Tolerovat zastaralé provozy je nemorální, zákony musí platit pro všechny
V minulých dnech se opět ukázalo, jak citlivým a výbušným tématem je dnes v Evropské unii kvalita potravin. Informace o výskytu růstového hormonu MPA v potravním řetězci spolehlivě zastínila všechny zdánlivě důležitější zprávy. Stačilo poukázat na údajné rakovinotvorné účinky. Po všech aférách s dioxiny, BSE, slintavkou a kulhavkou se ale není co divit. Princip předběžné opatrnosti je namístě. Názor evropské veřejnosti je jasný: jestliže kontaminace potravin cizorodými látkami je možná u nás, o co horší to musí být v „té“ východní Evropě.
Není pochyb o tom, že právě hygienicko-veterinární panika je vedle strachu z imigrantů jedním z hlavních zdrojů „protirozšiřovacích“ nálad. Pokud si někdo v dobré víře koupí nekvalitní televizor, v nejhorším případě jej v rozčilení prohodí oknem. Nevědomé pojídání karcinogenních látek může mít daleko tragičtější následky. Čím větší trh, tím složitější ověřování původu produktů. Mějme proto pochopení, že Brusel je právě v této oblasti vůči nám tak neoblomný, že trvá na tom, aby na společný trh směly jen výrobky od firem splňujících veškeré hygienické a veterinární standardy Evropské unie.
I my bychom měli být zastánci takové změny Společné zemědělské politiky (CAP), kdy nejdůležitějším hlediskem už nebude množství, ale jakost potravin, kdy venkov nebude chápán jako nekonečné pásmo zorané půdy a hospodářských lesů, ale především jako přirozený prostor pro život. Jde i o naše zdraví. Nezbývá než věřit, že stejným metrem bude měřeno i všem současným členům unie.
Hlavní roli v nyní probíhajícím procesu pasportizace, který má dát „evropské vysvědčení“ českým jatkám, mlékárnám, sýrárnám, zpracovnám vajec, ryb, zvěřiny, medu a tak dále, hrají veterináři. Pokud podnik standardům Evropské unie nevyhovuje, mají muži a ženy s titulem MVDr. pravomoci likvidátorů. Politická reprezentace by je v jejich nepopulární činnosti měla podržet. „Dnešní situace je vlastně už jen prosívání. Ne malých od velkých, ale schopných od všehoschopných. V zásadě se není čeho obávat, oka v sítu nejsou nastavena tak, aby jimi propadla většina potravinářských podniků. Faktem ale je, že jich propadne mnoho,“ poznamenává Ladislav Steinhauser, předseda Českého svazu zpracovatelů masa.
Cílem rozhodně nesmí být záměrná likvidace jakékoliv skupiny podnikatelů, ale pouze důsledné rušení nevyhovujících provozů, byť to samozřejmě bude znamenat propouštění a mnohdy i úplný konec podnikatelské činnosti. Tolerovat technologicky zastaralé výrobny je ale nemorální. Normy a zákony musí platit pro všechny stejně. Proč mají jedni, kteří si povinnosti plní a investují, doplácet na ty, kteří hledají únikové cestičky a žijí z podstaty? Mnohdy nedostatečná razance veterinářů může být zapříčiněna i tím, že jsou na existenci zpracovatelských podniků bytostně závislí - denně do nich docházejí za prací (v každém podniku, který zpracovává živočišné produkty, musí být stálý veterinární dozor). Kapr si sám rybník nevypustí.
Český potravinářský průmysl se nemá čeho obávat. Pokud by bylo možné nějakou fabriku či fabričku dát do krabice, úhledně zabalit a odvést na Západ, tak nemalý počet firem by již dnes bez větších problémů mohl fungovat v Bavorsku, Francii, v Nizozemsku, o Řecku a Portugalsku nemluvě. Právě proto je ale nezbytné, aby byl sektor očištěn od všeho parazitujícího balastu. Věřme, že nová vláda, která si říká proevropská, se bude skutečně dívat i za horizont tohoto volebního období. V jiných zemích, třeba v Rakousku, se po vstupu ukázalo, že úroveň zpracovatelských podniků je naprosto klíčová i pro budoucnost zemědělců. Výše přímých plateb - o které se nyní tolik diskutuje - je nepochybně také důležitá, ale pokud rolník nemá zajištěn odbyt, může to zabalit.
Pasportizace rozdělila podniky na základě kvality do skupin A, B a C. Z nejhorších céček dnes funguje už jen podskupina C1, v níž je něco přes dva tisíce provozů. I ty by měly do konce roku skončit. Není třeba nad všemi „oudsidery“ lámat hůl. Zázraky se dějí, a když budou peníze na modernizaci, do roka může být z céčka elitní áčko. Lze sice využít různých peněz z podpůrných programů, ať už našich nebo třeba z evropského Sapardu, hlavní finanční břímě však stejně zůstane na majitelích. Mnozí už ale stejně jenom trpně čekají, až přijede bruselský řezník a zařízne je.
