kalamita rozjela na mnoha místech. Nejvíc v okresech Opava (218 tisíc metrů krychlových), Bruntál (120 tisíc), Frýdek-Místek (99 tisíc) a Nový Jičín (67 tisíc). Další velká postižená oblast byla na jihozápadě země v okresech Klatovy, Prachatice a Plzeň-sever. Na řadě jsou Nízký Jeseník, Oderské vrchy, Drahanská vrchovina, nejnižší (jižní) část Českomoravské vrchoviny, Třebíčsko a Znojemsko. Riziko je na Blanensku a v okolí Brna. Kůrovec deptá značnou část republiky a vyjmenovanými místy to nekončí.
Proč tato rozsáhlá poškození smrkových lesů zůstávají bez povšimnutí a veškerá pozornost se soustřeďuje na Šumavu, jediný zlomeček z celkové rozlohy 2,655 milionu hektarů českých lesů? Že by nebylo zajímavé sledovat, proč byli během prvního letošního půlroku v souvislosti s kůrovcem odvoláni čtyři lesní správci Lesů ČR? A proč nikoho nezajímá, že kdesi visí ve vzduchu pokuty za liknavost při zpracování kůrovcové kalamity? Leckde kůrovec vylétl z napadených stromů dřív, než se lesníci uráčili poslat na ně dřevaře. Kůrovcové lesy jsou plné detektivek. Nikoho však nezajímají.
Zpolitizovaný brouk
Veškerý nápor se soustřeďuje na Šumavu. Motivace je viditelně různá, ale všechny vnější aktivity – zleva, zprava i shora – se soustřeďují na zásah do bezzásahových zón. Správa národního parku svůj koncept úspěšně brání. Má oporu v nepochybujícím ministrovi, souznějícím náměstkovi a v rozhodném řediteli odboru národních parků. Jenže to je jen dočasně. Co se bude dít, až ministr životního prostředí Ladislav Miko složí úřad a vrátí se do bruselské exekutivy, dnes nepředpoví nikdo.
Největším zoufalstvím jeho nástupce by byl obrat do protisměru. Bezzásahové zóny žijí z přirozené obnovy. Kdyby v nich začal někdo staré pahýly a zbylé stromy vystavené kůrovci kácet, nezachránil by vzrostlý les a zničil by přirozený nálet nové generace. Koncept samoobnovy pralesa by byl ten tam a výsadba dle hospodářského lesa by se neslučovala se zásadami národního parku. Rozumná cesta nazpět tedy vlastně není. Buď pokračovat, nebo destrukce. Ta by se nemusela zastavit ani před existencí parku.
Jaké řešení jsou politici, kteří se angažovali proti bezzásahovým zónam, schopni nabídnout? Neklamou se představou, že volí mezi krásným zeleným lesem a pahýly podrostlými vánočními stromečky? Pak jsou úplně vedle. Eventualitou bezzásahovosti jsou těžko zalesnitelné holoseče, které před 25 lety strašily v Krkonoších a jež pomohla zacelit až rozsáhlá holandská pomoc. Nebo odtěžování kůrovcových hnízd, až se les proředí natolik, že jej větší vítr pokácí. A vyjde to nastejno.
Pahýly mají před holosečí ještě jednu velkou přednost – brání výstavbě sjezdovek a lanovek. A o ně, zdá se, většině zaangažovaných politiků jde především. První na řadě by měla být lanovka na Smrčinu.
Pokřivený obrázek
Přátelé Miloše Zemana přiměli penzionovaného prognostika, aby spočítal ztráty utržené na ztrouchnivělém dřevě. Zbytečně se namáhal. Zřejmě před ním utajili, že šumavské lesy mají statut zvláštního určení a produkce dřeva v nich není prvořadá – na rozdíl od hospodářských lesů. Ani není pravda, že samovolnému vývoji je ponecháno všech 550 kilometrů čtverečních parku. Bezzásahová území zabírají jen 21 procent jeho rozlohy. Devět procent je v přechodovém režimu. Na ostatních 70 procentech území parku se odehrává tvrdý boj s kůrovcem. Ředitel odboru péče o národní parky Vladimír Dolejský tvrdí, že přímo učebnicově: „Nikde jinde nemají na jednotku plochy tolik opatření jako na Šumavě.“ Jak jinak při dohledu tolika kritiků toužících po krvi managementu parku. Dolejský je přesvědčen, že národní park díky těmto opatřením neohrožuje své sousedy víc než oni jeho. Náměstek ministra životního prostředí František Pelc zdůrazňuje, že ustavení bezzásadových zón předcházel důkladný výběr stanovišť přirozených horských a podmáčených smrčin. Cílem v ostatních částech parku je vytvořit druhově i prostorově rozmanité a přírodě blízké lesy.
