Malé lihovary stojí, celníci po nich žádají milionové zajištění
Čichové receptory návštěvníků Nového Veselí na Vysočině jsou hned na samém začátku obce zasaženy lihovým odérem. Nemá to nic společného s činností Miloše Zemana - nejznámějšího z obyvatel vesnice. Už téměř osmdesát let, od roku 1926, tu stojí malý zemědělský lihovar. V roce 1995 byl zprivatizován. Špiritus se v něm pálí z obilí, surový pak putuje v cisterně k rafinaci do firmy Bioferm v Kolíně a odtud k finální výrobě do českých likérek. Vůně těkavého etanolu je však den ode dne slabší. Kvůli novým daňovým předpisům výroba víc jak měsíc stojí a počet zaměstnanců pozvolna směřuje k nule. Neveselo ale není zdaleka jenom v Novém Veselí. Kvůli existenčním problémům si drbou hlavu i v desítkách dalších podniků. Malých zemědělských lihovarů je v ČR v současné době asi sedmdesát.
Zabezpečení daně.
Nový zákon o spotřebních daních, který vstoupil v platnost 1. ledna 2004, přinesl několik změn a nových pojmů. Jednou z nejdůležitějších novinek je přesun povinnosti daň přiznat a zaplatit, a to přesun od současného výrobce, případně dovozce, co nejblíže ke spotřebiteli. Od okamžiku výroby až do uvedení do volného daňového oběhu se mohou vybrané výrobky nacházet v takzvaném režimu podmíněného osvobození od daně, se kterým ale souvisí povinnost zajištění daně. Stát tím má zaručeno, že se bude mít kde zahojit, když mu náhodou někdo nezaplatí.
S novou povinností se potýkají právě malí producenti lihu. Pro řadu z nich to znamená sehnat několik milionů korun. Podle zákona musí zajištění odpovídat jedné dvanáctině výše daňové povinnosti v předcházejícím zdaňovacím období. Převedeno do češtiny, měsíční produkci lihu v minulém roce. V Novém Veselí vyrobí každý měsíc zhruba 30 tisíc litrů lihu. Jelikož z každého litru stát žádá na dani 265 korun, celníci (kteří od letošku převzali roli správců spotřební daně) chtěli po lihovaru zajištění ve výši osmi milionů korun. Zajištění může existovat ve třech formách: převodem finančních prostředků na zvláštní účet celního úřadu, bankovní zárukou nebo ručením třetí osobou (ovšem se souhlasem příslušného celního úřadu).
Pod dva melouny nejdeme.
Pro malý rodinný podnik s ročním obratem 3,5 milionu korun je osm milionů astronomickou sumou. „Litr surového lihu prodáváme odběrateli za dvanáct korun. Jsme rádi, že jsme vůbec schopni přežít. Osm volných milionů na účtu rozhodně nemáme,“ říká Zdeněk Mach, spolumajitel lihovaru v Novém Veselí, který s manželkou a švagrem tvoří trojici jediných zaměstnanců firmy. Teď už ale zůstane sám, protože švagr si našel jiné místo a manželka se jde hlásit na pracovní úřad. Celní ředitelství v Brně, kam Machův lihovar spadá, nakonec povolilo snížení zajištění na částku dvou milionů korun. Níže prý ale už nemohou jít. Ani tuto sumu však není snadné dát dohromady. „Podařilo se nám sehnat bankovní záruku na 1,6 milionu. Teď ještě potřebujeme do konce týdne dát dohromady 400 tisíc, jinak nám odeberou povolení provozovat daňový sklad,“ uvedl minulé pondělí Zdeněk Mach. „Zbylé peníze jsme nakonec sehnali,“ dodal s úlevou ve čtvrtek ráno. I nadále však chce usilovat o snížení zajištění. „Již proto, že spotřební daň neplatíme a nikdy jsme ji také neplatili. Daň vždy odváděli až koneční výrobci lihovin,“ poznamenává.
Místo peněz plomby.
