Ve slavné Cimrmanově jednoaktovce Vizionář syn statkáře Hlavsy, žárle na svého chudého bratra, odmítá převzít rozsáhlé dědictví se slovy: „On si v Praze vesele popelaří a mně hodíš na krk takovejhle majetek.“ Možná bychom měli ještě jednou poprosit jasnovidce Hlavsu, zda by nebyl ochoten podívat se do roztopené trouby na naši budoucnost. Zdá vůbec má smysl pracovat, vytvářet hodnoty a kumulovat jmění. Zdá se, že i v polistopadové epoše může být bohatství spojováno s prokletím a trestem.
Srpnový proud vody odnesl státu, obcím i soukromníkům majetek za desítky miliard korun. Není nic překvapivého, že prvotní emoce z rozsahu tragédie, lidských a materiálních ztrát, vystřídalo období hledání viníků a zdrojů náhrady škod. Stejná souslednost doprovází každou větší bouračku na silnici. Potud je vše normální. Vláda se však vzdaluje úvodním slibům o rozložení škod mezi všechny občany na principu celonárodní solidarity.
Mluvilo se například tom, že do odstraňování následků se zapojí statisícová armáda nezaměstnaných a civilkáři. Kde jsou? Jeden soukromý zážitek: V Českém Krumlově stojí u Vltavy, hned vedle pivovaru, dřevěný stánek s občerstvením. V jednu odpoledne tu na lavičce posedává několik lidí, popíjejí a pohlížejí na nedalekou skupinu asi dvaceti mladých dobrovolníků, hovořících s moravským přízvukem, kterak čistí břeh a pomáhají s opravou spadlého železného mostu. K ženě s půllitrem přichází muž v montérkách a ptá se, proč také nejde pracovat. „Jsi nezaměstnaná, ale teď je přece všude práce dost,“ vyzývá ji a připomíná, že na její podporu přispívá i on. „Já už nejsem na podpoře, mě přece platí sociálka,“ nenechá si zdravě vypadající pětatřicátnice zkazit chuť a znovu si srkne. Na oponentovu poznámku, že jeho to vyjde nastejno, odvětí: „No a co? Co z takového života mám…“ Je jasné, že sklenici za koště či lopatu ochotna vyměnit nebude.
Solidarita s postiženými by měla vypadat tak, že každý v rámci svých možností a schopností nějak přispěje, nejlépe na bázi dobročinnosti. Jelikož v novodobé české společnosti stále ještě tento nesobecký prvek, dělající člověka člověkem, není zakořeněn a škody jsou obrovské, není nepochopitelné, že nastupuje i vynucená solidarita: Povolávací rozkaz pro nezaměstnané a vyšší daňové odvody pro pracující. Vládní koalice vedená sociální demokracií se však rozhodla - kromě navýšení spotřebních daní a úpravy DPH - daňově dodatečně zatížit jednu skupinu obyvatel. Tu nejbohatší, respektive nejvíce vydělávající.
V souvislosti s povodněmi má být u daně z příjmů fyzických osob znovuzavedeno páté pásmo, a to se sazbou 37 procent. Platit by ji měli všichni, kteří jsou ročně schopni vydělat zhruba milion a výše. Není tedy divu, že stejně jako po katastrofálním suchu v roce 1947 se po katastrofálních povodních roku 2002 opět hovoří o milionářské dávce. Navíc - jak říká ministr financí Bohuslav Sobotka (ČSSD) - by tato změna měla být trvalá (ač premiér mluví o třech měsísích a lidovecko-unionistická část kabinetu o dočasnosti).
Daňová progresivita a systém rozdílných sazeb je i tak diskutabilní, protože spíše než zdrojem spravedlnosti je zdrojem podvodů, podvůdků a obezliček. Chystané opatření, postavené na třídní nenávisti, ještě více povede k tomu, aby se začaly vymýšlet nové triky, jak státu neplatit.
Ve stejném duchu přichází další opatření kabinetu - příspěvky na opravu poničených domů. Peníze dostanou všichni, podle výše škod až do 200 tisíc korun. Pojištění vlastníci však budou muset po obdržení peněz z pojišťovacího ústavu třetinu státního příspěvku vrátit. Zodpovědní lidé tak budou opět po zásluze potrestáni. Je to nebezpečný precedens. Pojišťovat se není třeba, stát (taktéž nepojištěný) nás v tom přece nenechá. Proč ve stejném duchu vláda nepomůže majitelům nemovitostí, kterým třeba vichřice vzala tašky ze střechy? I pro ně je to osobní pohroma.
Člověk nemusí být zrovna milionářem, vozit se v blyštivé limuzíně, aby už byl znechucen z této politiky. Připadá si jako vysokohorský turista, kterému po každých sto metrech do batohu přidají další cihlu. Už nestačí, že ze svých peněz musí uživit rodinu, jednoho úředníka a jednoho důchodce. Brzy už to budou dva důchodci a navíc si ještě musí ušetřit na svou vlastní penzi. K tomu všechny ty katastrofy. Je těžší a těžší ráno vstát a jít do práce…
Přichází éra diktatury nepracujících. Právě oni budou stále více rozhodovat o tom, kdo vyhraje volby. Špidlův kabinet si toho je vědom. Do svého vládního programu by si měl dodatečně vepsat ono staré známé castrovské Socialismo o muerte!
