Jestli existuje mezi ekonomickými liberály a konzervativci na něčem shoda, pak v tom, že nižšími daněmi se podpoří ekonomický růst. V horní komoře amerického Kongresu se zrovna projednává daňová reforma, od které si její přívrženci slibují přesně tohle. Čeká je nemilé vystřízlivění.
Snížení zdanění firem na 20 % z dnešních 35% a daňové úpravy ve prospěch většiny daňových poplatníků z řad fyzických osob by měly „nakopnout“ spotřebitelskou poptávku domácností i firemní investice. Jenže dodatečný růstový impulz ani zdaleka nevykompenzuje výpadek rozpočtových příjmů, což se pochopitelně nemůže líbit těm, kteří by chtěli, aby daňová reforma byla prorůstová a rozpočtově odpovědná zároveň.
Jeden si přitom vzpomene na docela fundamentalistické debaty v časech finanční krize, zda má smysl padající ekonomiku zachraňovat fiskálními stimuly. Obamův fiskální balíček necelých 800 miliard dolarů cupovali mnozí republikáni na kousky, když se v únoru 2009 schvaloval American Recovery and Reinvestment Act, což byla kombinace snížení daní (asi třetina) a zvýšených výdajů. Přitom tehdy fakt hořelo: v prvním čtvrtletí 2009 americký HDP klesl o 5,4 % a Dow Jones se 5. března propadl pod 6600.
Dneska HDP ve Státech docela pěkně roste (3,3 % v třetím čtvrtletí), nezaměstnanost je na nízkých 4,1 % a mzdy konečně taky stoupají. V téhle fázi cyklu ekonomika stimulovat sice nepotřebuje, jenže politický cyklus je něco úplně jiného - tam je potřeba předvést nějakou akci v prvním roce Trumpovy vlády naopak velmi vysoká.
Ekonomika USA překonala očekávání. Zrychlila růst na 3,3 procenta
Podle projekcí nestranického Joint Committee on Taxation (JCT)mají daňové výdaje (výpadek příjmů) dosáhnout kumulativně v příštích deseti letech asi 1,5 bilionu dolarů (což odpovídá 8 % současného ročního HDP), zatímco příjmy z titulu dodatečného růstu o 0,8 % vynesou za stejnou dobu jenom 407 miliard dolarů. S nezadlužováním příštích generací to tedy nemá nic společného, ale on ani ten růstový dopad daňové reformy není bůhvíjaký.
Podle studie, kterou před časem vydal Congressional Research Center, potřebujete daně snížit docela masivně, aby to s dlouhodobým růstem nějak zahýbalo. Snížení daní si na sebe růstem opravdu nevydělá (míněno zvýšením příjmů), ačkoli se to zejména na pravé straně spektra mezi zastánci Lafferovy křivky rádo tvrdí (navíc se zapomíná na to, při jaké sazbě měl Laffer maximální výnos). Pokles daně z příjmů právnických osob o deset procentních bodů zvedne růst HDP o 0,15 %, a to se bavíme o velké uzavřené ekonomice, kde průsak do ciziny je podstatně menší (rozdíl mezi HDP a HNP, významný naopak v malé ekonomice, jako je ta naše česká).
Tuhle vazbu je zapotřebí zkoumat důkladně a s čísly zacházet opatrně, protože není snadné odfiltrovat spoustu různých faktorů a vypreparovat z empirických dat čistě jenom vztah daní a dlouhodobého růstů. Kupříkladu co chcete „vydestilovat“ z toho, že pětiletka, kdy americká ekonomika nejrychleji rostla, se shodou okolností perfektně překrývá s pětiletkou, v jaké nejrychleji stoupaly daně (za II. světové války)? Jak říkal blahé paměti můj učitel mikroekonomie: „Je tam korelace, ale naštěstí tam není kauzalita“.
Ani podněty pro trh práce nejsou bůhvíjaké, u vyšších příjmových skupin v případě mužů nejsou žádné: jinak řečeno, nebudou dělat více, když jim snížíte daně, naopak nabídka je elastičtější u nízkopříjmových.
Vývoj daňových sazeb a podílu mužské a ženské práce
Ani vazba mezi mezními sazbami u zdanění příjmů, úsporami a investicemi není bůhvíjaká
Co k tomu dodat? Předpokládejme, že efekt i docela výrazné daňové reformy na zvýšení dlouhodobého tempa růstu je fakt malý, třeba 0,2 % ročně při snížení daňového břemene o 2,5 % HDP, jak se kalkuluje v téhle práci. Jenže, a v tom je to kouzlo, korunka ke korunce za několik desetiletí období znamená velký rozdíl v absolutním objemu.
Nebo se na to dívejte takhle: 0,2 % je zvýšení dvouprocentního ročního průměrného růstu o desetinu. A dvě procenta ročně, to je tak zhruba tempo, které bychom mohli v příštích dvaceti letech předvést. Když to nebudeme kazit.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
ČLÁNKY DO MAILU