Předpokládat, že Madrid snadno a rychle splatí své závazky a dočká se rychle robustního oživení, není realistické
Pro tak hlubokou recesi, jakou zažívá Španělsko se svou 27procentní nezaměstnaností, léta trvajícím poklesem reálných mezd a třicátníky, kteří bydlí u rodičů a ještě neměli kloudnou práci, nemají Češi v kolektivní paměti ten správný cit. Naše současná česká recese je nekonečně mělčí. A totéž platí i pro hluboký hospodářský pokles po pádu komunismu, česká transformace v 90. letech nebyla spojena s nárůstem nezaměstnanosti. Pamatujeme si ji spíše jako éru spojenou s ohromným nárůstem služeb, nabídky zboží z dovozu, s cestováním a spoustou dalších víceméně pozitivních věcí.
Španělská recese vyvolaná splasknutím realitní bubliny, to je něco zcela jiného a mnohem méně příjemného. Má smysl si zopakovat, co v praxi znamená. Pochybujeteli o schopnosti jakéhokoli subjektu splatit jeho závazky, přestáváte půjčovat. Vlády přestávají mít levný přístup k úvěrům, banky při pohledu na své hrůzně se vyvíjející portfolio špatných úvěrů přestávají půjčovat. Firmy při pohledu na chřadnoucí zakázkovou knihu a zhoršující se přístup k úvěrům přestávají investovat a zaměstnávat pracovníky. Vláda tak přichází nejen o daně z příjmu, ale i ze spotřeby. Tato racionální reakce na krizi však znamená, že se vše dostává do spirály, která se dále utahuje směrem dolů.
Hypoteční oprátka Co to pro průměrného, hypotékou zatíženého Španěla či Španělku znamená? Reálné příjmy obyvatel rychle klesají, protože ceny zboží i služeb stále rostou. Kdo zvládá platit úroky, toho asi banka z domu či bytu nevystěhuje, ale zároveň nesplácená jistina při poklesu nominální mzdy v reálném vyjádření roste. I když v zemi existuje dvouletá ochrana hypotečních dlužníků před vystěhováním, ani Španělsko nemá hypoteční úvěry jištěné výhradně nemovitostmi.
V důsledku toho statisíce rodin žijí v nemovitostech, které mají nižší hodnotu než zůstatek jistiny hypotéky, a nemohou přejít do levnějšího nájmu, protože odevzdání klíčů je nezbaví závazků vůči bance. To samozřejmě chrání banky, protože retroaktivní zavedení hypoték jištěných pouze nemovitostí by jen zvýšilo potřebu rekapitalizace bank a náklady na jejich záchranu. Kdo nemá jiné závazky, řeší to tak, že prostě sbalí kufry a zmizí do ciziny, dluh nedluh.
Zároveň to ovšem vytváří opravdu nezáviděníhodnou situaci dokonce i pro ty, kdo práci mají. Vysoká nezaměstnanost mladých lidí totiž – navzdory očekávání – vede k jejich nízké podpoře liberalizace pracovního trhu. Snadnější propuštění zaměstnanců na stálý úvazek a nižší odstupné by sice měly zvýšit pružnost pracovního trhu a tím přispět k růstu zaměstnanosti, jenže mladí bez práce řeší svoji situaci tím, že bydlí u rodičů. Přijdou-li o práci i rodiče, pádu na dno už nemá co bránit, ani solidarita uvnitř rodiny.
Příliš vysoké mzdy Země, která má pevný kurz měny anebo má měnu společnou, prostě musí v takové situaci snížit mzdy. Což je sice bolestné, ale snadnější než snížit vnitřní cenovou hladinu.
Proč tomu tak je? To je mimořádně důležitá otázka, která se týká také Česka: nemáteli dostatečně konkurenční trhy, klesá vám velmi rychle životní úroveň i zaměstnanost, a to i při klesajících mzdách. Bolesti je spousta a výsledek nepřesvědčivý o to více, že nominální hodnota závazků vůči bankám zůstává stejná. Takže zachování cenové hladiny při poklesu mzdy znamená jen prohloubení poklesu životní úrovně (pokud je kde brát), nebo zhoršení portfolia bank (když je národ, včetně malých a středních firem, zadlužen a monopolní či oligopolní podniky si drží své marže).
Ohromný nárůst nezaměstnanosti a velmi nízká cenová deflace (s výjimkou nemovitostí a bez vlivu daňových úprav) už zasáhla Španělsko tak hluboko, že v zemi klesá míra úspor, jak se domácnosti snaží vyrovnávat příjem jejich čerpáním. Tamní míra úspor měřená disponibilním příjmem domácností je dnes podstatně nižší než v Česku, když loni dosáhla 8,2 procenta oproti více než 12 procentům u nás.
