Ministerstvo životního prostředí chystá nový odpadový zákon, o obsah popelnic se poperou skládkaři a energetici
Odpadky jsou byznys, ve kterém jen nejvýznamnější odpadové firmy ročně protočí kolem 17 miliard korun. A je to také byznys, který se brzy výrazně změní. Jde o to, v jakém poměru a ke komu se finanční toky přesměrují. Není tedy divu, že v zákulisí zuří tuhá lobbistická řežba, která probublává na povrch především jako souboj „skládkařů“ a „spalovačů“. Alespoň v jednom směru je ale konečně jasno. Ministerstvo životního prostředí vloni propašovalo do novely odpadového zákona přílepek s jedním veledůležitým paragrafem: Od roku 2024 už nebude možné skládkovat směsný komunální odpad a využitelný odpad.
Po letech nekonečných diskusí a hádek, během nichž Česko zůstávalo jedním z posledních skládkařských eldorád v Evropě, prostě stát nastavil směr silou. A teď se schyluje k druhému dějství. Jak bude odpadové hospodářství konkrétně vypadat, určí až paragrafové znění nového zákona o odpadech.
To definuje, jak se zvýší skládkovací poplatek a kdo bude jeho příjemcem. A hlavně přesně vymezí, který odpad už na skládky nesmí.
To, že stát konečně vyplodí do června zbrusu nový zákon a přestane záplatovat nejčastěji novelizovanou normu z roku 2001, všichni vítají. A třecí plochy zdaleka nezmizely. Vycházet se totiž bude z Plánu odpadového hospodářství (POH) – strategického dokumentu státu o tom, jak si představuje v desetiletém horizontu svoje zacházení s odpady. Jeho ekonomickou analýzu přitom označují zástupci obcí, podnikatelů i odpadových firem shodně za nesmysl.
Daruj svůj odpad Pokud pomineme fakt, že ekonomickou analýzu pustilo ministerstvo do světa až v lednu, tedy měsíc po jeho schválení vládou, její resumé uráží zdravý rozum a zavání populismem. Podle analýzy se totiž Češi sice odkloní od té nejlevnější technologie zneškodňování odpadků, kterou zná lidstvo od nepaměti (zahrabávání pod zem), ale nikoho to nebude stát o nic víc než teď.
Zjednodušeně řečeno, přestože se odpady během deseti let začnou energeticky využívat (spalování je zhruba dvakrát tak drahé jako skládkování) a skládkovací poplatek za tu dobu stoupne z pětistovky na tisícovku nebo ještě výš, obce ani občané to na svých peněženkách nepocítí.
Jak tedy zní ministerský návod na odpadové perpetuum mobile? Množství odpadů poklesne zhruba o deset procent. Jenomže tato premisa je minimálně diskutabilní. „Usuzujeme tak na základě (programu) předcházení vzniku odpadů, využívání věcí – darování nebo prodeje věcí předtím, než by se běžně staly odpadem,“ odpověděla tisková mluvčí ministerstva na dotaz, proč soudí, že bude objem odpadů klesat.
Ale prodat nebo darovat je možné tak maximálně ledničku, pračku nebo televizi.
A ty rozhodně nejsou součástí směsného komunálního odpadu. Že by tedy ministerští úředníci počítali s tím, že začneme hromadně obdarovávat své blízké použitým prádlem nebo zbytky od oběda?
Proč by mělo množství odpadů klesat, zůstává tedy záhadou. Nabízejí se dvě vysvětlení – současná konzumní společnost se posune směrem k askezi, nebo se stane společností ještě více recyklující. Množství produkovaného odpadu v posledních letech nijak závratně nerostlo, ale to může být důsledkem krize. Podle statistik Eurostatu u nás množství komunálního odpadu setrvale rostlo od roku 2003 a k poklesu došlo jen jednou v roce 2012. I tak bylo v tomto roce odpadu o 13 procent více. To znamená, že každým rokem přibylo 1,5 procenta odpadu. Podobně rostlo HDP. Není tedy divu, že podle většiny analýz by odpadů mělo spíš přibývat. Například přepočteno na obyvatele ho Němci vyprodukují dvakrát více. S trochou nadsázky se dá říci, že předpoklad ministerstva by se asi naplnil, kdyby se životní úroveň Čechů snižovala.
Utřídit se k smrti Ani druhá možnost – že by Češi začali ještě mnohem víc třídit – se nezdá příliš pravděpodobná.
