Darwinovské přežití nejsilnějších v praxi dostává v prostředí globalizované ekonomiky temně doslovný význam
Ten příběh se odehrává v různých koutech světa různě často, vždy však s podobnou zápletkou: ve snaze vyrovnat se s požadavky svého zaměstnání člověk nevydrží. Buď mu vypoví službu srdce, skolí ho mrtvice, zastihne ho spánek za volantem nebo – a takových přibývá nejvíce – si vezme život sám (nebo to, co mu z života zůstalo).
Na začátku července proběhla světovými médii zpráva o smrti osmačtyřicetiletého Li Ťian-chuy, zaměstnance čínského bankovního regulátora. Celou noc proseděl v kanceláři a zoufale se snažil do rána dokončit jakousi zprávu. Nestihl to; infarkt byl rychlejší. Loni zemřel za velmi podobných okolností pětadvacetiletý Gabriel Li, zaměstnanec reklamní agentury Ogilvy China. V Evropě mezitím nadzvedla nejedno obočí zpráva o osudu jedenadvacetiletého německého bankovního stážisty Moritze Erhardta. Pár dnů před koncem sedmitýdenního angažmá v londýnské pobočce Bank of America Merrill Lynch měl za sebou tři pracovně probdělé noci; na konci té poslední nad ránem zkolaboval a už se neprobral.
Infarkty a sebevraždy Uvedeným třem mrtvým se dostalo mediální pozornosti víceméně díky prominentnímu postavení jejich zaměstnavatelů. Podobně však končí tisíce dalších, obvykle bez povšimnutí. Daleko nejčastěji jsou oběťmi Číňané; podle Deníku čínské mládeže jich za loňský rok na přepracování zemřelo 600 tisíc (v přepočtu na českou populaci by to tedy znamenalo zhruba 500 mrtvých ročně). Jak k tomuto číslu novináři došli, není zjevné; Čína žádné centrální statistiky na toto téma nevede, stejně jako drtivá většina ostatních zemí světa.
Výjimkou je Japonsko, kde pro smrt z přepracování dokonce vznikla dvě nová slova – karoši, doslova smrt z práce, a karodžisacu, jak se říká lidem, kteří si kvůli práci sáhnou na život. První případ klasifikovaný jako karoši pochází z roku 1969, ale média si tohoto nového jevu začala více všímat až v osmdesátých letech, kdy nečekaně zemřelo několik vysoce postavených podnikatelů a manažerů v nejlepších letech a ve zdánlivě perfektním zdravotním stavu. V posledních patnácti letech obě nezávisle vedené statistiky – sebevraždy i ostatní úmrtí spojená s přepracováním – zaznamenávají prudký vzestup (viz graf).
Třetí zemí, v níž se o smrti z příliš horlivé práce často mluví, jsou Spojené státy.
Absence dat znemožňuje přímé srovnání s Japonskem a Čínou (což je pro odpůrce statu quo samo o sobě důvodem k volání po radikální změně). Obrovské pracovní nasazení však potvrzují anekdotické důkazy z různých oborů. Zvláště exponovaní jsou právníci; ačkoli USA se šesti procenty světové populace uživí padesát procent světových právníků, práce mají nad hlavu. „Stohodinový pracovní týden a neustálá komunikace s pracovištěm v noci, o víkendech a o dovolené – to je norma,“ řekla časopisu Bloomberg Businessweek dvaatřicetiletá právnička z kalifornského San Diega, která se neúspěšně pokusila o sebevraždu poté, co ji zaměstnavatel opakovaně stáhl z dovolené s dětmi, aby jí zadal ten či onen naléhavý úkol.
Právníci v tom nejsou sami. „Denně jsem vstávala v půl čtvrté, abych stihla letadlo z Washingtonu do Bostonu, kde jsem učila,“ říká například Arianna Huffingtonová, pozdější zakladatelka úspěšného internetového projektu The Huffington Post. „Každý den jsem si vyčítala, že nejsem dost doma ani v práci.“ Pracovník na jedno použití Při čtení tragických zpráv z Japonska, Číny a Spojených států je třeba brát v potaz prostředí jejich vzniku; lze například odhadovat, že přepracovaní Američané budou mít větší mediální zastání než podobně stižení Číňané.