Míra španělské mizerie je měřitelná i faktem, že mzdy v posledním čtvrtletí 2012 klesly meziročně o 8,5 procenta.
Decimace menších podniků Španělsko sice má velké úspěšné firmy – od druhé největší oděvní firmy na světě, galicijské Inditex (která má devět různě zaměřených značek včetně Zara, Massimo Dutti, Pull and Bear), a jejích přímých konkurentů jako Mango či Desigual přes telekomunikace (Telefónica) až po ropný a plynárenský koncern Repsol. Ale z hlediska pracovních příležitostí jsou rozhodující malé a střední podniky, které se podílejí na zaměstnanosti z 67 procent.
Malé a střední firmy jsou přitom typicky mnohem závislejší na domácí poptávce i na bankovním financování než velké nadnárodní společnosti, které mohou získat zdroje emisemi obligací nebo na burze. Na rozdíl od velkých firem pro ně není snadné exportovat (zatímco Inditex otevírá nové obchody po stovkách všude po světě). Firmy úpějí a propouštějí lidi ve velkém. Podle Jesúse Terciada, prezidenta španělské asociace malých a středních podniků (Cepyme), jich od začátku krize před pěti lety skončilo na 450 tisíc.
Výnos z desetiletého španělského vládního bondu se začátkem května pohyboval kolem 4,12 procenta, německého byl 1,29 procenta.
Ovšem zatímco v Německu se nerozevřel rozdíl mezi referenčními sazbami a úrokovými sazbami zejména malých a středních podniků, ve Španělsku nastal pravý opak. Za stejnou půjčku platí malá firma v Zaragoze o hodně víc než někde v Bochumi.
To samozřejmě snižuje konkurenceschopnost Španělů. Přijde ovšem na to, jak notoricky omílanou ztrátu konkurenceschopnosti, zejména ve srovnání s Německem, měříte. Jednou z možností je sledovat exportní výkonnost, tedy zda země získává, anebo ztrácí podíl na světovém vývozu.
Vývozní paradox Z tohoto hlediska je možné hovořit o paradoxu, neboť Španělsko sice přišlo o část svého tržního podílu na světovém trhu (–8,9 procenta v letech 1999 až 2011), nicméně tento pokles byl ve skutečnosti mnohem nižší než v případě Francie (–40,5 procenta) či Velké Británie (–39,2 procenta), ale dokonce i ve srovnání s Německem (–12,2 procenta).
Jinak to ovšem vypadá, pokud analyzujete relativní exportní ceny a jednotkové mzdové náklady ve zpracovatelském průmyslu. Ty silně stoupaly až do prasknutí bubliny, pak se vydaly na cestu dolů (od vypuknutí krize už o 15 procentních bodů). Fakt, že i při rostoucích relativních vývozních cenách si španělští exportéři podíl na světovém trhu v podstatě udrželi, svědčí o mimocenových faktorech konkurence. Například již zmíněný Inditex za svou expanzi vděčí i tomu, že dokáže velmi rychle inovovat, protože vyrábí hodně v Evropě a má tak možnost rychlé reakce na změny poptávky a může udávat trend.
Potíž je v tom, že Španělsko vyváží v poměru k HDP relativně málo. Španělský export představoval v roce 2011 podle statistik Světové obchodní organizace jen 20,75 procenta španělského HDP, kdežto v Německu to bylo 40,93 procenta. Z toho vyplývá, že pro Madrid je mimořádně obtížné se z krize vyexportovat. Za zmínku ovšem stojí, že Španělsko má především díky cestovnímu ruchu silný export služeb (47 miliard dolarů v roce 2011).
Země sice může být nakrásně konkurenceschopná v řadě oborů, ale pravdou zůstává, že hi-tech obory jsou ve španělském vývozu zastoupeny minimálně, jen asi z šesti procent. Tedy nesrovnatelně méně než v Německu nebo Francii, ale papírově (vzhledem k montáži dovezených hi-tech součástek) i méně než v Česku.
Čekání na lepší časy Z makroekonomického hlediska je hlavní potíž v tom, že nemovitostní bublina na sebe navázala disproporční objem zdrojů. Aniž by země ztrácela exportní trhy, začalo Španělsko kvůli prudkému růstu v sektoru neobchodovatelného zboží (včetně realit) kumulovat vysoké deficity běžného účtu platební bilance s tím, jak míra investic počátkem druglobal hé poloviny 90. let překročila míru domácích úspor. Běžný účet se z nuly v roce 1997 dostal během deseti let až do desetiprocentního deficitu.
