Těžko lze začít něčím jiným než podmínkou, s níž odešli od soudu dva bývalí pražští primátoři Bohuslav Svoboda a Tomáš Hudeček za to, že „s vědomím nevýhodnosti licenčního modelu a neúměrných nákladů“ zachraňovali projekt Opencard, a přitom porušili „závažným způsobem pravidla zadávacího řízení“.
Všichni včetně soudce přitom vědí, že ani Svoboda, ani Hudeček si tuhle ságu nevymysleli, a pouze reagovali na vzniklou velmi zašmodrchanou situaci, jak nejlépe uměli. Ti, kteří si projekt vymysleli, a upletli kolem něj smluvní konstrukce, z nichž se beze ztrát nemohou jejich nástupci jen tak vymotat (to byl celý účel věci), mají peníze, pohodu a tabáček.
Jedna věc je interpretace zákona, druhá je zasazení případu do celkového kontextu a vnímání spravedlnosti neprávnickou veřejností. Z toho druhého to první vychází opravdu katastrofálně. Politologové asi řeknou, co to dělá se společností. Ono je to ale velmi špatně také ekonomicky.
Když neumíte potrestat pečlivě organizovanou lumpárnu, ale potrestáte snahu o řešení následků, byť možná neperfektní (jako by existovalo perfektní), je to nejhorší z možných scénářů. Nemusíte být zrovna expert honěný v „law and economics“, tedy nahlížení na tvorbu a výkon práva z hlediska jeho ekonomické efektivnosti, abyste dospěli k závěru, že takovéhle rozsudky se nám škaredě vymstí.
Přečtěte si další komentáře autora:
Zasloužilý otec vlasti a Den nezávislosti Uzbekistánu
Keine Willkommenskultur, ani tady, ani doma
Cesta do východního Německa, mnoho let poté
Velké a složité investiční projekty, zejména když v sobě nesou nezanedbatelnou pravděpodobnost svého zpoždění, prodražení a nedosažení původních parametrů (takže z definice všechny), jsou pro politickou reprezentaci nebezpečné, i když je zdědí. Málokdy rozumí technickému obsahu, musejí se spoléhat na úřednický aparát, případně na externí najaté odborníky. Ale není to postačující, a nesnímá to z těch, kteří rozhodují, právní odpovědnost.
Nejjednodušší a zcela pochopitelné chování v takovémhle prostředí je žádné takové projekty nechystat, neboť kdo nic nedělá, nic nezkazí. V nejlepším případě se všechno neúměrně vleče a prodražuje, jak se projekt „vyfutrovává“ dalšími a dalšími expertizami a posudky. Když tohle období trvá dlouho, znamená to, že se investuje nejen méně, než by mělo, ale i než by se při jiné kvalitě institucionálního prostředí mohlo. Pokud vám kdy vrtalo hlavou, proč podle všech mezinárodních srovnání v tomhle parametru dopadáme špatně, a co to pro ekonomiku znamená, tady jsou dva typy konsekvencí.
První obětí je krátkodobý ekonomický růst, protože veřejný sektor nezadává zakázky, což je třeba v inženýrském stavitelství hodně znát. Druhou, a závažnější obětí je dlouhodobý růst, protože veřejné investiční projekty jsou od toho, aby jejich přínos nespočíval jen v nalévání betonu atd., ale právě v promítání se do vyššího hospodářského růstu v čase, který třeba u dopravní infrastruktury trvá desítky let, ne-li ještě déle.
Přečtěte si rozhovor s radním, který od soudu odešel bez trestu Bývalý radní k Opencard: Připadal jsem si, jako kdyby o nás rozhodoval schizofrenik |
Podvázané veřejné investice - od dopravní infrastruktury, přes zdravotnictví až po školství - však podvazují i rozvoj soukromých firem, jejichž vlastníci se přitom rozhodovat nebojí. Chybí-li dobré spojení, stojí-li doprava ve městě, anebo kvůli zaraženým nákupům není k dispozici dobré vybavení v univerzitních laboratořích a výpočetních centrech, musíte na to ve svých plánech reagovat, jakkoli s politikou nemáte nic společného.
Tady vidíte, jak institucionální prostředí dovede pokřivit faktory, ovlivňující ekonomické rozhodování a následně i celý makroekonomický výkon, produktivitu, zaměstnanost. Nejen české justici lze vzkázat: snažte se dohlédnout ekonomických konsekvencí svých rozhodnutí, prosím!
O kauze Opencard dále čtěte:
Kauza opencard: Svoboda a Hudeček dostali podmíněné tresty
Svoboda ke kauze opencard: Obžaloba nemá důkazy