Socánek nezdara

ČSSD decimuje rvačka Zemana, Špidly a Grosse o hegemonii

Ať ten, či druhý přežije, vždy nejvíc ztratí Anglie - je válka růží, zpívával v jedné slavné písni Spirituál Kvintet. Nahradí-li se Anglie písmeny ČSSD, přesně to vyjadřuje stav partaje po druhém týdnu účtování za prohrané eurovolby. Chvíli se zdálo, že předseda a premiér Vladimír Špidla hněv zemanovského i grossovského křídla neustojí, chvílemi naopak přecházel do protiútoku. Místopředseda Stanislav Gross jako korouhvička tu ujišťoval o své připravenosti postavit se do čela strany, tu naopak připouštěl možnost zachování statu quo. Ale ať mluví sociální demokraté o vítězství toho, či onoho, nejvíce tratí ČSSD jako celek. Proč by měli voliči lupou zkoumat, kdo s kým proti komu a zač, když bratrovražedný boj z hlediska kvality správy země žádný smysl ani lepší perspektivu prostě nedává? Vsadit na nespolehlivého koně, který dokázal svůj přesvědčivě vítězný start z roku 2002 obrátit v prohru už v polovině závodu a jenž jde zuřivě po krku - padni komu padni – sám sobě, může už v příštích volbách i méně než oněch osm procent eurovoličů.

Na řadě je vláda.

Špidla začal minulý týden vytahovat z rukávu jedno eso za druhým. Vzpomněl si, že už loni na jaře i na podzim se mu podařilo zpacifikovat vnitrostranickou rebelii tím, že přiložil revolver ke spánku své vlády. Pud sebezáchovy dvakrát zafungoval. Rebelanti jeden po druhém před televizními kamerami vstávali z poslaneckých lavic a vyjadřovali důvěru. Čtvrt roku pak býval klid.
I počátkem minulého týdne se Špidlovi povedlo vnést do řad svých odpůrců paniku, když pohrozil vyvoláním hlasování o důvěře ještě před sobotním tribunálem ústředního výkonného výboru ČSSD. V úterý dal své ofenzivě navíc elegantní a logičtější kabát, když změnil časovou posloupnost verdiktů a svůj osud (a tím i vlády) vložil pouze do rukou strany. Odepisovaný politik tím vlastně předvedl mistrovskou taktiku: v prvním týdnu po volebním debaklu si tiše počkal, až na něj soupeř vylije všechnu špínu a vystrčí růžky. Zároveň se přesvědčil, že zemanovcům chybí koncepce a grossovcům zase odvaha. Pak mohl Špidla nespokojence vytaženým trumfem demise klepnout přes růžky a vabank vsadit na to, že protivníci (kolem třiceti osob) nepřesvědčí ústřední výbor se 182 členy nějakým lepším alternativním plánem pro ČSSD. Lepší obranu zvolit nemohl. V následujících dnech však česká politická scéna bude žít debatami o vládě.

Rekonstrukce, nebo pád?

Pokud Vladimír Špidla přežil sobotní tajné hlasování o důvěře v ČSSD (uzávěrka týdeníku EURO byla v pátek), zdaleka to neznamená, že vláda automaticky pokračuje dál ve stejném personálním i stranickém složení. O Špidlových rekonstrukčních úmyslech svědčí mimo jiné to, že navržený kandidát na post ministra spravedlnosti Zdeněk Koudelka – bleskově navržený den po porážce v eurovolbách - čeká už čtrnáct dní na své jmenování. „Nic nového v tom není. Neptejte se mě, ptejte se na Hradě,“ řekl Koudelka týdeníku EURO. Vyčkává se zřejmě proto, aby změny ve vládě proběhly naráz. Že Špidla umí ve vhodnou chvíli zatočit s protivníky, ukázal loni v březnu, když dva týdny před sjezdem odvolal z vlády ministra průmyslu a obchodu Jiřího Rusnoka. Ten se pak na sjezdu narychlo stal Špidlovým nejvážnějším protikandidátem. Existuje však i možnost, že premiér vyhlásí z vděčnosti nad projevenou důvěrou jakýsi generální pardon pro všechny členy vlády, kteří ho v uplynulých dnech kritizovali. Stanislav Gross minulý týden pro týdeník EURO vyloučil, že by výměnou za podporu mohl v sobotu po Špidlovi požadovat určité změny ve vládě. „Takhle bych to nestavěl,“ prohlásil. Druhou neznámou by pro nejbližší budoucnost Špidlova kabinetu představovala Unie svobody. Bez ohledu na výsledek jejího víkendového mimořádného sjezdu stále visí nad US-DEU možnost spontánního rozpadu. Ještě větší riziko představuje unionistický poslanecký klub: ani eventuální vstup dosud nezařazeného poslance Petra Kotta (dříve ODS) do jeho řad nic nemůže změnit na do budoucna nevypočitatelném postoji Tomáše Vrbíka a Mariana Bielesze (oba dříve US-DEU). Nejde jen o další podporu při schvalování reformních zákonů či státního rozpočtu, ale hlavně o postoj k očekávanému hlasování o nedůvěře vládě.