Z čísel Eurostatu vyplývá, že český a belgický spotřebitel je k přírodě nejšetrnější, protože za sebou nechává nejméně nerecyklovaných obalů. Dokonce i příkladní pionýři zeleného chování ho za sebou nechávají dvakrát tolik, včetně obdivovaného zeleného Německa nebo Nizozemska a Dánska, takže potenciál dalšího třídění u nás není nijak převratný. Ostatně už dnes recyklujeme zhruba 45 procent recyklovatelných odpadů.
Cesty zvyšování recyklace jsou zhruba tři: zlepšení dostupnosti sběrné sítě, edukace lidí a jejich finanční motivace. Výzkumy tvrdí, že ochota třídit se zvyšuje se snižující se vzdáleností, kterou musejí lidé ujít k barevným popelnicím. Pokud je mají do sto metrů, je ochotno separovat až 90 procent lidí, u dvou stovek metrů už ochota klesá k šedesáti procentům. Dvojnásobek potom motivuje už jen deset procent. U nás je už průměrná vzdálenost ke kontejnerům zhruba sto metrů.
Ani s přesvědčováním lidí, že třídit je „in“, to nebude moc horké. Vzdělávací programy u nás existují už od školek a základních škol. „Edukace ve školách u nás začala v roce 1997.
Zaměřila se na děti ve třetí a čtvrté třídě. Problém v minulosti byl, že nechtěli třídit lidé starší. Teenageři naopak třídili s vervou, čímž se chtěli odlišit od svých rodičů. Teď dorostli, stávají se sami rodiči a my budeme muset dát pozor, aby nám nevznikla nová teenagerská revolta proti rodičům, kteří je dnes nutí recyklovat,“ říká Zbyněk Kozel, ředitel společnosti Ekokom, která zajišťuje sběr a recyklaci obalů.
Zároveň varuje před tím, aby se začala pro obyvatele místo paušálního poplatku zavádět motivační individuální platba podle množství odpadu v černé popelnici. „Plošným zavedením takového účtování popelnic bychom riskovali černé skládky. To se už prakticky dělo v devadesátých letech a většina obcí kvůli tomu přešla na paušální platby. Dnes riskujeme ještě druhý problém. V Německu to totiž také zkusili a výsledkem je, že 30 procent, někde až polovina, obsahu barevných kontejnerů je směsný odpad. Někteří lidé si tam prostě našli pohodlnou cestu, jak ušetřit. Rozhodnout se o tom, jak motivovat k třídění, se musí každá obec sama, podle místních podmínek. Někde to funguje, jinde ne,“ vysvětluje Kozel.
Kde ty živnostníky vzít?
Druhá premisa ministerské analýzy notně nadzvedla zástupce Hospodářské komory ČR, které „znepokojuje, že tak významný zákon vzniká na základě nereálného materiálu“.
Počítá totiž s tím, že by se do obecních systémů mělo každý rok zapojit pět procent živnostníků, což za deset let činí padesát procent. Ti by měli finančně zalátat zvýšené náklady obcí. Předpokládá se totiž, že i dnes využívají obecní systém, ale neplatí za to.
To by ale znamenalo, že polovina živnostníků dnes hází své smetí do obecních popelnic „načerno“.
Pokud by se do systému zapojili ti, kteří mají v tuto chvíli individuální smlouvy se svozovými firmami, pak by do komunálního
systému začali v budoucnu přispívat nejen penězi, ale přece také odpadem, kterého by bylo víc. „Neříkám, že žádný ze živnostníků nyní nezneužívá obecní systém. Podle mého odhadu jich může být tak deset procent, v žádném případě ne polovina,“ podotýká zástupce Hospodářské komory Jan Mráček. Nechte nám stadiony Znění nového zákona by mělo jít do připomínkového řízení během pár týdnů. Dosud ale není jasné, jak by se měl zvýšit skládkovací poplatek. Ten je v tuto chvíli pět set korun za tunu odpadu a putuje obci, která má ve svém katastru skládku. O jeho zvýšení se mluví už řadu let – má totiž umožnit, aby mohly začít ekonomicky fungovat i alternativy ke skládkám. V třídění odpadů Češi vynikají, v jeho likvidaci jsou dvacet let za Evropou. Zatímco na západ od našich hranic rostly spalovny jak o život, u nás se diskutovalo o tom, že spalování není dost ekologické a budeme jen třídit. A na skládkách mezitím končily každý rok dva až tři miliony tun odpadků. Zároveň jsme prošvihli dobu, kdy spalovny dotovala Unie. V Česku jsou tak jen tři zařízení na energetické využití odpadů – v Praze, v Liberci a v Brně.
