Veřejnost se pochechtává při sledování videa, na němž jsou zachyceni dva údajní příslušníci Bezpečnostní informační služby (BIS), kteří se na schůzce v restauraci nechali přivést do rozpaků happeningovou „objímací“ akcí. Tuto léčku na ně nastrojil podnikatel v oblasti softwaru, jehož se údajně příslušníci BIS snažili přemluvit, aby ve svém šifrovacím programu pro mobilní telefony nechal určitou možnost pro tajnou službu poslouchat tyto hovory a číst textové zprávy. Jako protihodnotu měli zpravodajci podnikateli nabídnout finanční prostředky, které by nemusel zdanit.
Happeningová akce
Podnikatel odmítl a najal si studenty, s nimiž nastrojil happeningovou akci, při níž si příslušníky BIS natočil. Ke zveřejnění záběrů ho dovedlo to, že po prvotním odmítnutí se příslušníci BIS znovu pokusili získat jeho souhlas výhrůžkou, že by při případné žádosti o prověrku od Národního bezpečnostního úřadu podnikatel a jeho firma nemuseli uspět. Zdá se, že podnikatel osvědčil svůj charakter a pěkně vyběhl se zloduchy vyvolávajícími stíny Státní bezpečnosti (StB) z podsvětí. Je to samozřejmě pohled možný a z určitého pohledu snad i oprávněný. Úhel toho pohledu však musí být poměrně úzký, zaměřený povýtce subjektivně. Proto je vhodné učinit několik poznámek k rozšíření diskuse.
Šlo-li o skutečné příslušníky BIS, pak za podnikatelem, který vyvinul šifrovací program do mobilních telefonů, nešli náhodou ani bez příčiny. Takový program může být skutečným dárkem pro všechny, jejichž činnost nesnese denní světlo. Nemáme na mysli všelijaké obšourníky a úchyly a záletníky. Jde o organizované zločinné skupiny zabývající se trestnou činností, teroristické akce nevyjímaje.
Odmítnutí
Nebudeme daleko od pravdy, budeme-li považovat podnikatelovo podvědomé hodnocení nízkého stupně bezpečnostního ohrožení za možný hlavní důvod jeho odmítnutí nabídky spolupracovat s BIS. Kdyby totiž bylo v celosvětovém měřítku zejména s kartou teroristického ohrožení hráno korektně, tedy uměřeně a důvodně, jistě by se podnikatel zamyslel, zda zrovna jeho software nemůže někomu poskytnout efektivní nástroj k páchání zločinů. Třeba teroristům, kteří by mohli reálně ohrozit jeho rodinu. Zřejmě pocit reálného ohrožení nemá a nezajímá ho, zda by jeho software nemohl přispět k ohrožení nějakých rodin jinde na světě.
Na druhé straně je dobré si položit otázku, zda daňový poplatník chce, aby se jím placená tajná služba zabývala všemožnými způsoby, jimiž lze snižovat rizika obecného ohrožení, například terorismem. Pokud ano, nemůže dospět k závěru, že by kontakt zmíněného podnikatele tajnou službou byl „mimo mísu“. Diskutabilní může být pochopitelně způsob provedení včetně nabízené protihodnoty.
Nezdaněné příjmy
Bude nejlépe, když si nejhbitější kritici zkusí přehrát situaci právě z oné druhé strany. BIS podnikateli nabízí, aby otevřel zadní vrátka do svého šifrovacího programu. Jinak řečeno systémově narušit dosud hermetický systém, což, vyjádřeno ekonomicky, znamená snížit jeho hodnotu. Navíc by to znamenalo víc práce. Za to vše naprosto logicky přísluší odměna. Má-li však být utajeno, že klíčky od zadních vrátek softwaru má BIS, podnikatel pochopitelně nemůže přijmout náhradu a vykázat ji jako příjem od ní. Takovou hloupost ani vnitřní předpisy tajných služeb neumožňují, pokud není cílem přímá kompromitace příjemce. Ano, veškeré takové příjmy od tajných služeb všude na světě jsou nezdaněnými. Tak to holt chodí a nebudeme moralizovat, jako by právě v tomto případě šlo o jediné „nekorektní“ zacházení se státními penězi. Kdyby bylo jen u toho! Ostatně všechny tyto vyplacené prostředky musejí být vykázány v utajovaných finančních podsvazcích BIS, kde podléhají kontrole.
Namísto rozhořčování se nad tajnými službami bude tedy lépe se vždy znovu zamyslet, zda je opravdu chceme a k čemu. A pokud ano, nemařme jen pro samu srandu své investice do bezpečnosti.
