Estébácké praktiky premiérových poradců: Štiřín, Olovo, Soudek
Vláda sociálních demokratů přinesla české společnosti mnoho nových fenoménů. Standardní formy privatizace, schopného ministra práce a sociálních věcí, odchod „kapitánů českého průmyslu, čištění transformací zanesených bank, ale i ministra zahraničních věcí zapleteného s bývalou komunistickou rozvědkou, politické útoky na média, návrat komunistických, svazáckých aparátčíků a bachařů do státní správy.
Osoba Lubomíra Soudka, bývalého ředitele a významného akcionáře Škody Plzeň, zrcadlí nejen „odchod kapitánů českého průmyslu , ale přinejmenším ještě dva pozoruhodné jevy posledních dvou let. Prvním je návrat estébáckých praktik na Úřad vlády a druhým ochota sesazených přiznat někdejší utajované okolnosti různých kauz a nezveřejňované vazby na jiné vlivné a mocné.
Lubomír Soudek ve velmi otevřeném rozhovoru pro týdeník EURO (viz strany 34–36) říká, že Miloš Zeman mu nabízel post ministra průmyslu a velmi oceňoval, čeho ve Škodovce dosáhl. Že i on sympatizoval se sociálními demokraty a že straně výrazně finančně pomohl – v řádu milionů korun. Že nyní mu předseda sboru premiérových poradců Miroslav Šlouf vyhrožuje, že bude–li mluvit, „půjde do tepláků . Že premiér ovlivňuje vyšetřovatele jeho případu. Že po návštěvě Bagdádu jej na jaře 1998 navštívil pracovník BIS a vyhrožoval mu zastřelením, případně vyhozením z osmého patra zahraničního hotelu. Že v roce 1993 měl dojednanou zakázku na výstavbu jaderné elektrárny v Íránu.
Po akcích Štiřín a Olovo jde o třetí velmi vážné obvinění, že sbor premiérových poradců pracuje stylem komunistické tajné policie. Pokud Soudek mluví pravdu a Šlouf mu skutečně vyhrožuje vyšetřovací vazbou, nelze se podivovat, že bývalý šéf Škody Plzeň požaduje, aby jeho proces sledoval komisař Rady Evropy pro lidská práva Alvar Gil–Robles. Soudek již poslal dopis i komisaři Evropské komise Günteru Verheugenovi, kde sám sebe popisuje jako oběť „praktik účelové politické kriminalizace padesátých a sedmdesátých let . V listu se věnuje mimo jiné vyhlášení konkursu na svou firmu NERo a uvádí: „Konkursní soudce prohlásil, že musel jednat v politickém zájmu.
Druhá souvislost Soudkova interview je nadějnější. Za socialismu jsme byli zvyklí, že důležité informace se v novinách netiskly. Zpravodajství i komentáře byly neumělou reklamou vládní strany, státních podniků a jednotných zemědělských družstev.
Po listopadové revoluci přišla první vlna svobody slova. Média začala mimo jiné psát o korupci, o tunelování, o propojování politické a ekonomické moci. Jenže řada informací byla zdánlivě navždy ukrytá. Proč by politik nebo manažer vyprávěli o zmanipulovaném průběhu při zadávání veřejné zakázky, o svých vzájemných vztazích? Jedním z předpokladů pro udržení moci je o mnoha aspektech výkonu moci pomlčet. Jenže nyní, kdy mnoho bývalých šéfů přišlo o svůj vliv a někdy i majetek, ztratili potřebu mlčet. Vyprávějí. Na veřejnost se tak dostává druhá vlna informací.
Při běhu na dlouhou trať je vždy potřeba silou vůle překonat dobu, než člověk chytne druhý dech. Pak se běží lépe a všechno vypadá jinak. Jinak bude vypadat i obraz naší transformace a jejích protagonistů po druhé vlně informací. Proto má smysl znovu otevřít některé staré kauzy, jejich hrdinové už třeba nebudou držet bobříka mlčení.
Dnes nás může rozčilovat náhlá ztráta paměti funkcionářů ODS, pokud jde o financování jejich strany a švýcarské konto. Podobně může rozčilovat třeba zatloukání aktérů budování a vysávání impéria Investiční a Poštovní banky. Vsaďme se, že v horizontu deseti let se dozvíme většinu podstatných informací i o těchto případech. Nyní známe možná většinu herců těchto kusů, v další dekádě budeme znát i jejich role.
Důležité věci rostou dlouho. Čas pracuje proti těm, kteří jsou nervózní, že na ně něco nehezkého praskne. Přitom často nepůjde o jejich kriminalizaci. Významnější bude vědět, kdo je kdo. Podle toho se totiž každý bude moci mnohem lépe rozhodnout, zda pana XY s takovou minulostí vezme do hry.
Estébácké praktiky premiérových poradců a druhá vlna informací jsou zároveň dvěma stranami jedné mince. Tou mincí je výměna politické elity. Povolební střídání stráží totiž přineslo odchod nejen mnoha politiků a vysokých státních úředníků a nástup nových a ultrastarých, ale též konečnou řadě významných manažerů let Klausovy transformace. A ti, co skončili, začínají hovořit.
