Slovenskou tranzitní soustavu je nutné upravit pro obousměrnou přepravu zemního plynu
Během krize v důsledku zastavení dodávek ruského zemního plynu se také objevuje otázka, proč se jeho nedostatek projevil natolik výrazně právě na Slovensku, byla-li soustava tranzitních plynovodů původně vybudována jako jeden dopravní systém na území bývalého Československa. Slovensko bylo navíc zásobováno zemním plynem za odlišných podmínek, než za kterých získávala plyn Česká republika. Krátce po srpnové okupaci Československa v roce 1968 byla totiž zahájena výstavba potrubí oficiálně nazývaného „plynovod Bratrství“.
ROZDÍLNÉ CESTY Stavba sice byla deklarována i využívána jako plynovod, ale jejím hlavním a skrývaným účelem byla přeprava pohonných hmot pro případ, že by se „rudá horda“ rozhodla vtrhnout do Evropy na západ od Panonie. Tímto potrubím se kryla slovenská spotřeba plynu, zatímco tamější tranzitní soustava sloužila zcela pro přepravu plynu do zahraničí. Po rozdělení Československa se zdálo, že za delší konec tahá Slovensko. Jeho objem přepravy byl ve srovnání s ČR dvojnásobný. Dvojnásobné byly i tranzitní poplatky dodávané naturálně ve formě plynu ruským exportérem. Od vzniku dvou nezávislých států však oba kráčely odlišnými cestami rozvoje. Zatímco český podnik Transgas úspěšně vyjednal smluvní podmínky pro nezávislý import norského zemního plynu a upravil technologická propojení na kompresních stanicích (a proto lze dnes bez problémů přepravovat plyn nejen směrem z východu na západ, ale i obráceně), Slováci se stále více spojovali se zájmy Ruska.
NEŽÁDOUCÍ DIVERZIFIKACE
Zakládali totiž společné rusko-slovenské „obchodní domy“ s plynem. Podobné ruské návrhy česká strana striktně odmítla. Všechny pokusy o změnu tohoto trendu se na mečiarovském Slovensku ukázaly jako marné. Zmínit snad lze – kvůli ilustraci tehdejšího stavu – neúspěšný pokus z devadesátých let propojit lokálním plynovodem slovenské Komárno a maďarský Komárom. Rusové stavbu zakázali, ač z pohledu objemu přeshraniční přepravy plynu nepředstavovala pro nikoho žádné ohrožení. Připomeňme, že tehdy řídil slovenské plynárenství Ján Ducký, jehož neprůhledné finanční transakce řeší soudy dodnes a jehož život skončil střelou nájemného vraha. Duckého osobní vztahy s podivnými ruskými strukturami byly obecně známé. Méně známé však je, že kvůli jeho rozhodnutím se diverzifikace dodávek plynu pro Slovensko zamítla jako nežádoucí.
Slovenské plynárenství je proto dnes v situaci, kdy při zastavení dodávek plynu z Ruska není schopné zásobovat východní Slovensko zemním plynem i za plných podzemních zásobníků na západě jeho území. Významná slovenská elektrárna ve Vojanech byla v minulosti přestavěna z topného oleje na zemní plyn – leží však na východě.
BEZPROSTŘEDNĚJŠÍ POSTAVENÍ Jen hlupák se nepoučí. Rituální slovensko-ruské „tanečky“ musejí skončit. Tranzitní soustavu je nutné upravit stejně jako v ČR pro obousměrnou přepravu plynu. Mimořádně naléhavá se ukazuje výstavba nových „bezpečnostních“ plynovodů propojujících ve střední Evropě sever s jihem. Podpora výstavby plynovodu Nabucco může pro Slovensko znamenat příležitost k diverzifikaci importu plynu. Geologické struktury, vhodné pro podzemní zásobníky, musejí být v budoucnu řešené v rámci potřeb nejen Slovenska, ale i plynárenského systému EU. Ruské zásobníky by nejen na Slovensku, ale ani u nás vznikat neměly a vlády by na něco podobného měly ostře reagovat. Po současných zkušenostech se tedy zdá, že přesun všech nákupních bodů zemního plynu pro teritorium EU na její vnější hranici bude nezbytný – včetně předávacích stanic ve Waidhausu, Baumgartenu a Frankfurtu nad Odrou. Privatizace plynárenství nepokročila na Slovensku stejně jako v ČR. Na rozdíl od nás si slovenská vláda ponechala 51 procent akcií plynárenských podniků. Je tedy z hlediska přímého prosazování slovenských zájmů v mnohem bezprostřednějším postavení než česká. Bude poučné sledovat, jakým směrem se bude slovenské plynárenství ubírat. Zda k Evropě a bezpečnosti, či zvítězí-li opět podivné struktury, jež vznikly v osmdesátých letech minulého století.