Spalovna ekologických snů

Firma REAN čelí konkursu a neschopnosti spalovat bez dioxinů

Údajně nejmodernější česká spalovna nebezpečných odpadů v Lysé nad Labem se v několikrát prodlužovaném zkušebním provozu stala vlastní karikaturou. Co je lehkovážným majitelům z akciové společnosti REAN platná kombinace rotační pece s dvoustupňovými spalovacími komorami, výměníkem tepla a dvěma zařízeními na čištění spalin, jakou jim ostatní spalovny mohou závidět, když vypouštějí do ovzduší až dvakrát větší množství dioxinů a furanů, než připouštějí evropské normy? A když nejsou s to bezpečně nakládat s nebezpečným odpadem, určeným ke zpracování, který se povaluje po dvoře? Nedostatečně spalovna nakládá i s odpadním popílkem. Majitelé navíc nejsou vstřícní k veřejnosti, a tak odpor ke spalovně v Lysé a v okolních obcích vzrůstá.

Hodní strýčkové?

Rozhodující státní úřady jsou přesto ke společnosti REAN bezmezně trpělivé. Místo aby v zákonném termínu rozhodl, přerušil vedoucí středočeského inspektorátu České inspekce životního prostředí (ČIŽP) Václav Beroušek na tři měsíce řízení, aby REAN mohl doplnit podklady nutné pro konečné rozhodnutí. „Pak bude teprve jasné, jestli spalovna splní zákonné povinnosti, vyplývající z nového zákona o ovzduší a prováděcích vyhlášek,“ odůvodnil Beroušek.
Jenže jak má REAN dokázat, že se v emisích dioxinů „polepšil“, když už nad obvyklou míru vyčerpal nadstandardní vstřícnost stavebního úřadu a po opakovaně prodlužovaném zkušebním provozu od konce května stojí a žádné emise se už měřit nedají? Vyčkávání se však může hodit i úředníkům. Co když nový ministr Libor Ambrozek bude navzdory své pověsti nejzelenějšího poslance k chybujícím spalovnám shovívavější?
Alespoň kapitáni firmy REAN Vladimír Hořák a Oto Fibich v to velice doufají a obrátili se na ministra s prosbou o „nápravu křivd“ po jeho předchůdci Miloši Kužvartovi. Nelíbí se jim výklad právního odboru ministerstva životního prostředí, že nové spalovací zařízení musí splňovat limity dioxinů už při uvedení do provozu, a ne až ke konci května 2003, kdy bude povinné pro všechny spalovny, a tedy i pro ty, které tyto dosud nehlídané limity v provozu překračují. „Nemůžeme se vyhnout ani podezření, že v květnu provedená měření byla zmanipulovaná,“ píší majitelé. Svůj emotivní výrok však žádnými čísly nedokládají.
Souhlas či nesouhlas s trvalým provozem ovšem nevydává zlý ani hodný ministr, ale ČIŽP, která si zadala sedm měření. Z pěti, jejichž výsledky má týdeník EURO k dispozici, spalovna v Lysé čtyřikrát překročila evropský limit pro dioxiny. V listopadu roku 2000 dokonce na 270 procent, což je ještě o sto procent víc než ono zpochybňované měření v květnu.

Úder z města.

Bez ohledu na stav schvalovacího řízení provozu spalovny došla městskému zastupitelstvu v Lysé nad Labem trpělivost s jejími majiteli: většinou devíti hlasů vůči jednomu (při třech absencích) se na svém posledním zasedání rozhodlo podat návrh na konkurs. Společnost REAN totiž dluží městu 6,5 milionu z prodejní ceny pozemku a staré spalovny, což se kvůli penále podle některých interpretací vyšplhalo za léta nesplácení až k osmnácti milionům. Kdyby soud o konkursu rozhodl, ztratily by současné spory o zahájení provozu smysl.
Starosta města Václav Houštecký (nezávislý) nepatří k radikálním odpůrcům spalovny, pro konkurs hlasoval především proto, „aby se dlužník vzpamatoval“. Měl by dát věci do pořádku - vyrovnat dluhy a uvést spalovnu do stavu, který co nejméně škodí obyvatelům. „Spalovna nebo skládka není štěstím pro nikoho,“ uvažuje Houštecký. „Dá se s ní však vyžít, když provozovatelé mají na obyvatele ohledy. Ta naše lidi jen dráždí tím, že neplatí dluhy a její provoz je problémový,“ vysvětluje starosta a upozorňuje, „Odpor obyvatel roste.“ Stejným tempem naopak klesá trpělivost místních politiků: „Vyčerpali jsme všechny prostředky, jak získat peníze smírnou cestou,“ okomentoval návrh místostarosta, ale též poslanec za ODS Hynek Fajmon.

Barevný kouř.