Je také zřejmé, že každá z uvedených zemí došla k současnému stavu jinou cestou.
Například v Japonsku je „ochota k tvrdé práci ve firmě vnímána jako výraz tradičního upřednostnění úspěchu celku nad zájmy jednotlivce“, líčí japonský dokumentarista Šiho Fukada v televizním dokumentu nazvaném Japonští pracovníci na jedno použití. Ve Spojených státech tomu bývá právě naopak: snaha podat co nejlepší výkon v právnické firmě je vedena nejen touhou po úspěchu týmu, nýbrž také (a podle tvrzení Los Angeles Times, deníku se silným levicovým cítěním, především) touhou předčit vlastní kolegy. Na lukrativní kariérní postup všichni nedosáhnou. I tyto rozdíly však ponechávají v platnosti základní fakt, že právě tyto tři země, v nichž se o smrti z přepracování mluví nejvíce, jsou největšími ekonomikami světa.
A ti, kteří jsou přepracováním se všemi jeho důsledky nejvíce ohroženi, mají mnoho společného.
Když se někdo v minulosti „udřel k smrti“, obvykle to bylo v manuálních profesích.
Dnešní ohrožení jsou v jiné situaci.
Jsou obvykle dobře placení a mají prestižní povolání, které si sami zvolili (a často se kvůli studiím zadlužili až po uši).
V roce 2011 právnická firma SJ Berwin nutila stážisty, aby pravidelně pracovali do pěti hodin ráno. „Většina stážistů po práci na důležitém kontraktu skočí a pracuje dlouho zcela dobrovolně,“ hájila se firma, když se dva ze stážistů nedali a dohnali věc k soudu. Až poté u Berwinů zařadili zpátečku a řekli, že „to nevzali za správný konec“. Soukromě však tamní stážisté přiznávali, že původní tvrzení firmy o ochotě mladých lidí pracovat nad stanovený rámec je pravdivé.
Převlečené přesčasy Právě kvůli tomu bývají statistiky o délce pracovní doby nepoužitelné: lidé pracují „do nevidím“ dobrovolně, dokud jim síly stačí. Nic jako odborové organizace juniorních právníků neexistuje. Mnoho nezmůžou ani zákony. Například v Japonsku sice existuje zákon, jenž stanoví pro různé profese maximální dobu přesčasů odpracovaných měsíčně, ale v praxi jej firmy obcházejí, tvrdí v citaci britského deníku The Guardian tokijský právník Toširo Uejanagi.
„Firmy nutí zaměstnance, aby si přesčasy nezaznamenávali, protože by bylo vidět, že jednají nezákonně. Říká se tomu furošiki, převlečený přesčas. Tím pádem lidé pracují nejen nesmyslně dlouho, ale také zadarmo,“ říká specialista na důsledky přepracování ve Fukadově dokumentu.
Jedním z prestižních japonských zaměstnavatelů, kteří se potýkají s přepracováním zaměstnanců, je automobilka Toyotéma ta. Soud v Nagoji dal loni za pravdu Hiroko Učinové, vdově po třicetiletém konstruktérovi, jenž zemřel na infarkt ve své kanceláři ve čtyři hodiny ráno, když v každém z předcházejících šesti měsíců pracoval průměrně osmdesát hodin přesčas. Soud uznal, že jeho smrt způsobilo přepracování; vdova tak bude dostávat odškodnění od firmy (v přepočtu až milion dolarů jednorázově) i od státu (až dvacet tisíc dolarů ročně).
Z uvedených čísel je zjevné, že karoši se nevyplatí nikomu ze zúčastněných. I proto firmy přicházejí s opatřeními, která by buď přepracování omezila, nebo by alespoň zaměstnavatele vyvlekla z odpovědnosti za případný malér. Právě Toyota po smrti konstruktéra Učina zavedla maximální přesčasovou kvótu třiceti hodin měsíčně. Je to hodně, či málo? Zasadit tento údaj do kontextu pomůže informace, již uvedl britský list Financial Times o nejmenované čínské firmě, která se rozhodla vyjít vstříc touze zaměstnanců po odpočinku mimo pracovní dobu. Umožnila jim nebýt neustále na telefonu a na mailu – po tři dny v roce.
