Krátkodobé vysílání zaměstnanců do jiné členské země Evropské unie je stále častější. Poměrně běžné je i působení zaměstnance ve více zemích zároveň. Podobně si v zahraničí vydělávají také osoby samostatně výdělečně činné. Jaké mají tyto osoby v zahraničí nároky ohledně sociálního a zdravotního pojištění?
Krátkodobé vysílání zaměstnanců do jiné členské země Evropské unie je stále častější. Poměrně běžné je i působení zaměstnance ve více zemích zároveň. Podobně si v zahraničí vydělávají také osoby samostatně výdělečně činné.
Jaké mají tyto osoby v zahraničí nároky ohledně sociálního a zdravotního pojištění?
Na co si musí dát pozor jejich zaměstnavatel?
Na následujících stránkách jsme připravili stručný přehled aktuálního stavu, platného nejen pro členské země Evropské unie, ale také pro Norsko, Island, Lichtenštejnsko a nově i Švýcarsko.
Bezpečnostní technik vyslaný na služební cestu do Itálie, pracovní stáž nižšího manažera v sesterské společnosti v Rakousku, polský živnostník bydlící v Německu a podnikající v Belgii a ve Francii, nebo třeba slovenský zaměstnanec české firmy zároveň provozující živnost v Maďarsku. Kombinací je nespočet, stejně jako možností jak při registraci do systému sociálního zabezpečení pochybit. Evropské právo je naštěstí v této oblasti poměrně přehledné a nabízí řadu úlev a zjednodušení.
Rozšiřování jednotné Evropy a snazší přeshraniční mobilita pracovní síly si vyžádaly koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Cílem bylo jasně určit, jak a komu má migrující občan toto zabezpečení platit a od koho případně požadovat příslušné dávky. Současná úprava, jejíž páteř tvoří Směrnice č. 1408/71, celou problematiku podrobně mapuje. Zajišťuje nejen, že si příslušný stát přijde na své, ale také to, že plátce nebude nucen přispívat do sociálních systémů dvou či více zemí zároveň. S tím souvisí i skutečnost, že každá osoba podléhá v dané zemi celé soustavě sociálního zabezpečení, tedy také právním předpisům v oblasti nemocenského a zdravotního pojištění. Nelze proto v jedné zemi přispívat třeba jen na důchodové a v druhé zase na nemocenské pojištění. Nemluvě o tom, že v Belgii, Irsku nebo například Portugalsku není sociální a zdravotní pojištění od sebe vůbec odděleno.
Vedle pětadvaceti zemí Evropské unie zahrnují níže popisovaná pravidla také Norsko, Lichtenštejnsko, Island a nově i Švýcarsko.
POHLÍDEJTE SI VÝJIMKY
Nejprve je tedy nutné určit takzvanou příslušnost k právním předpisům, tedy čí předpisy se na plátce sociálního zabezpečení budou vztahovat. Obecně podléhá každá osoba právu toho členského státu, na jehož území pracuje nebo jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ) podniká. A to bez ohledu na sídlo zaměstnavatele, popřípadě bydliště daného živnostníka. Samozřejmě i zde lze nalézt celou řadu důležitých výjimek.
Podle odlišných pravidel se řídí v prvé řadě krátkodobě vysílaní pracovníci. Tak evropské právo označuje zaměstnance vyslané za hranice svým zaměstnavatelem a osoby samostatně výdělečně činné, kteří za splnění určitých podmínek mohou zůstat v sociálním systému svého původního domovského státu. Opatření má zabránit zbytečné administrativě, zjednodušit přeshraniční migraci a omezit chaos, který by nutně vznikl, pokud by bylo potřeba se při každé delší pracovní cestě nebo třeba stáži v zahraničí složitě přeregistrovávat.