Když financujete schodky tak dlouho, roste deficit čisté zahraniční investiční pozice. Čili zahraniční subjekty mají větší pohledávky či investice ve Španělsku a za Španělskem nežli španělské subjekty za cizinou. S nejistotou, zda Španělsko krizi přežije, začal ze země ve velkém mizet kapitál. Je přitom důležité, že brutto závazky Španělska jsou více než dvojnásobkem jeho HDP. Kdyby nebylo intervencí ve prospěch Španělska převážně prostřednictvím Evropské centrální banky, země by na tom byla nesrovnatelně hůř. Ovšem předpokládat, že tyto převisy Španělsko snadno a rychle odbourá a dožije se rychle robustního oživení, nejsou realistické.
Takže španělský nesoulad mezi úsporami a prudce rostoucími investicemi nemohl vyústit v nic jiného než v deficit. Stejně tak jako současné snížení deficitu běžného účtu nemůže vyústit v nic jiného než v silný pokles investic – o to prudší, že klesají i domácí úspory.
Jestliže běžný účet Španělska výrazně poklesl a úspory také, i když méně, opětovné nastolení rovnováhy musí přicházet přes skokový nárůst nezaměstnanosti, pokles mezd a kupní síly. Což se také děje. A jestliže všechna hlavní španělská odbytiště (Francie, Itálie, Portugalsko) z hlediska dovozní poptávky klesají, co může Španělsko dělat? Jedině čekat a trpět, dokud krize nepomine.
Zkuste si představit, jak by bylo Česku, kdyby Německo, Polsko, Slovensko i Rakousko, tedy všichni sousedé, šly ekonomicky dolů? I s plovoucí korunou by to byl marasmus.
Jenže Španělsko plovoucí měnu nemá, o to je to horší.
Samozřejmě by pomohlo, kdyby přebytkové země šly opačným směrem a zvedly domácí poptávku i reálné mzdy a pomohly tak nastolení rovnováhy z druhé strany. Jenomže i v přebytkových zemích je liberalizace chráněných oborů (třeba profesionálních služeb) předmětem odporu dobře organizovaných zájmových skupin, navíc není vnímána ani politiky jako urgentní záležitost. To, že by liberalizace a deregulace na severu pomohla stejně jako na jihu, je tedy spíše akademická úvaha. Španělské závazky nikdo ochotně a za nominální ceny nepřevezme. A účinně se oddlužit a začít znovu ekonomicky růst, to je velmi bolestivý proces. Španělům lze jen přát, aby to zvládli.
Lekce i pro Čechy Španělská lekce nám může být k užitku, bolestivé odstranění nerovnováhy, jež postihlo celý evropský jih, se významně dotýká i Česka. Stačí si pouze uvědomit, co znamená pokles jednotkových mzdových nákladů, o němž hovoří s oblibou Němci v souvislosti s návratem jižního křídla eurozóny ke konkurenceschopnosti. To neznamená nic jiného než zlevnění třeba španělského exportu nejen vůči Německu, ale především vůči jeho hlavním obchodním partnerům. Takže i kdyby se na českých jednotkových nákladech vůči německým nezměnilo vůbec nic, bude mít jejich pokles na jihu pro nás dalekosáhlé důsledky v podobě relativního zdražení českého exportu. l •
Jestliže běžný účet Španělska výrazně poklesl a úspory také, rovnováha musí přijít přes skokový nárůst nezaměstnanosti, pokles mezd a kupní síly. Nesoulad mezi úsporami a investicemi nemohl vyústit v nic jiného než v deficit, stejně jako současné snížení deficitu běžného účtu povede k poklesu investic.
Neveselá čísla Cesta ke konkurenceschopnosti vede jen přes pokles reálných jednotkových mzdových nákladů – buď snížením mezd, nebo zvýšením produktivity.
Na rozdíl třeba od Francie si Španělsko udrželo exportní výkonnost, ale export je v poměru k HDP příliš nízký, aby dokázal vytáhnout zemi z recese.
Na vrcholu konjunktury vytvářelo Španělsko solidní rozpočtové přebytky. Kde jsou ty časy.
Cesta ke konkurenceschopnosti vede jen přes pokles reálných jednotkových mzdových nákladů – buď poklesem mezd, nebo posílením produktivity. Produktivita roste Španělsko má vyšší produktivitu na zaměstnaného než Německo, ovšem při ohromné nezaměstnanosti. Produktivita práce na zaměstnance (Index EU27 = 100)
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
