Milo, Seliko, Nealko
Pokud by někdo nevěřil, že za dva roky lze prosperující firmy utopit v miliardových dluzích, nechť navštíví Olomouc. Milo, Seliko, Nealko - tři klíčové potravinářské podniky se společnou „péčí České spořitelny, ministerstva zemědělství a pětice olomouckých podnikatelů propracovaly do stadia úpadku.
Ještě počátkem roku 1996 si trio samostatných firem žilo v krajině černých čísel. Milo, největší domácí zpracovatel jedlých tuků a olejů, se zdálo být ve velmi dobré kondici. Rok předtím vykázalo rekordní zisk téměř 140 milionů korun. Ani Seliko , největší domácí lihovarnická a konzervárenská společnost, si nevedlo špatně (v roce 1995 zisk 38 milionů). Společnost Nealko vydělala šest milionů, což na přesyceném trhu limonád nelze považovat za prohru. Tou dobou na samém okraji Olomouce majite lé společnosti Olpran ještě nerušeně kompletovali horská a trekkingová kola a nic nenasvědčovalo tomu, že by již za pár měsíců měli být spojováni s produkcí potravin.
Válka se státní podporou
Během letních měsíců roku 1996 se strhla nelítostná řež o akcie Mila a Selika (zprostředkovaně i o Nealko, protože Seliko se s ním kapitálově propojilo). Na jedné straně bojovala IPB a jí ovládané fondy, na straně druhé dlouho ne čitelná skupina investorů. Až později se z ní vyklubali právě majitelé Olpranu a spřátelené firmy, které jim v počátku finančně vypomohly (například Sezooz Group vsetínského Romana Zubíka). Za normálních okolností by silnou finanční instituci, v tomto případě IPB, sotva mohli trumfnout. Nemohli by si asi dovolit platit za každou z rozhodujícího balíku akcií horským kolem nebo až 25 tisíci korunami (za posledn í akcie Selika), jak se tehdy dělo.
Měli však dva silné pomocníky. První byl státní Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond (PGRLF), vedený tehdejším ministrem zemědělství Josefem Luxem a jeho náměstkem Václavem Slavíčkem. Fond držel v Milu i Seliku po 30 procentech akcií. Silou tohoto podílu se přimknul k Olpranu a jednáním ve shodě bylo docíleno kýžené majority. Finančním mecenášem Olpranu byla Česká spořitelna, za jejíž peníze byly evidentně pře dražené akcie nakupovány. „V olomouckých firmách působili již od počátku devadesátých let. Cílem navýšení naší úvěrové angažovanosti bylo vytvoření jednoho potravinářského celku, který by lépe zabezpečil návratnost finančních prostředků, řekl týdeníku E URO bývalý šéf spořitelny Jaroslav Klapal. To ale nevysvětluje, proč banka vsadila právě na Olpran, když podniky by nebylo obtížné prodat i skutečným investorům. O prázdninách 1997 byla transakce dokončena. Vítězný Olpran vykoupil (opět za pení ze spořitelny) akcie od PGRLF i od fondů ovládaných IPB. Na začátku září tak měl ve firmách kolem 90 procent akcií a bez problémů ovládl představenstva Mila, Selika i Nealka. Byl vytvořen koncern, později nazvaný Milo Holding. „V některých oblastech musíme provést zásadní změnu, protože hospodářské výsledky podniků nejsou na úrovni, jakou si představujeme, prohlašoval šéf Olpranu Jaroslav Luňák v době, kdy se spolu se svými kolegy ujímal vlády nad ještě ziskovými firmami. Snaha o hospodářské povznesení započala. Hospodářské výsledky společnosti Milo, Seliko a Nealko v letech 1993 až 1998 (v mil. Kč)
Účet za pět miliard
Milo v loňském roce prohloubilo ztrátu na 139,4 milionu korun, Seliko prodělalo 181,5 milionu a Nealko 4,8 milionu. Paradoxně nejhorší je situace v podniku, po kterém Olpran nejvíce toužil - v olejářském Milu. Výroba kosmetiky je zast avena, zpracování a výroba olejů velmi výrazně omezeny.
Proč se výsledky diametrálně liší od záměrů? Jaroslav Luňák, který v březnu se svými přáteli Milo Holding prodal a opustil, žádost týdeníku EURO o schůzku odmítl. Ve strohé faxové odpovědi za důvody krachu označuje „krizi v Rusku, uk ončení spolupráce s firmou Henkel, povodně, vysoké úroky, staré úvěry a staré nedobytné pohledávky .