Kdo vynese zahraniční kartu
Tři sousedi, každý jiný. Na německé straně je Národní park Bavorský les. Ten začal s bezzásahovými zónami dávno před založením českého parku v roce 1991 a už se může pochlubit výmluvnými příklady samovolné obnovy. Oba parky spolu úzce spolupracují. Za rakouskou hranicí jsou však hospodářské lesy a čeští protivníci parku vyhrožovali mastnými rakouskými žalobami. Výhrůžky však byly na vodě. Ministerstvu životního prostředí se podařilo s rakouskou stranou sjednat smlouvu o šestičlenné monitorovací skupině, která každý měsíc bude v době aktivit lýkožrouta oběma vládám podávat zprávu o jeho chování v příhraniční oblasti.
Uvažuje se o třech opatřeních. Za běžné bude považován bezzásahový režim na české straně. Bude-li však třeba, provedou pracovníci parku takzvanou nedestruktivní ochranu – nastojato oloupou napadené stromy, z nichž by mohl kůrovec nalétat do Rakouska. Nebude-li to dostatečně účinné, nastoupí proti kůrovci dřevorubci a pokácené oloupané stromy ponechají na místě. Pokud se členové komise nedohodnou, rozhodnou o způsobu likvidace přelétajícího kůrovce zástupci ministerstev.
Napětí až do hrobu
I kdyby se podařilo utlumit politické intervence do šumavského managementu, napětí mezi lesníky a přírodovědci jen tak nevyprchá. Lesníci byli na boji s kůrovcem odchovaní, přírodovědcům je vlastní úcta k přirozené sukcesi. Schází tu oboustranně respektovaný odborník, jakým býval Igor Míchal, který k překvapení některých lesnických kolegů vystupoval na ochranu přírody a bezzásahovosti.
Cestu k názorovému sblížení lesníků a přírodovědců však v létě velice zkomplikovalo ustavení tendenční expertní skupiny, kterou bez jakéhokoli předem dojednaného statutu vyslal do národního parku jihočeský hejtman Jiří Zimola. Byla složena na základě jednotného uniformního pohledu pouze z lesníků se zkušenostmi z hospodářských lesů. Ačkoli jí ředitel národního parku František Krejčí plně vyšel vstříc, byl to zjevně nepřátelský akt, po němž zůstala nepříjemná pachuť a elaborát zpochybnitelné kvality.
Box:
Malý chlupatý Jánošík
Kůrovec je doma v každém smrkovém lese. Patří tam a je jeho součástí. Ve věkově rozrůzněném porostu napadá nemocné a dožívající jedince. Jeho larvy sežerou podkorní pletiva, strom uschne a po pádu na zem je pro mladou generaci smrků zdrojem potravy a výhodným místem k zakořenění. Je jako Jánošík, jedněm bere, potřebným dává. V takovém prostředí se sotva kdy přemnoží. V hospodářské smrkové monokultuře musí kůrovce v neškodném množství udržovat lesníci. Takovou situaci označují za základní stav. Vymkne-li se jim kůrovec z ruky a ve velkém se vyrojí, obvykle nastanou značné škody.
Nejběžnějším z kůrovců je u nás lýkožrout smrkový – Ips typographus. O žír se však dělí s lýkožroutem lesklým a lýkožroutem severským, případně lýkožroutem menším. Kůrovec lesklý si rád pochutná na vršcích, severský drsňák nepohrdne ani dřevem mladých stromů. V některých oblastech dokáže vysoce přečíslit i typografa.
Společný popisek k pásu 3 fotek:
Je libo šumavský les? K výběru se nabízí plocha po kůrovcové těžbě pomocí harvestorů a svážecích mechanismů na rakouské straně. Dřevo bylo zpeněženo, plocha rozježděna, kameny osvobozeny od půdy větrem a deštěm. Erozní rýhy jisté, zalesňování nejisté. Druhá volba je německá. Natolik dlouho se prořeďuje, až to srovná vítr. Do třetice je česká bezzásadová zóna. Kdekým ostouzená. Ale není radost na ni pohledět?
