GLOSA Většina lidí z PR odvětví je vlezle pozitivní. V mailu nebo mobilu mě zdraví: Dobrý den, Petře. Nebo někdy dokonce: Krásný den, Petře! Spolehlivě to ve mně zapne defenzivní mechanismy a jakoukoli nabídku pak vnímám s odporem a podezřením. Ale znám jednoho chlápka, co takový není. Vždycky když mě zve na nějakou akci, tak to říká, jako kdyby mě zval na pohřeb. Nevím, jestli to dělá schválně, jestli je to jeho taktika, jak se odlišit od ostatních, svého druhu branding do stylu „sad“. Také je možné, že tento člověk je znamenitým psychologem a ke každému novináři přistupuje jinak. Veselým povahám přeje krásný den, s introverty mluví pohřebním hlasem. Chci ale věřit, že takový prostě je. Smutný píárista.
Ať je tomu jak chce, na mě to funguje. Na jeho akce chodím a doufám, že ještě nějaký čas chodit budu. Pokud si tohle náhodou přečte, doufám, že nespáchá sebevraždu.