Obyvatelé Lysé, kteří spalovnu nechtějí kvůli tomu, že zhoršuje životní prostředí, vytvořili občanské sdružení Lysin. „Proč máme mít spalovnu tady, když tu dokola žádný nebezpečný odpad nevzniká?“ ptá se Hana Marcaníková z Lysinu. „Stará spalovna za časů sovětských okupačních vojsk spalovala všechno možné. To nemůžeme dál připustit. Znepokojuje nás, že z nové spalovny čas od času vystupuje barevný kouř. Lidé ze sídliště, kteří ji mají na dohled, často volají, že je při zkušebním provozu otevřen havarijní komín,“ argumentuje Marcaníková.
„Otevřenou záklopku havarijního komína máme zachycenu i na několika fotografiích,“ dokládá Jindřich Petrlík z ekologické organizace Arnika. „Jak název napovídá, měl by se komín užívat jen ve výjimečných situacích. Žádná havárie však hlášena nebyla,“ dodává Petrlík. Je přesvědčen, že často otevřená havarijní záklopka zpochybňuje veškerá měření, nejen dioxinů. A to na zcela opačnou stranu, než se snaží ministrovi namluvit majitelé. To, co unikne havarijním komínem, to podle Petrlíkova názoru unikne i měřicím přístrojům. „A přesto jsou emise dioxinů i tak nadlimitní,“ připomíná Petrlík.

Rizikový dvoreček.

Navzdory tomu, že spalovna od května stojí a všichni zaměstnanci byli po ukončení zkušebního provozu údajně propuštěni, vyhřezávají z vrat budovy spalovny na dvůr jakési plastové pytle, provizorně přikryté plachtou. Přes plot nelze zjistit jejich obsah. Nicméně to připomíná stav, který po návštěvě spalovny 21. května tohoto roku popsal specialista na šetrné zpracování nemocničních odpadů organizace Health Care Without Harm Čestmír Hrdinka: „Odpad se povaloval v různobarevných plastových pytlích na zemi v místnosti před spalovnou – v místech, kde se pytle vkládají do pece. Místnost sice byla zastřešená, ale s bránou dokořán… Pokud by přišel déšť, stekl by na pytle s nemocničním odpadem. Celkově místo působilo velice špinavě.“
Že se vskutku jednalo o nemocniční odpad, potvrdili Hrdinkovi pracovníci spalovny. Ze své zkušenosti Hrdinka ví, že se infekční odpad v nemocnicích většinou netřídí od ostatního, ale pokud se třídí, pak do spalovny jde především ten infekční. A tak se s nejvyšší pravděpodobností Hrdinka, ale především pracovníci spalovny pohybovali mezi infekčním odpadem, který ležel volně na zemi v pytlích. „Za podmínek, jak byly pytle uloženy (spíše poházeny), existuje riziko šíření infekce na zaměstnance spalovny a možná i do okolí,“ soudí Hrdinka.
Hrdinka tak na vlastní oči shledal, že spalovna s ambicemi na spalování nebezpečného odpadu vůbec nemá skladovací prostory, kde by se odpady s tak velkými riziky mohly alespoň nakrátko přechovávat předtím, než se spálí. „Nemohl jsem pochopit, jak mohli dostat povolení ke zkušebnímu provozu bez zabezpečených skladovacích prostor,“ udělal si závěr Hrdinka. Nejvíc ho šokovalo, že pracovník managementu spalovny, který ho provázel, zcela vážně počítal s kolaudací spalovny hned po ukončení zkušebního provozu.
Organizace Arnika si nechala zpracovat odbornou analýzu, z níž vyplývá, že spalovna v řadě paragrafů nesplňuje zákon o odpadech – odpady nejsou skladovány tak, aby bylo možné zjistit jejich druhovou skladbu a množství, nejsou chráněny před působením povětrnostních vlivů a existuje značné riziko úniku toxických látek do vody. V evidenci spalovaných odpadů je navíc podezřele velké množství nesrovnalostí, jimž kontrolní orgány věnují minimum pozornosti.

Obešli se bez ní.

Přestavba je nutná - po všech kritikách k tomuto závěru konečně dospěl i vlastník spalovny. Avšak není sklad jako sklad. Zásobník zdravotnického a jiného nebezpečného odpadu musí být trvale odsáván a výpary musejí být odváděny do technologie spalování, aby se zamezilo jejich úniku do okolí. Tekuté nebezpečné látky nemohou jako dosud stát na nádvoří, ale v zabezpečených vanách, kdyby došlo k jejich rozlití. Také nakládání s popílkem vyžaduje podle nových zákonů mnohem bezpečnější zařízení. Proto ministerstvo životního prostředí vyhlásilo zjišťovací řízení, zda tato významná přestavba nemá podléhat novému posouzení vlivu stavby na životní prostředí.
Spuštění spalovny v Lysé tak brání hned tři vážné objektivní příčiny: neschopnost likvidovat dioxiny, nezbytná, ale dosud neschválená přestavba a hrozba konkursu. Srdce úředníků neobměkčila ke znovuzapálení hořáků ve spalovně ani jistě upřímně míněná nabídka Vladimíra Hořáka: „Chtěl bych kapacitou své spalovny přispět k likvidaci následků povodní a dát Vám ji pro tento havarijní stav k dispozici.“ Kapacita stávajících spaloven postačila a úředníci pod sílícím tlakem veřejnosti už dál nemohou přehlížet přestupky proti legislativě.