Za akceleraci krize budou zodpovědné státní intervence
Když první americká banka použila peníze ze státní pomoci na odměny manažerů, kteří ji přivedli do těsné blízkosti krachu, musel její šéf na kobereček do Senátu. Tam se ho ptali, zda-li by vyplatil odměny, kdyby státní pomoc nedostal. Manažer řekl, že nevyplatil, protože bez státních peněz by zkrachoval. Pomoc jej však zachránila, banka žije – a smlouvy s managementem jsou tedy i nadále platné. Senátoři zůstali konsternováni, čekali výmluvy, mlžení či vytáčky, na což byli argumentačně připraveni, avšak prostá pravda všechny šokovala.
Tento příběh je do jisté míry typický pro dění v dnešním světě. Politika a byznys se snaží najít společnou řeč, a to je extrémně špatně. Vždyť prvotní příčinou současné krize byly státní zásahy do fungování svobodného trhu. Jejich důsledkem došlo ke vzniku bublin ve virtuálním světě finančních spekulací. Nyní se politici zaštiťují potřebou nových regulací, které prý budoucím bublinám i krizím předejdou, a vymýšlením léků, jež uzdraví ekonomiku z té současné. Bohužel, obojí je v současném podání počínání dosti nesmyslné a spíše škodlivé.
Krize jsou naprosto přirozenou, životně důležitou součástí kapitalismu. V ekonomice hrají důležitou roli očistného faktoru, jenž jednou za čas probere trh a stanoví, kdo z hlediska kvality a životaschopnosti může pokračovat dál, a kdo bude muset uvolnit své místo na slunci schopnějším. Všimněme si podobnosti s Darwinovou evoluční teorií. Kdo se neustále neadaptuje, při první výrazné změně podmínek končí. Nemilosrdné, pravda, ale efektivní. Nová krev přináší do ekonomiky nové impulsy a brání skutečnému nebezpečí – stagnaci.
Pokusy o trvalý růst bez krizí tu už byly, ale ani jeden z nich se nepovedl. Za českého socialismu krizí dokonce pár proběhlo, radikálněji řečeno celé období normalizace od sedmdesátých do konce osmdesátých let bylo vlastně jednou velkou krizí. Tu bez toaletního papíru, jindy bez banánů či másla. Přijměme tedy fakt nutnosti existence krizí za svůj a podívejme se tímto prizmatem na chování států během té aktuální.
Dluhy americké populace se vymkly jakékoliv kontrole stejně jako následná pseudoodborná manipulace věřitelů s rozmělněním rizika na co největší možnou plochu. Když se premisa o řídkém, a proto malém riziku vzhledem k absolutnímu objemu zainteresovaných finančních prostředků ukázala jako lichá, státy se s vervou pustily do záchranných prací. Od prvotních pudových snah politiků ukázat voličům tlustý penězovod a tím svoji akceschopnost, což mimochodem zřejmě v budoucnu způsobí novou, říkejme jí dluhopisovou krizi, se volení rétoři obrátili k dalšímu spolehlivému nástroji, k nacionalismu. Francouzská auta by se měla vyrábět ve Francii a Francouzi by výhradně je měli nakupovat. Hezká myšlenka, avšak ve Francii se prodá pouze třetina francouzských aut. Pokud by se tedy Francouzi zachovali podle tohoto modelu, jejich automobilky by zkrachovaly. Podobné hlasy ale zní také z USA, Německa, dokonce i z Česka. Politik se přeci nezabývá důsledky svých slov, pokud za ně získá přízeň voliče.
A jsme zpět u prolínání byznysu a politiky. Firmy přebírají model chování politiků. Nacionalismus ve firemním podání pak brání vyčištění trhu, a v důsledku tak prodlužuje trvání krize. Jestli se hypoteční katastrofa přelila do reálné ekonomiky prostřednictvím zkoprnělých a paranoidních bank, druhé kolo přijde stejným kanálem. Státní zásahy, které trhu neumožnily aktivovat samočisticí mechanismy, dovolují bankám opakovat stejnou chybu i se sekuritizovanými dluhy z kreditních karet.
Jeden důležitý český bankéř mi těsně po počátku credit crunche řekl, že tohle šílenství neskončí, dokud všichni nevyloží své karty lícem na stůl. Měl na mysli, že jedině otevřenost a férový přístup může rychle obnovit důvěru mezi finančními institucemi. Možná v jeho úvaze bylo něco prorockého. Karty na stole už totiž brzy budou, jen co se týče toho obnovení důvěry to asi bude slabší.