Všem – kromě odpadových firem – začíná být jasné, že poplatek bude nutné zvýšit.
Spalování odpadů totiž stojí kolem 1100 až 1300 korun za tunu, zatímco skládkování oněch 500 korun. Ministerská ekonomická analýza počítá se třemi variantami – a) poplatek zůstane stejný, b) v roce 2024 bude činit tisíc korun a c) dva tisíce korun. Jde tedy zhruba o 1,5 až sedm miliard ročně. Svaz měst a obcí by přistoupil na zvýšení poplatku na tisíc korun, ovšem s tím, že by jeho významná část putovala krajům a vybrané peníze by byly účelově vázány na investice do odpadů, a nikoli aby byl příjemcem Státní fond životního prostředí, jak by si představovalo ministerstvo. Další spor doutná o to, jaká část skládkovacího poplatku by měla zůstat obcím se skládkou v katastru. Obce zvyklé na luxusní příjmy, které jsou daní za smrad a projíždějící náklaďáky, celkem logicky protestují proti tomu, aby výnos pro ně klesal. „Gentlemanská dohoda zněla, že nám zůstane pět set korun za tunu. Pro nás by byl výpadek poplatku likvidační. Nemohli bychom například provozovat zimní stadion, dotovat školku a další,“ říká Jaroslav Král, starosta Benátek nad Jizerou.
Město má ze skládky AVE dodatečný příjem kolem 40 milionů ročně, což je zhruba čtvrtina rozpočtu a dělá to okolo 15 tisíc korun ročně na každou rodinu. Podobně je na tom dalších 147 obcí, kterým ostatních více než šest tisíc obcí platí za své skládkování.
Skládka zapovězena Poslední velmi významný otazník se vznáší nad definicí odpadu, který nebude po roce 2024 končit na skládkách. Česká asociace odpadového hospodářství (ČAOH) sdružující odpadové firmy se domnívá, že pokud zůstane současné znění zákona, podle kterého se nesmí skládkovat směsný komunální odpad (obsah černých popelnic), a nepřidá se tam slovo „neupravený“, skončí všechno smetí rovnou v nákladných spalovnách. ČAOH prosazuje, aby se směsný komunální odpad dále třídil a zpracovával (více na www.e15.cz). V tom cítí šanci, aby se z jejích členů nestaly pouhé svozové firmy. ČAOH avizuje, že levnější řešení než spalovny bude prezentovat v dubnu. Jenomže jiní odborníci poukazují na to, že pokud nebudou zákonné požadavky na úpravu odpadů, které nesmějí skončit na skládce, příliš přísné, pak by stačilo odpad zběžně přetřídit a bylo by ho zase možné umístit na skládku nebo z něj udělat palivo pro teplárny. Energetici a teplárníci by naopak po popelnicích rádi sáhli jako po novém zdroji energie, který pro jejich potřeby už žádnou úpravu nepotřebuje. Plány na výstavbu závodu na energetické využití odpadů má například ČEZ v Mělníku a EPH v Komořanech. Nedávno zveřejnila svou chuť spalovat odpadky skupina Veolia, která se loni spojila s Dalkií vlastnící teplárny a teplovody.
Které plány se nakonec uskuteční, bude záležet do značné míry na tom, jak se investoři dohodnou s kraji. Ty aktuálně začínají pracovat na svých vlastních plánech odpadového hospodářství. Hotovy mají být do 18 měsíců. Z tohoto pohledu si stojí dobře ČEZ. Středočeský kraj je zdá se jeho závodu v Mělníku nakloněn. „Středočeský kraj aktuálně vede jednání se společností ČEZ,“ říká jeho mluvčí Nicole Mertinová. Kraj už v tomto smyslu začal před koncem roku objíždět některé starosty středočeských obcí.
Podle nich by mohlo mít zařízení kapacitu až 400 tisíc tun odpadů ročně, tedy o 50 tisíc víc než pražská spalovna v Malešicích. Přebudování elektrárny na ZEVO (Zařízení na energetické využití odpadu) ČEZ potvrzuje. „Skupina ČEZ řadí energetické využití odpadů mezi oblasti s možným potenciálem rozvoje.
Aktuálně byl zahájen proces zpracování BAT (best available technologies) pro tato zařízení. Výsledkem by mělo být udání technologického směru rozvoje v této oblasti,“ říká Barbora Půlpánová, mluvčí ČEZ.
S trochou nadsázky se dá říci, že předpoklad ministerstva by se asi naplnil, kdyby se životní úroveň Čechů snižovala.
