Vláda privatizuje především proto, že potřebuje peníze pro běžné hospodaření
V českých médiích se objevuje frekventovaný názorový stereotyp, že unikátní masová systémotvorná privatizace v období Klausových vlád nebyla příliš úspěšná, neboť mezi desítkami tisíc zprivatizovaných ekonomických subjektů se několik viditelných případů nepodařilo (Poldi Kladno, Škoda Plzeň, ČKD Praha). Obvykle nikdo příliš nezkoumá, zda tyto giganty socialistické éry šanci na přežití objektivně měly. Příčina je všem jasná – na vině je tunelování, rozkradení a zbankrotování podniků novými vlastníky. Tunelování se mediálním opakováním a politickou masáží zaneslo do vědomí veřejnosti jako nejdůležitější charakteristika masové privatizace a jasný důkaz jejího neúspěchu. Ani s více než desetiletým odstupem se nikdo nechce zamyslet nad nezvratným faktem, že během velmi krátké doby se z ekonomiky několika gigantických státních firem, beznadějně zaostávajících za světem a schopných vyvážet pouze na málo náročné trhy, stala normální moderní ekonomika desítek tisíc soukromých podniků, vyvážejících na nejnáročnější trhy produkci s vysokou přidanou hodnotou. Místo toho existuje další mediální stereotyp, že privatizace v režii socialistické vlády je na rozdíl od té masové úspěšný proces, že dnes se napravuje to, co se pokazilo v minulosti a podobně. Jásot započal při privatizaci bank, aniž byl kdokoliv ochoten seriózně zkoumat podmínky a především náklady pro veřejné rozpočty, které privatizace bank přinesla. Další velké privatizace - Telecom, Unipetrol, ČEZ, Vítkovice – přímo zkrachovaly. Obětním beránkem byl zpočátku určen médii neoblíbený ministr průmysl Miroslav Grégr, jako údajný milovník starých pořádků, který privatizaci nechtěl provádět v režii mezinárodních poradenských firem. Ani nové vládě se však na tomto poli nedaří o nic lépe. Zdálo by se, že na rozdíl od bezprecedentní masové privatizace, řešící úkol jak v co nejrychlejší době dát státním firmám soukromé vlastníky, a vytvořit tak materiální základ pro fungování tržní ekonomiky, je dnešní privatizace standardní. Tržní ekonomika plně funguje na bázi soukromého podnikání a jde pouze o to převést do soukromých rukou několik zbylých státních podniků. Stačí vybrat poradce, vypsat soutěž, posoudit nabídky a zvolit tu s nejvyšší cenou. Tak jednoduché to ovšem nebylo a není.
Státní dary.
V případě privatizace bank šlo o krok v podstatě systémotvorný, který měl zásadní význam pro celou ekonomiku i pro veřejné finance. K privatizaci se přikročilo v době zdaleka nejnevýhodnější – poté, co recese a skokové zpřísnění pravidel bankovního dohledu ČNB dostaly bankovní ústavy do vysokých ztrát. Vláda, která se na počátku holedbala tím, že do bank už nedá ani korunu, propadla panice a začala překotně hledat zahraničního vlastníka. Ve snaze prodat za každou cenu banky nejen rekapitalizovala, ale před prodejem i očistila od špatných úvěrů a dala nabyvatelům právo i po prodeji převádět na stát další balíky úvěrů. Nejde pouze o to, že sám prodej byl celkově málo transparentní (Česká spořitelna jednomu předem vybranému zájemci, IPB znárodněna a za nejasných okolností předána slabšímu konkurentovi a tak dále), že přednost byla dána spíše méně významným zájemcům před světovými bankovními giganty. Kritiku zaslouží nejvíce fakt, že stát přistoupil na princip prodeje minulých ztrát, nikoliv budoucích výnosů. Jenom tak lze vysvětlit to, že byl schopen prodat za několik miliard očištěnou banku ovládající více než třetinu trhu s obrovským výnosovým potenciálem. Případ IPB je kapitolou samou o sobě. Faktem je, že některé zahraniční skupiny byly de facto obdarovány gigantickým majetkem, zatímco veřejné finance byly zatíženy všemi potenciálními náklady a břemeny.
Bez starostí.