Špidlorealismus ODS.

Občanští demokraté se po dlouhých odkladech minulý čtvrtek rozhodli, že otázku Špidlovy exekuce nechají v první řadě na samotné ČSSD. Předseda jejich poslaneckého klubu Vlastimil Tlustý týdeníku EURO řekl, že teprve pokud vedení sociálních demokratů ponechá Špidlu u moci a neprovede radikální změny, navrhne ODS v pondělí 28. června vyslovit ve sněmovně kabinetu nedůvěru. Tím pravicová opozice jasně přiznala prohru. Měla-li kdy teoretickou šanci vyhodit Špidlův tým ze sedla, bylo to ihned po eurovolbách, kdy mnoha koaličními poslanci cloumaly emoce. Jak je však vidět, řada rebelů – Hojdar, Šplíchal, Kopecký a další - proti Špidlovi jen plamenně řečnila, ale jít do čelního konfliktu po boku opozice se přeci jen neodvážila. Jinak by ODS vyslovení nedůvěry dávno navrhla. Vysloveně lavírovací taktiku si pak vybrali Vrbík, Bielesz a Kott, kteří by jakýmkoli jasným postojem přišli o svou současnou nepostradatelnost – pro koalici i pro opozici. ODS přitom nemůže čekat, že potvrzení Špidly v předsednickém křesle snad nespokojence rozzuří do té míry, že budou ochotni vládu potopit. Nebudou. Padla by vláda, ale stranické vedení by se nezměnilo. Z pozdního hlasování o nedůvěře bude ODS moci vytěžit alespoň několik pseudovítězných tezí o tom, jak se neschopní koaličníci zuby nehty drží teplých křesel. „Špidla … přijde jako velký vítěz do sněmovny, kde my sice budeme iniciovat hlasování o nedůvěře, ale on tu stojedničku po velké masáži všech těch poslanců dosáhne,“ tipnul si už minulou středu v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Frekvence 1 předseda ODS Mirek Topolánek. Dodal, že „všichni vystřízlivěli, když si uvědomili, že mají ty leasingy na tři roky a ty rozestavěné domečky, a všichni mají ta korýtka na nejrůznějších ministerstvech, a najednou by o to přišli“. Ani ODS ovšem nechtěla zažít blamáž s nedůvěřováním a v duchu špidlorealismu pro jistotu navrhla přijít k hotovému.

Přezrálý Gross.

Stalo se už jakýmsi stranickým folklorem, že v dobách zvýšeného ohrožení Zemanova nástupce Špidly se vždy aktivizoval letitý korunní princ Stanislav Gross. Před loňským sjezdem byl Špidla skoro na lopatkách – měl za sebou krach povodňového balíčku a hlavně neplánované zvolení Václava Klause prezidentem republiky. Stála proti němu skupina zemanovců, jíž exposlankyně Jana Volfová sebevědomě začala říkat realistický proud. Tehdy se ještě Gross rozhodl, že dosud nenastal ten správný čas strhnout na sebe místo Špidly otěže moci, a podpořil předsedu. Komu by se také chtělo stranu přebírat necelý rok po volbách, rozhádanou a stojící před nevděčnou reformou veřejných financí. Už rok poté, následkem eurodebaklu, se ale oči sociálních demokratů upřely na Grosse znovu, jak se zachová. Ten jako obvykle nejdříve vyslal pionýrský signál „vždy připraven“ a pak začal couvat. Neopatrným krokem by totiž mohl zmařit nejen dosavadní naděje na hvězdnou kariéru, ale i všechny jistoty, které v tuto chvíli má. Být předsedou strany a nemuset nést odpovědnost za chod kabinetu by mohlo být slušným východiskem pro příští volby do sněmovny, tak si funkce už před třemi lety rozdělili Zeman se Špidlou. Jenže Špidla zřetelně řekl: všechno, nebo nic. Má-li být Gross předsedou ČSSD, bude riskovat a nechá se Václavem Klausem jmenovat premiérem, nebo doporučí například Zdeňka Škromacha nebo Jiřího Rusnoka? Zřejmě by také už nešlo o kabinet koaliční, ale menšinový, opírající se střídavě o podporu ODS, KDU-ČSL a US-DEU. Minulý týden se v kuloárech dokonce spekulovalo o ministrech takové vlády. Padla jména Miloš Kužvart, Jan Kavan a Miroslav Grégr.
Grossův vládní osud by však musel nejprve nalinkovat prezident Klaus. Není ani jisté, zda a od koho by menšinový kabinet dostal důvěru.

ČSSD došel dech.