Mezi lihovarníky by asi panovalo méně emocí, kdyby celníci na všechny brali alespoň podobný metr. Jenže lihovar rodinné firmy Alko z Kožlí u Ledče nad Sázavou dostal od Celního ředitelství v Hradci Králové povinnost zajištění ve výši „jen“ 100 tisíc korun. Přitom jde o podnik, který vyrábí zhruba o polovinu více než v Novém Veselí - 50 tisíc litrů měsíčně. „Původně po nás chtěli deset milionů, potom 2,5 milionu, nakonec stačilo 100 tisíc,“ říká Petr Musil, která v lihovaru pracuje spolu s rodiči, bratrem a jedním cizím zaměstnancem.
Lihovar v Dvořišti u Tábora, spadající pod České Budějovice, nakonec nemusel celníkům skládat na účet vůbec nic. „Máme tu zřízen stálý celní dohled. Tento režim znamená, že na naší technologii výrazně přibylo plomb. Dříve byly jen před měřidlem, teď jsou i za ním. U každé manipulace s lihem také musí být přítomen celník,“ vysvětluje spolumajitel lihovaru Petr Kunst. Podnik ve třech provozech zaměstnává asi 25 lidí a ročně je schopen vyrobit až milion litrů lihu.
Daňová politika státu má zřejmě regionální mutace. „My jsme v Hradci Králové také žádali místo zajištění stálý dohled, ale oni nám tvrdili, že to zákon neumožňuje,“ poukazuje na přístup celníků Petr Musil z Kožlí.
Pokřivený trh.
Nový zákon dovoluje snížit zajištění, nebo dokonce upustit od zajištění, vždy ale záleží na přístupu toho kterého celního ředitelství. Naděžda Slavíková, náměstkyně odboru spotřebních daních Generálního ředitelství cel, říká, že se všechna celní ředitelství - pokud to bylo možné - žádostem o snížení či upuštění snažila vyhovět. „Podle zákona k tomu mohou ale přistoupit, pokud nejsou pochyby o daňové spolehlivosti provozovatele daňového skladu a pokud provozovatel dlouhodobě vykazuje finanční stabilitu, plní řádně a včas své platební povinnosti, je schopen dostát svým závazkům a aktivně spolupracuje s celními orgány,“ uvedla Slavíková. Nesdělila, podle jaké metodiky se určuje, zda lihovar dá celníkům na účet dva miliony, sto tisíc nebo nic. Podnikatel Zdeněk Mach z Nového Veselí říká, že nikdy žádné problémy s placením daní neměli, a tudíž nevidí důvod k tvrdšího postupu. „Nejsme v tom ale sami. Pokud vím, podobně neoblomné je naše brněnské celní ředitelství vůči dalším asi dvaceti malým lihovarům, které pod ně spadají,“ stěžuje si.
Není v čem převážet.
Přestože některé lihovary problém zajištění daně v rámci výroby vyřešily, zůstává jim v oblasti dopravy. Zákon totiž vyžaduje, aby daň byla zajištěna i v částce, která odpovídá objemu cisterny, v níž se líh přepravuje. Podle velikosti návěsu to dělá osm až deset milionů korun. Transport lihu je nerozlousknutelným oříškem ve Veselí, v Kožlí i v Dvořišti. „Zatím vyrábíme pouze na sklad, ale to už dlouho nevydržíme,“ říká Petr Kunst z Dvořiště. Podivuje se nad tím, že celníci neakceptují jako formu zajištění pojistku. „Máme cisternu pojištěnou u Generali na devět milionů korun.“ Celníci podle Naděždy Slavíkové z generálního ředitelství akceptují pojišťovnu pouze v zákonem vymezené funkci ručitele.
V Kožlí kvůli nefunkční dopravě už výrobu zastavili. „Je to pro nás obrovský problém. Všechno je pod vodou a technologie odchází,“ vykresluje situaci Petr Musil. „Vláda neustále hovoří o podpoře malých podniků, ale dělají pravý opak. Systematicky nás likvidují.“