Vánoční návštěva u jednoho z plátců se finančnímu úřadu hrubě nevyplatila.
Ústavní soud mu za nedostatek respektu ke klidu a míru daňových poplatníků nadělil zákaz neodůvodněných daňových kontrol. Odborníci se ale domnívají, že se jedná o příliš krutý trest. Jeho výsledkem totiž může být anarchie.
Finanční úřad nemůže provést daňovou kontrolu jen tak. Nemá-li konkrétními skutečnostmi podložené podezření, že plátce neodvádí daně řádně, kontrola je nezákonná. To je hlavní poselství nálezu Ústavního soudu (spisová značka I.ÚS 1835/07), který spatřil světlo světa loni v listopadu. Rozhodnutí by mělo vést ke konečnému rozřešení příběhu podnikatele Radka Poláka, který se začal psát v prosinci roku 2002.
Byl poslední předvánoční pracovní den. Místo jistě netrpělivě očekávaného Ježíška ale k panu Polákovi přišla návštěva z finančního úřadu. Pod stromečkem mu nechala protokol o zahájení daňové kontroly. Na konci následujícího řízení byla panu Polákovi dodatečně vyměřena daň z příjmů za období let 1998 a 1999. Celkem něco přes 13 tisíc korun. Kontroloři u jeho dveří zazvonili v pátek 22. prosince. Konkrétní důvod ke své návštěvě neměli. Šlo jim jen o to, aby ji stihli „v termínu“. Kdyby přišli až po Vánocích, lhůta, kterou jim určil k dodatečnému vyměření této daně zákon, by vypršela.
Svoboda jednotlivce vs. veřejný zájem
Pan Polák se ovšem s rozhodnutím finančního úřadu nesmířil a stěžoval si. Po šesti letech sporů přišlo vítězství – rozhodnutí Ústavního soudu, které říká, že postup finančního úřadu byl protiústavní. Dočteme se v něm následující: Kdyby správce daně mohl provádět daňovou kontrolu bezdůvodně, takříkajíc na „zkoušku“, jednalo by se o svévoli. Pokud by finanční úřad mohl o zahájení daňové kontroly rozhodovat bez omezení, byl by jeho postup založen na presumpci viny – na předpokladu, že každý daňový subjekt svou daňovou povinnost zkrátil. Provedení kontroly může odůvodnit jen konkrétními skutečnostmi podložené podezření, že daňový subjekt zřejmě svou daňovou povinnost nesplnil.
To je názor vyjádřený v odůvodnění nálezu. Jenže není jediný. Tříčlenný senát, který rozhodnutí vydal, se na něm neshodl. Jeho předsedkyně Ivana Janů (na snímku) se od výroku i odůvodnění nálezu distancovala v odlišném stanovisku. „Správce daně tím, že přistoupí k daňové kontrole, v žádném případě nepředjímá, že daňový subjekt zkrátil svou daňovou povinnost. Česká obchodní inspekce přece také nekontroluje pouze restaurace, u nichž má důvodné podezření z porušování hygienických norem. Správce daně pouze prověřuje, zda si kontrolovaný subjekt stanovil daň správně,“ vysvětluje Janů. Nahodilá daňová kontrola je podle ní navíc ve veřejném zájmu.
Stojíme na prahu anarchie?
Zajímavé je, že s ní souhlasí i námi oslovení odborníci – a to i přesto, že ztížené podmínky kontrolorů jsou nepochybně, alespoň z krátkodobého hlediska, v zájmu jejich klientů. „Provádění kontrol pouze v případech konkrétních podezření by vedlo ke ztrátě jejich účelu a omezení. Kontroly by se mohly paradoxně stát ještě svévolnější. Nějaké zdůvodnění se totiž vždy najde – kupříkladu udání,“ hodnotí situaci daňový konzultant společnosti Apogeo Tax Vlastimír Čech.
„Přikláním se k odlišnému stanovisku soudkyně Janů,“ říká advokát Tomáš Nevečeřal z kanceláře Janstová,Smetana & Partneři. Výrazný praktický dopad nálezu přitom nepředpokládá. „Respektování právního názoru vysloveného Ústavním soudem v odůvodnění nálezu je v praxi především otázkou přesvědčivosti jeho argumentace. Pokud však Ústavní soud a v návaznosti na něj též soudy obecné na vysloveném stanovisku důsledně setrvají, bezpochyby dojde rovněž k přizpůsobení se správních úřadů.“ Podobná důslednost však podle Nevečeřala v našich podmínkách i přes Ústavou deklarovanou závaznost nálezu zdaleka nebývá pravidlem.
„Rozhodnutí je dosahem a zejména mírou generalizace značně překvapující. Mám pocit, že soudci hodlali potrestat exemplární ošklivost v konkrétní věci – zahájení kontroly správcem daně v poslední den lhůty, den před Vánoci,“ soudí Daniel Weinhold z advokátní kanceláře Weinhold Legal. Spoléhat na tento nález by se plátcům daně nemuselo vyplatit. „Byť se na tento judikát bude nyní často odkazovat, těžko bych radil spoléhat na něj. Nesouhlasné stanovisko soudkyně Janů je argumentačně značně silné. Dovedu si jen stěží představit, že se s většinovým stanoviskem senátu ztotožní i senát v jiném složení, popřípadě posléze plénum Ústavního soudu,“ říká Weinhold. A pravděpodobnost, že se daňová správa judikátem nebude řídit vůbec, podle něj hraničí s jistotou.
Zevšeobecnění kontroverzního rozhodnutí přitom může dospět k nežádoucím důsledkům. „Některé pasáže rozhodnutí o presumpci viny umožňují aplikovat jeho logiku na široké oblasti státní správy. V tom spočívá největší slabina nálezu. Pokud by podle něj měla státní správa důsledně postupovat, její efektivní výkon by byl podstatně oslaben, ne-li znemožněn. Předpokládám, že u vědomí toho bude tento judikát ostatními úřady opomíjen ještě usilovněji než těmi finančními,“ míní Weinhold.