Luňák hovoří o starých úvěrech (podle oficiálních údajů Milo Holdingu představovaly částku asi 1,5 miliardy korun), ale bez povšimnutí nechává nové - privatizační, kterými podniky zatížil on a jeho přátelé. Milo Holding totiž nyní dluží České spořitelně čtyři miliardy korun (!). Částku spořitelna sama přiznala a úvěr loni označila vedle Chemapolu, ZPS Zlín a společnosti Vítpotraviny jako jeden ze čtyř nejtíživějších. Tím ale není výčet dluhů vyčerpán. Podle zdroje, dobře obeznámené ho se situací firmy, dluží již téměř mrtvá mateřská společnost Milo Holding obrovské částky i svým dcerám (jednu miliardu Milu, asi 290 milionů Seliku a osm milionů Nealku). Vůči dodavatelům má pak závazky ve výši asi 300 milionů korun.
Krize se sice naplno projevila až letos, s nedostatkem peněz se však Milo Holding potýkal již loni. Podle nejmenovaného manažera ji překlenul půjčkou (údajně ve výši čtrnáct milionů marek), velmi vysoce úročenou, od pardubické společnosti DB Invest (podílela se také na velmi nestandardním financování výstavby zásobníků plynu společnosti Transgas). Když se na začátku letošního roku DB Invest přihlásil o peníze, Milo Holding mu postoupil bonitní pohledávky za odběrateli potravin. Celá akce měla za následek prudké odčerpání finanční hotovosti a insolventnost. Dobré vztahy s dodavateli byly rázem zpřetrhány. Kyjovská firma Vetropack Moravia Glass, výrobce lahví a konzerv, spolu s dalším nejmenovaným věřitelem (údajně Obal Rozkoš) podala u ostravského obchodního soudu návrh na konkurs. „Milo Holding nám nedluží tolik, aby nás to položilo, ale udělali jsme to z principiálních důvodů. My sami po lhůtě splatnosti nedlužíme nikomu ani korunu, tak proč bychom si takové jednání měli nechat líbit od jiných? táže se finanční ředitel Vetropacku Ota Horák. Není sám. Jako osobní finanční zátěž nesolventnost pociťuje například pražský podnikatel Jan Vidlák, který olomouckým firmám od roku 1992 dodával zboží švýcarských firem Nutra-Sweet a Firmenich. „Přestali mi platit loni v listopadu. Od té doby marně usiluji o nějakou domluvu. Podepsali sice splátkový kalendář, ale opět jej nedodrželi. Jeho celková pohledávka činí okolo 1,7 milionu korun. Vidlák je pobouřen „bohorovným chováním vedení firmy a je při praven připojit se k návrhu na konkurs.
Slovo konkurs je ale to, co podle všeho nechtějí slyšet ani nynější vlastníci Mila Holdingu, ani největší věřitel - Česká spořitelna. Mohlo by to totiž překazit plán jak vyzobnout a zpeněžit jedinou skutečně cennou část celého Milo holdingu - závod Milo Surovárny. Jde o hlavní provoz podniku Milo (od února i s právní subjektivitou), který se zabývá kompletním zpracováním olejnatých semen (lisovna, extrakce, rafinérie, linka na stáčení oleje, výroba bionafty). Něco podobného, ale v z astaralejší podobě má v republice pouze ústecká Setuza.
Kdo stojí za Setuzou?
Byla to právě Setuza, která v polovině března od Luňáka & spol. koupila celý Milo Holding (shodou okolností ve dnech, kdy se měnilo vedení spořitelny). Cena byla velmi nízká (údajně pouze milion korun). Přitom stále není jasné, kdo se za Setuzou skr ývá. Předsedou představenstva je Jan Gottvald, majitel brněnské firmy Gotex a místopředseda Českomorav- ského fotbalového svazu, který se s lidmi z Olpranu dobře zná, protože v první etapě souboje o Milo a Seliko byl členem jejich „týmu . Majetkové poměry v Setuze jsou již několik měsíců velmi neprůhledné, ale těžko uvěřit tom u, že sám Gottvald je tím, z jehož peněz a vůle stamilionové transakce v Setuze a Milu probíhají. Oficiálním majitelem rozhodujícího balíku akcií Setuzy je firma Agrocredit, její akcie upsala sama Setuza a IPB. Ponecháme-li stranou velmi zajímavý fakt, že Setuza dnes zprostředkovaně vlastní sam a sebe (což může být porušením Obchodního zákoníku, který zpětný odkup akcií striktně reguluje), potom jediným dalším „kandidátem na vlastnictví Setuzy a potažmo i Milo Holdingu je IPB. „Se Setuzou již nemáme nic společného, říká však Jan Rez ek z tiskového oddělení banky.