Tragédií ČSSD je, že jí zcela vyčerpaly vnitřní spory. V podstatě je jedno, zda ze současné krize vzejde jako vítěz Špidla, Gross, nebo někdo úplně jiný. Nepomohl by ani mimořádný sjezd. Schází totiž vůdce. Špidla je sice jediný partajní vizionář, jehož obzor přesahuje lukrativní pašaliky a klientistické kšefty, jenže i když mu bude stokrát vyslovena důvěra (mnohokrát už byla), nikdy svou nenápadnou autoritou stranu nesjednotí (nikdy nesjednotil). Partaj i koalice se mu budou dál bortit pod rukama a nutné kompromisy si bude část sociálních demokratů dál vykládat jako zradu programu. Gross je sice populistický mág a výborný taktik, zato však ryzí pragmatik bez ideového směřování. Kvetl po boku Zemana i Špidly, sám ale není jejich součtem. Navíc Zeman Grossovi nikdy neodpustil, že loni v zimě torpédoval jeho pokus stát se prezidentem republiky. Vyloučen zatím není – třeba až na řádném sjezdu - návrat Miloše Zemana. To by však stranu, jíž kdysi slepil krví a železem, zřejmě docela rozklížilo.
Je chybou říkat, že sociální demokracii poškodila zrada programu – ten byl už za Zemana neustále modifikován na základě momentálních potřeb a Šidla jej spíš upřesnil. Na vině je blátivý mediální obraz. Zatímco ODS nebo KSČM se již léta profilují jako sytě barevné ideové monolity, ČSSD byla vždy něco obtížně uchopitelného mezi tím. Zemanovi se to dařilo kamuflovat tím, že voličům prodával strakatý barvotisk, na němž veselý tatík, pronášeje bonmoty, bděl nad panoptikem různorodých figurek, z nichž jednou byl nevinný klučina se zlatými kadeřemi a další pohledná dáma s bohatou hřívou. Špidla kýč zrušil, zcivilizoval. Jeho bledou žluť ale barvyžízniví voliči přestali vnímat.
Strana je po šesti letech ve vládě zralá k odchodu do opozice, kde by si – aniž by tím ohrožovala chod státu – mohla v klidu vyřešit nahromaděné potíže.

Zeman za bukem.

Takzvaných aktivních zemanovců je v poslaneckém klubu ČSSD asi dvacet až třicet. Někteří z nich rádi mluví do médií (Karel Šplíchal, Vladimír Laštůvka, Robert Kopecký), jiní naopak médiím nevěří (Petr Lachnit, Jan Kavan). Jejich hlavním problémem je, že se bez problémů shodnou na obdivu k Miloši Zemanovi a na kritice politiky Vladimíra Špidly, jinak je však mnoho nespojuje. Před rokem, kdy Zeman posílal z Vysočiny takzvané knížecí rady, jej někteří z nich začali dokonce kritizovat. Dosud se uskutečnily tři pokusy, které měly skupinu zviditelnit. První byl nápad Jany Volfové založit realistické křídlo v ČSSD, od něhož se však distancovali jak šéf severočeské sociální demokracie Jaroslav Foldyna, tak místopředseda strany Zdeněk Škromach i mnozí jiní. Loni exministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr přemluvil Miloše Zemana k demonstrativní přednášce na téma reformy veřejných financí, a to zrovna ve chvíli, kdy vláda ve sněmovně obhajovala sadu příslušných zákonů. Třetí se uskutečnil letos v zimě – skupina třiadvaceti poslanců ČSSD si dopisem stěžovala na nekomunikativnost předsedy strany.
Zemanovci však nikdy nenašli ve svém středu osobnost, která by se stala konkurencí Špidly. Rusnok se této role po loňském sjezdu zřekl a samotný Zeman stále tvrdí, že o žádnou funkci nestojí. Na druhé straně si libuje v pozici neformálního guru části stranické základny, vystupujícího proti legitimnímu vedení. I z toho důvodu se situace v ČSSD nemůže uklidnit dříve, dokud se spor Zeman versus jeho nástupci nevyřeší.

Předčasné volby.

Krize v ČSSD je dlouhodobá. Překlenout ji Špidlovým „přežitím“ nebo dočasnými rošádami do řádného volebního sjezdu na jaře příštího roku je sice možné, ale ničemu to nepomůže. Vláda zůstane slabá, ba ještě slabší než dosud. Slabším by dvouleté období učinilo jak Špidlu, tak Grosse, prostě by se vyčerpali komplikovanými zákulisními tahanicemi o většinu v Parlamentu.
ČSSD má z předčasných voleb strach. Možná zbytečně. Z hlediska potřeb státu by určitě byly čistším řešením, než protahování současné agonie nefunkční většiny. Má-li Stanislav Gross zůstat – a je-li doopravdy - perspektivou sociální demokracie, lépe by se mu - podobně jako Zemanovi - startovalo v předsednickém křesle opoziční strany, než jako údržbáři upatlaných kompromisů. Pak by ale ČSSD musela přiznat, že je znovu na začátku.