První kolo soudního procesu s Liborem Novákem je za námi. Nepřineslo žádné překvapení, ale to snad nikdo rozumný ani neočekával. Jediným překvapením bude, když Novák nakonec skončí ve vězení. Z dosavadního průběhu soudního přelíčení však vyplývá, že ani toto překvapení nepřijde. Není divu, celá záležitost nese všechny rysy typické české frašky, kde sice o něco jde, ale nikdo vlastně neví o co, přičemž podstata věci zůstává zcela nedotčena. Jádrem pudla je v tomto případě privatizace Třineckých železáren.
Dva roky se novináři zajímají o údajné tajné konto ODS ve Švýcarsku, na němž má být podle různých zdrojů – například někdejšího místopředsedy ODS Josefa Zieleniece – uloženo zhruba 170 milionů korun. Toto a podobná hausnumera bohužel lákají nejen pozornost senzacechtivých žurnalistů, ale překvapivě i vyšetřovatelů ze Služby pro odhalování korupce a jiné závažné hospodářské trestné činnosti. Kdyby ovšem kriminalisté zašli za politiky, kteří do novin, rozhlasu a televize hovořili o tajném kontu, dozvěděli by se, že o účtu nikdo nic neví.
Zcela jasné naopak je, že do pokladny ODS putovalo pod jmény falešných dárců 7,5 milionu korun z účtu podnikatele Milana Šrejbra, který se v roce 1995 podílel na privatizaci Třineckých železáren. Je také prokázáno, že dalších 7,5 milionu korun „darovala straně pod falešným krytím Jarmila Mlejnková, někdejší sekretářka společnosti Silas Group. Tato firma byla přitom vedle Šrejbra spolumajitelem společnosti Moravia Steel, která Třinecké železárny zprivatizovala. Tímto případem se však policie nezabývá. A kupodivu nic nebylo odhaleno ani v rámci akce čisté ruce. Pokud ovšem nebude jednoznačně prokázáno, zda při privatizaci Třineckých železáren došlo, či nedošlo ke korupci, nemá cenu zjišťovat, dopustil–li se Libor Novák nějakého trestného činu. Logicky totiž vzniká dojem, že někdejší výkonný místopředseda ODS je jen obětním beránkem, který má odlákat pozornost veřejnosti, policie i státního zastupitelství od mnohem horších provinění politiků.
Kdyby se někdo kauzou seriózně zabýval, zjistil by, že Klausova vláda v roce 1995 schválila privatizaci Třineckých železáren bez toho, aby řádně prověřila finanční zajištění projektu vítězné firmy Moravia Steel, která v době schvalování privatizace neměla garantované úvěry. Další otázkou je, proč v návrhu rozhodnutí o privatizaci majetkové účasti státu v Třineckých železárnách z 8. srpna 1995 doporučila meziresortní výběrová komise projekt Moravie Steel, když tato firma oficiálně vznikla až 23. srpna stejného roku, tedy o čtrnáct dní později, než byl projekt předložen. Prošetří to někdo?
Celý případ má ještě jeden otřesný aspekt, který se táhne už od června 1997, kdy Josef Zieleniec poprvé (nepřímo) obvinil Václava Klause, že je lhář. Tehdy šlo o dopisy od Stanleyho Fischera, druhého muže Mezinárodního měnového fondu, který Klause varoval před zhoršující se hospodářskou situací Česka. Nejprve Josef Lux a potom i Josef Zieleniec prohlásili, že Klaus před vládou dopisy zatajil. Obvinění Klaus odmítl.
Nyní Zieleniec před soudem uvedl, že už na jaře 1996 Klause informoval o pravém původu peněz krytých falešnými dárci. Klaus hned druhý den označil Zieleniecovo tvrzení za lež. Václav Klaus je přitom předsedou Poslanecké sněmovny a šéfem nejsilnější pravicové strany. Josef Zieleniec byl zase dlouho druhým mužem ODS a o něco kratší čas i ministrem zahraničí této země. Nyní se hodlá ucházet o křeslo v Senátu.
Jeden z těchto mužů je však lhář. Nevím, který to je, a ani nedoufám, že se to někdy dozvím. Proto radši nevěřím ani jednomu. Stejně tak si asi nikdy nebudu jistý, že privatizaci Třineckých železáren nedoprovázela korupce. A myslím, že nejsem sám.