Jiné firmy zavádějí „dny bez přesčasů“, kdy dohlížejí na to, aby všichni zaměstnanci odešli domů přesně s koncem pracovní doby. Některé korporace, například Mitsubishi, zase povolují tři hodiny volna týdně na péči o děti; ovšem během prvních dvou let se do programu ze sedmi tisícovek zaměstnanců přihlásilo pouze čtyřiatřicet. „Když víte, že další kolo zeštíhlování firmy je za dveřmi, dobře si rozmyslíte, než nabídku přijmete,“ říká japonský právník Uejanagi.
Evropa není imunní Smrt z přepracování se pochopitelně neomezuje jen na tři zmíněné země. Loni rezignoval Louis-Pierre Wenes, zástupce šéfa firmy France Telecom, protože cítil osobní odpovědnost za neobvyklou vlnu sebevražd ve firmě. Od roku 2008 se 37 zaměstnanců (ze 100 tisíc) francouzského telekomunikačního obra pokusilo vzít si život, z toho čtyřiadvacet svůj čin dokonalo. Několik z nich nechalo dopisy na rozloučenou, v nichž mimo jiné zmiňovali nesnesitelnou atmosféru v práci.
Když v roce 1882 přijel do New Yorku přednášet vášnivý britský zastánce laissez-faire Herbert Spencer, autor obratu o „přežití nejsilnějších“, jejž zpopularizoval Charles Darwin, k překvapení přítomných se pustil do ostré kritiky kapitalismu po americku: „Nežijeme, abychom pracovali. Pracujeme, abychom žili,“ prohlásil tehdy. Deník New York Times to připomněl v nedávném článku na téma přepracování se stručným komentářem: „Ani po 125 letech jsme Spencera nepochopili.“ l
Třicetiletý konstruktér Toyoty pracoval půl roku osmdesát hodin přesčasů měsíčně, než jej nad ránem zabil infarkt.
Přepracovaní Američané
Pokud bude pokračovat trend z posledních 20 let, v roce 2100 stráví Američané prací stejné množství času jako v roce 1920, kdy začala vstupovat v platnost řada opatření na ochranu zaměstnanců. Jak to vypadá v praxi?
24 procent zaměstnanců pracuje šest a více hodin týdně přesčas, aniž by za to dostali zaplaceno
36 procent Američanů nevyužívá zplna svoji dovolenou (mají-li ji se zaměstnavatelem dohodnutou; z federálního zákona nárok na dovolenou v USA neexistuje)
39 procent lidí pracuje déle než 40 hodin v týdnu (u manažerů je to 72 procent)
39 procent pracovníků pociťuje při práci vztek na své kolegy (a 34 procent je nesnáší kvůli tomu, že „pracují méně než já“)
41 procent „zažívá během typického pracovního dne stres a napětí“
44 procent zaměstnanců v kanceláři má nadváhu kvůli sedavému zaměstnání
50 procentům zaměstnanců (podle jejich vlastního vyjádření) stres snižuje výkonnost v práci
52 procent Američanů říká, že v posledních pěti letech změnili zaměstnání, aby zažívali méně stresu
69 procent zaměstnanců říká, že zaměstnání je pro ně podstatným zdrojem stresu
70 procent Američanů vyrůstá v domácnostech, kde oba rodiče pracují; v roce 1960 to bylo jen 20 procent
83 procent zaměstnanců chodí do práce, když jsou nemocní, protože se obávají trestu za absenci
86 procent vedoucích zaměstnanců požaduje ve srovnání s rokem 2008 od svých podřízených vyšší výkony;
59 procent zaměstnanců v tom smyslu pociťuje větší tlak
Zdroje: American Psychological Association, Juliet Schor, visual.ly, Bureau of Labor Statistics Většina stážistů po práci na důležitém kontraktu doslova skočí a pracuje dlouho do noci zcela dobrovolně.
O autorovi| Da niel Deyl, deyl@mf.cz