Jedno je jisté, Setuza a její mlhou zastření vlastníci mají o závod Milo Surovárny eminentní zájem. Pokud se podaří Surovárny z Mila získat (propojení podniků musí schválit antimonopolní úřad), získá Setuza vysoce dominantní podíl nejen n a trhu olejnatých semen, ale i jako výrobce a prodejce jedlých tuků a olejů. Prodat posléze perspektivní odvětví „nastojato solventním investorům by odpovídalo nynější strategii IPB (viz pivovary), ale jestliže sama banka tvrdí, že s ;tím nemá nic společného, kdo potom?
Soudci nerespektují zákon
Prodej závodu Milo Surovárny by jistě byl i řešením, jak zachránit alespoň perspektivní část Milo Holdingu a zčásti uspokojit oprávněné nároky věřitelů (jejich prodej by mohl vynést až miliardu korun, kdežto prodej Selika a Nealka odhadem jen desítky milionů). Je ale otázkou, zda by prodejcem a kupcem v jedné osobě měla být právě Setuza a celý výtěžek obchodu měla inkasovat Česká spořitelna, což se v těchto dnech podle všeho připravuje. Kdyby totiž nynější Setuzou dosa zené představenstvo Milo Holdingu respektovalo zákon o konkursu a vyrovnání, mělo by samo neprodleně firmu poslat do konkursu a rozprodávání majetku svěřit správci konkursní podstaty (toto seriózní řešení zvolilo vedení Transporty Chrudim) . Není jediný důvod prohlášení konkursu odkládat. Milo Holding se svými miliardovými dluhy a se základním jměním ve výši pouhého milionu korun evidentně není schopen plnit závazky ani v budoucnu a jeví jasné známky úpadku. Soud by v takovém případě ani nemusel prozkoumávat, zda jsou důvody k prohlášení konkursu oprávněné, či ne. Zákon hovoří jasně: Bude-li osvědčeno, že dlužník je v úpadku, a budou-li splněny ostatní zákonem stanovené podmínky, soud „be z zbytečného odkladu usnesením prohlásí konkurs. Avšak Krajský obchodní soud v Ostravě podle našich zjištění návrh Vetropacku ještě ani nezaevidoval, natož aby byl přidělen nějakému soudci. Mezitím Milo Holding z neznámých důvodů přesunul své sídlo z Olomouce do Brna, což může znamenat postoupení celé záležitosti brněnskému soudu a opětovný odsun rozhodnutí. Bojuje se o čas. Nemístné vyčkávání soudců má tak za následek, že jsou podnikány kroky, které v konečném důsledku mů žou vést k výraznému snížení hodnoty konkursní podstaty. Nebylo by příliš etické, kdyby prodejem lukrativních Milo Surováren měla být uspokojena pouze Česká spořitelna - věřitel, který se svou lehkovážnou úvěrovou politikou na stavu olomouckých podn iků velmi významně podepsal.
Maximum možného
Cítí hlavní aktéři celého případu odpovědnost, za to, co se kdysi s úspěšnými firmami stalo? Bývalý šéf České spořitelny Jaroslav Klapal „obecnou odpovědnost cítí, nelíbí se mu však, že je nyní vytahováno pouze to, co se bance nepovedlo. „Vím, že v íce než polovině podniků se nemělo půjčovat vůbec a že privatizace na úvěr byla špatnou metodou. Žili jsme však v České republice a před pěti sedmi lety by vám vyškrábali oči, kdybyste řekl, že je třeba maximum podniků prodat zahraničním i nvestorům, soudí Klapal. Pozapomněl, že spořitelna rozhodla o vstupu Olpranu v době, kdy idea „domácího kapitálu již do značné míry vzala za své.
I Jaroslav Luňák, vůdčí postava olomoucké podnikatelské pětky, vidí hlavní důvody mimo svou firmu. „Dělali jsme maximum, ale nepodařilo se nám zvýšit obrat a zisk, jak jsme původně plánovali, uvedl ve faxové odpovědi muž, který u výroby jízdn ích kol začal a ke kolům se znovu vrátil.