VYSÍLANÍ ZAMĚSTNANCI
Je nicméně nutné, aby zaměstnanec takto vyslaný do zahraničí splňoval několik základních podmínek. V prvé řadě musí jít o osobu takzvaně organicky spjatou se zaměstnavatelem, tedy ve většině případů o dlouhodobého pracovníka firmy. Ta navíc musí v původním státě opravdu podnikat v daném oboru. Tím jsou v zásadě vyloučeny pracovní agentury.
Vyslání zaměstnance dále nesmí překročit 12, po souhlasu hostitelského státu 24 měsíců. Dotyčný pracovník musí být také pochopitelně účasten na pojištění v původním státě prostřednictvím práce pro svého zaměstnavatele, a to alespoň měsíc před odjezdem. Tedy například zedník najmutý pouze na vyslání na stavbu v zahraničí tyto podmínky nesplňuje.
V neposlední řadě také nesmí být zaměstnanec vyslán jako náhrada za svého kolegu, kterému už časová lhůta vypršela. Existuje ale možnost opakovaného vyslání, s alespoň dvouměsíční pauzou mezi oběma výjezdy.
JAK U ŽIVNOSTNÍKŮ?
Do zahraničí samozřejmě mohou za časově omezenou prací vycestovat i osoby samostatně výdělečně činné, které tak vysílají sebe sama. I ony mohou zůstat v systému sociálního zabezpečení původního státu. Podobně jako u zaměstnanců nesmí jejich pracovní výjezd přesáhnout jeden, respektive dva roky, s případnou mezipauzou alespoň dva měsíce.
Činnost, kterou chtějí v zahraničí vykonávat, musí provozovat i v původní zemi, a zde také musí alespoň jeden měsíc před výjezdem platit sociální pojištění.
Určitou komplikací ale je, že už před výjezdem musí doložit minimálně čestným prohlášením obsah a trvání činnosti, kterou mají v plánu za hranicemi provozovat.
Ať už jde při vysílání o OSVČ nebo zaměstnance, potvrzení o účasti na původním systému sociálního zabezpečení potvrzuje formulář E101, v případě žádosti o prodloužený pobyt E102.
Vysílaní pracovníci mají samozřejmě v hostitelských státech nárok na lékařsky nezbytnou zdravotní péči, která jim umožní v zemi v případě zdravotních problémů zůstat do konce pobytu. Je nicméně třeba před ošetřením předložit standardizovaný Evropský průkaz zdravotního pojištění.
I u výše uvedených pravidel, například omezení pobytu na maximálně dva roky, mohou vysílaní pracovníci žádat o výjimku. Tu však musí schválit příslušné úřady obou zemí a celá procedura většinou zabere několik měsíců. Nejdelší možná platnost této výjimky je pět let.
DLOUHODOBÉ AKTIVITY VE VÍCE ZEMÍCH
Další velkou skupinou obyvatel, na kterou se vztahují specifická pravidla pro určení příslušnosti k právním předpisům, jsou osoby s pracovními aktivitami ve více státech zároveň. Zaměstnanec může například současně pracovat pro firmy ve dvou státech EU, mimo zaměstnaneckého poměru v jedné zemi také třeba v dalším členském státě provozuje živnost nebo dokonce rovnou jako OSVČ ve více zemích podniká. Také v těchto poněkud krkolomných situacích je třeba určit jeden stát, do jehož systému sociálního zabezpečení bude dotyčný spadat.
Jednoduchá je situace, kdy zaměstnanec v jednom státě bydlí a pracuje, zároveň však má pracovní úvazek i ve státě druhém. Podléhá právním předpisům státu, ve kterém má bydliště.
Pokud zaměstnanec v jednom státě bydlí, ale v druhém a třetím pracuje, také podléhá právu země, ve které má bydliště. Například analytik bydlící v České republice a pracující pro firmu v Rakousku a Německu podléhá stále českým právním předpisům. Oba jeho zaměstnavatelé se však musí v Česku zaregistrovat k platbě sociálního a zdravotního pojištění a tyto příspěvky za něj odvádět.
