Soda hučí po lučinách

ERNEST SOLVAY Mezi středočeskými obcemi Svatý Jan pod Skalou, Bubovice a Loděnice leží zajímavá technická památka -bývalý lom na vápenec. Nese název Solvayovy lomy a připomíná belgického podnikatele Ernesta Solvaye, který se v 19. století proslavil výrobou sody. Těžba vápence má velmi bohatou historii.

ERNEST SOLVAY Mezi středočeskými obcemi Svatý Jan pod Skalou, Bubovice a Loděnice leží zajímavá technická památka -bývalý lom na vápenec. Nese název Solvayovy lomy a připomíná belgického podnikatele Ernesta Solvaye, který se v 19. století proslavil výrobou sody.

Těžba vápence má velmi bohatou historii. Pálení vápna - přeměnu vápence na vápno - totiž znali lidé již ve středověku, a horninu bílé až našedlé barvy (se vzorcem CaCO3) proto hojně dobývali.

Nejvíce se vápenec využíval ve stavebnictví, zejména při výrobě stavebních hmot. Později, s rozvojem dalších výrobních oborů, se však jeho použití výrazně rozšířilo. Začal se objevovat v zemědělství, jako přísada při tavbě kovů nebo skla, a také při výrobě některých chemických sloučenin, například sody.

Poslední jmenované využití rozvinul hlavně belgický chemik a podnikatel Ernest Solvay, který přišel na novou revoluční metodu výroby sody. Jeho firma Solvay & Cie. se brzy rozrostla v obří koncern a pobočky měla po celém světě - jednu také v Čechách.

REVOLUČNÍ METODA

Mládí Ernesta Solveye však nebylo nijak radostné. Narodil se roku 1838 v belgické obci Rebecq-Rognon v rodině lomařského mistra. Již od dětství se velmi zajímal o chemii a fyziku, studium na vysoké škole mu ale znemožnila vážná nemoc. V jedenadvaceti letech proto nastoupil do strýcovy chemické továrny a stal se řadovým zaměstnancem.

Ovšem ne na dlouho. Již roku 1861 totiž spolu s bratrem Alfredem vymysleli nový proces výroby uhličitanu sodného neboli sody (Na2CO3), který se stal základem jejich pozdějšího samostatného podnikání. Princip byl přitom jednoduchý a spočíval ve využití amoniaku (čpavku) jako suroviny pro získání sodíku z kuchyňské soli (NaCl) a oxidu uhličitého (CO2) z vápence.

V prosinci 1863 založil Ernest Solvay v belgickém městečku Couillet společnost Solvay & Cie., která se pokoušela novou metodu uvést do praxe. Po počátečních obtížích se firma začala rozrůstat a do konce 19. století byla již celosvětovou jedničkou ve výrobě sody. Pobočky měla v Belgii, Francii, Anglii, Německu, Rusku i ve Spojených státech.

GENTLEMANSKÁ DOHODA

Obrovský úspěch Ernesta Solveye pochopitelně nezůstal bez povšimnutí. Ostatní producenti sody, kteří používali zastaralejší a méně účinné výrobní metody, se silného konkurenta obávali a často zakládali různá sdružení, aby Solvayově expanzi dokázali vzdorovat.

Na území Rakouska-Uherska vznikl takzvaný Spolek, který se na čas stal monopolním dodavatelem sody pro celou habsburskou monarchii. Systémem práce ani kvalitou výrobků ale nedokázal belgickému koncernu konkurovat a počátkem 20. století hrozilo reálné nebezpečí, že Solvay pronikne až k Vídni.

Aby se tato vize nenaplnila, uzavřel raději tehdejší ředitel Spolku Schaffner s firmou Solvay & Cie. dohodu o společném podnikání. Vznikl Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu, který začal Solvayovu metodu rozšiřovat po celém Rakousku-Uhersku. Vybudoval řadu nových továren, z nichž jedna vyrostla roku 1905 také v severočeských Neštěmicích.

MEGALOM A NOVÝ ROZMACH

Hlavní surovinou pro výrobu sody byla kvalitní sůl, která se dovážela po Labi z Německa. Původně zemědělská obec Neštěmice byla proto pro výstavbu továrny velmi vhodná. První sodu zde vyrobili 27. února 1908 a produkce se postupně rozšířila také o alkalické chromany a dichromany.

Vápenec se původně těžil v Křížanech u Liberce. Zdejší ložisko bylo ale ještě před koncem první světové války vytěženo a bylo nutné hledat jinou lokalitu. Volba nakonec padla na obec Svatý Jan pod Skalou nedaleko Berouna, kde se nacházela bohatá ložiska kvalitního vápence. Již roku 1916 bylo vydáno povolení ke stavbě lanové dráhy a vlečky, samotná těžba ale začala teprve roku 1918.

Nalámaný vápenec se zde zpočátku ručně nakládal do vozíků a pomocí lanovky se dopravoval do nedaleké Loděnice, odkud putoval až do neštěmické Solvayovy továrny. Postupem času se ale lom výrazně rozšířil a v jeho areálu vznikly i vlastní úpravna hornin, sklad trhavin a moderní strojovna. Největší rozmach těžby nastal v průběhu druhé světové války, kdy zde pracovalo více než 170 dělníků a do vybavení patřil také drtič a třídič hornin. Původní severní část areálu byla tehdy již vytěžena, na jižním hřebeni ale fungoval mohutný tříetážový lom, jehož patra byla vzájemně propojena výtahem.

KONEC NEŠTĚMICKÉ SODY

Hned po roce 1945 byla do neštěmické Solvayovy továrny dosazena národní správa a vedení závodu převzal národní podnik Spolek pro chemickou a hutní výrobu. Ten se roku 1950 změnil v národní podnik TONASO (Továrna na sodu) Neštěmice a nadále pokračoval v předchozí výrobě. Postupně se stal největším producentem sody v Československu a zaměstnával přes 1100 pracovníků.

V Solvayových lomech u Svatého Jana pod Skalou se nadále těžil vápenec, kvalitní ložisko se ale postupně vyčerpalo. Neštěmická továrna proto již roku 1954 lokalitu opustila a jejím novým majitelem se stal národní podnik Československé státní silnice, závod Beroun. Ten ještě několik let těžil zdejší vápenec na výrobu silničního štěrku, roku 1964 ale s dobýváním také přestal.

V 60. a 70. letech minulého století začal areál rychle chátrat. Vše postupně zarostlo travou, kovové předměty se ocitly ve sběrnách a kvalitní cihly posloužily k výstavbě rodinných domků v okolí. Teprve roku 1993 vzniklo občanské sdružení Barbora, které se rozhodlo pozoruhodnou technickou památku zachránit. Postupně opravilo úzkorozchodnou dráhu, spojovací tunel i budovu strojovny a roku 1998 zpřístupnilo skanzen veřejnosti.

O poznání hůře dopadla neštěmická továrna, která roku 1991 ukončila provoz. V jejím areálu vzniká průmyslová zóna, kterou nyní využívá zhruba padesát firem. Věhlasu společnosti Ernesta Solvaye ale zatím žádná z nich nedosahuje.