Způsob privatizace bankovního sektoru měl a má zásadní důsledky pro ekonomiku. Velkorysým očištěním stát de facto vyvázal banky z problémů ekonomiky. Pod dojmem falešné představy, že problémy dlužníků jsou problémy státu, a nikoliv věřitelů, se individuální ztráty z obchodních případů v masovém měřítku externalizovaly. Zahraniční investoři se díky tomuto přístupu našeho státu nemusejí starat o to, jak dostat z neprosperujících dlužníků nesplácené úvěry. Nemusejí používat svých rozsáhlých zkušeností a mezinárodních kontaktů pro restrukturalizaci problémových českých firem. Ponechali si pouze to, co běží samo - bezproblémové klienty a cizí investory. Všechny problémy vzal na sebe stát a v České konsolidační agentuře soustředil stovky miliard problémových úvěrů. Je jasné, že tato instituce nemá kapacitu, schopnosti ani motivaci, aby s nimi mohla aktivně a efektivně pracovat. Výsledkem je tristní situace, kdy na jedné straně existují bezproblémové banky, jež každý rok ohlašují rekordní zisky a vyplácejí zahraničním vlastníkům rekordní dividendy, zatímco na straně druhé je stát spojený se svou ČKA, která každý rok vykazuje vyšší a vyšší ztrátu. Tento stav by bylo možné nazvat symbiózou, kdyby nebyl výhodný pouze pro jednu stranu. Zvyšující se ztráta ČKA spolu s rostoucím schodkem běžného státního rozpočtu vytvářejí bezpečný kanál pro aktivní operace bank. Proč se věnovat pracným operacím s českými firmami, když lze bez rizika půjčovat vládě na financování oné velkorysé pomoci, kterou investorům při získání českých bank poskytla? Proč nevyužít toho, že český bankovní trh je malý a prakticky jej ovládají pouze tři hráči? Ani deflační politika ČNB bankám nepůsobí vážnější potíže. Reálně záporné úroky z vkladů a neuvěřitelně drahá poplatková politika zajišťují bankám další příjmy na úkor vkladatelů. České bankovnictví přestalo být podnikáním. Menší podniky jsou bez šancí získat bankovní úvěry.
Past.
Způsob privatizace bank prohlubuje duální charakter české ekonomiky: na jedné straně zahraniční investoři těšící se pobídkám, daňovým úlevám a různým vládním subvencím, mající dobrý přístup k tuzemským či zahraničním úvěrům, na druhé straně zbytek ekonomiky, malé a střední české firmy, na něž se sypou další a další povinnosti, regulace a zákazy a které mají velké problémy získat financování od zcela demotivovaného bankovního sektoru. Za této situace ani rekordní příliv zahraničních investic není schopen změnit trend trvalého růstu nezaměstnanosti, neboť pracovně úsporné výroby vznikající tímto způsobem nejsou schopny nahradit trvalý úbytek pracovních míst v sektoru drobného a středního podnikání, který vládní politikou trpí nejvíce, ale je rozhodujícím zaměstnavatelem. Vláda nemá po ruce žádné řešení, které by jí umožnilo snadno se dostat z pasti. Rychlý prodej pohledávek z ČKA sice může vynést pár miliard, ale je to další děsivý případ morálního hazardu. Ve skutečnosti jde totiž o schéma velmi ztrátového prodeje dluhů přes prostředníky původním dlužníkům samotným. Kruh se tak uzavírá, vláda, která se tolik profilovala bojem proti tunelářům a nutnost přijaté metody privatizace bank právě důsledky tunelování zdůvodňovala, v konečné fázi tunelářům zisky z nesplácených úvěrů definitivně přiklepne.
Sporná motivace.
Vláda, zajatá v pasti rostoucích schodků, potřebuje peníze za každou cenu. To je i jeden z motivů onoho „očišťovacího“ způsobu privatizace, kdy na sebe velkoryse přebírá všechny možné záruky za minulý i budoucí vývoj. Snaží se tak maximálně zvýšit cenu, která bude nabyvatelem vyplacena, s vědomím, že tyto peníze bude moci utratit ona, zatímco budoucí závazky budou platit vlády pozdější.
Stejnou logiku mají i schémata, která se snaží za každou cenu prodávat maximální objemy majetku s cílem co nejrychleji získat co největší sumu příjmů. To je příklad Unipetrolu, severomoravských hutí a do jisté míry i elektrárenské společnosti ČEZ. Vláda neprivatizuje proto, že by sdílela názor, že privátní vlastnictví je efektivnější než státní, ani proto, že by touto cestou chtěla zavést či zlepšit tržní prostředí v daném odvětví. Privatizuje především proto, že potřebuje peníze pro své běžné hospodaření.
Není proto divu, že pod časovým tlakem a s touto logikou se privatizace nedaří. Příležitost privatizovat Telecom stát propásl v době, kdy euforie z informačních technologií byla na vrcholu. Dnes již nikdo není schopen představy děravé státní pokladny naplnit, a čím více se bude privatizace odkládat, tím hůře pro Telecom i pro privatizační výnos. Opticky zajímavou cenu za Unipetrol stát může získat pouze při opakování starých postupů, to jest očišťováním a zárukami. Nesmírně riskantní je snaha o maximalizaci okamžitého privatizačního výnosu v hutnictví a hornictví, které zápasí s problémy útlumu. Zde může krátkozraká a nepromyšlená snaha o rychlé příjmy, aniž existuje koncepční představa řešení celých těchto oborů v delší perspektivě, vyvolat závažné sociální, ekonomické i politické problémy.
Příběh současné, zdánlivě již standardní, privatizace, vůbec nevykazuje znaky úspěchu. Přestože nemá zcela standardní povahu, naopak v mnoha případech může mít zásadní vliv na formování trhu (především v síťových odvětvích), je motivována úzkým fiskálním zájmem, který plyne z prohlubujícího se nepříznivého stavu veřejných financí. Odsud pramení příčina nezdarů a obtíží, především narůstání veřejného dluhu v důsledku předprivatizačních sanací, nereálná příjmová očekávání a privatizační schémata, která nemohou najít seriózní zájemce.