Může ale nastat i případ, že jedna společnost působí ve více zemích, například španělská marketingová firma ve Španělsku a Portugalsku, a v obou těchto státech pro ni pracuje český zaměstnanec. V tomto případě je směrodatné sídlo firmy. Typicky se to týká například řidičů v mezinárodní přepravě.
U OSVČ PODOBNĚ
Podobný mechanismus funguje i u osob samostatně výdělečně činných. Pokud podnikatel svou aktivitu vyvíjí v místě bydliště a také v některé další zemi, příslušné dávky bude odvádět v místě bydliště.
Jinou možností je, že například v Česku bydlící tesa
ř provozuje činnost v Polsku a Německu - potom podléhá předpisům toho státu, kde vykonává svou hlavní činnost.
Poslední a velmi specifickou kombinací je podnikání jako OSVČ v místě bydliště a zároveň zaměstnanecký poměr v zahraničí. V tomto případě daná osoba výjimečně podléhá systémům obou zemí, například v Česku jako OSVČ a v Polsku jako zaměstnanec. VYHNĚTE SE
ZBYTEČNÝM NÁKLADŮM
Pečlivé a správné uplatnění evropských pravidel o registraci k platbám sociálního zabezpečení není důležité jen kvůli případným problémům s úřady, vzhledem k rozdílným sazbám tohoto zabezpečení v jednotlivých evropských zemích také může jít o značné peníze. Unáhlená a zbytečná registrace k platbám například v Rakousku, když je možné využít až dvouroční výjimky a zůstat v českém systému, je v tomto případě pouze zbytečný luxus.
PODMÍNKY PŘI VYSÍLÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ
Statut zaměstnance - může jít nejen o zaměstnance v pracovním poměru, ale také o společníky či jednatele s. r. o., nebo o další osoby podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců v platném znění. Státní příslušnost není rozhodující. * Doba vyslání - nesmí překročit 12, v případě svolení hostujícího státu 24 měsíců. * Účast vysílaného zaměstnance na pojištění - pracovník musí být účasten na pojištění původního státu alespoň měsíc před svým odjezdem do zahraničí.
* Vztah mezi vyslaným pracovníkem a jeho zaměstnavatelem - zaměstnanec musí pro podnik pracovat, musí jim být odměňován a jen ten jej smí propustit, vysílající podnik za jeho práci nese zodpovědnost a zaměstnanec nesmí uzavřít pracovní poměr s podnikem, do kterého je vyslán.
* Firma musí skutečně ve státě vyslání podnikat.
* Zaměstnanec nesmí nahrazovat na dané pozici svého kolegu.
* Minimální doba mezi opětovným vysláním je zpravidla jen dva měsíce. Zdroj: Česká správa sociálního zabezpečení
EVROPSKÉ FORMULÁŘE (E 101, E 102)
* Formuláře jsou k dostání pouze na žádost, a to prostřednictvím tiskopisu na webových stránkách České správy sociálního zabezpečení (www.cssz). Ten se vyplněný odevzdává na místně příslušné Okresní správě sociálního zabezpečení, kde je příslušný formulář posléze vystaven.
* V případě zaměstnanců je jeho přílohou i ověřená kopie pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti.
* OSVČ přikládají ověřené kopie podnikatelského oprávnění a dokumentů, na jejichž základě bude činnost v cizím členském státě vykonávána.
* Pokud vyslání nemá přesáhnout tři měsíce, je možné využít zkrácenou proceduru. Namísto podání tiskopisu žadatel pouze zašle na příslušnou OSSZ dopis, fax nebo e-mail se žádostí o vystavení E 101. Ten ale musí obsahovat všechny potřebné údaje, ať už identifikační, nebo o práci samotné. Vypsány jsou na webových stránkách ČSSZ.
* Pokud by trvání práce mělo přesáhnout 12 měsíců, je nutné v dostatečném časovém předstihu vyplnit formulář E 102 a s kopií E 101 jej zaslat příslušnému úřadu hostitelského státu. Ten ale nemusí povolení udělit. Zdroj: Česká správa sociálního zabezpečení
