Bělehrad usiluje o vstup do EU. Vláda však bude muset jasně říci, že je pro ni unie důležitější než Kosovo.
Srbsko, z pohledu EU po léta černá ovce z balkánské ohrádky, konečně zaklepalo na unijní bránu. V prosinci předloňského roku podalo přihlášku s nadějí, že během letošního roku získá i status kandidáta členství. Evropská komise to skutečně 12. října doporučila. O případném datu zahájení přístupových rozhovorů se však rozhodne v prosinci a záviset bude podle komisaře pro rozšíření Štefana Fülleho „na pokroku v normalizaci vztahů s Prištinou“.
Srbsko přes veškeré své neduhy patří k těm lépe spravovaným balkánským zemím. V jeho prospěch hraje i geopolitické postavení, které z něj činí důležitého garanta regionální stability. Srbsko leží na křižovatce mezi Jadranem a Podunajím a střední a jihovýchodní Evropou, především je však úzce provázáno s nestabilními postjugoslávskými republikami, jmenovitě Bosnou a Hercegovinou a Makedonií, v nichž se EU po léta silně politicky i finančně angažuje. Silně provázáno je samozřejmě také s Kosovem. To znamená, že unie nemůže jen tak pustit Srbsko ze zřetele, i kdyby se vláda v Bělehradu nakonec rozhodla jinak.
Takové hlasy v Bělehradě slyšet jsou. Parlamentní volby jsou na dosah – mají se konat na jaře 2012, za rok po nich následují prezidentské. Spekuluje se proto, nakolik by dnešní hlavní opoziční síla a možný vítěz obou volebních klání, Srbská pokroková strana, navzdory proevropské rétorice skutečně o vstup do EU usilovala. Vznikla totiž odštěpením od Srbské radikální strany, která byla vždy ostře vyhrocená vůči Západu a spásu pro Srbsko viděla v příklonu k Rusku.
Stále jenom podmínky
Samo Rusko však dává průběžně najevo svůj zájem na přistoupení Srbska k EU. Jde mu sice především o pěstování blízkých dvoustranných vztahů (mezi oběma zeměmi funguje zóna volného obchodu), ale současně chce mít partnera, který nebude politicky izolovaný od zbytku Evropy. Co naopak Rusko jasně nechce, je vstup Srbska do NATO. To však dlouhodobě, vzhledem k antipatii, již větší část srbské veřejnosti vůči Alianci chová, nehrozí. Ve střední Evropě i na Balkáně bylo členství v NATO vnímáno jako předstupeň pro vstup do EU. Hlasy z Bruselu mnohokrát upozorňovaly, že přímá souvislost neexistuje. To je nepochybně pravda, ovšem členství v Alianci je pro mezinárodní trhy mimo jiné důležitým potvrzením vnitřní stability a důvěryhodnosti dané země. Jenže Srbsko s NATO v roce 1999 válčilo kvůli Kosovu, které v důsledku toho fakticky ztratilo. A právě Kosovo zůstává specifickým bolavým místem v jeho vztazích s EU. Už na počátku rozpadu bývalé Jugoslávie koncem roku 1991 vyhlásilo tehdy ještě Evropské společenství vůči Srbsku hospodářské sankce kvůli válečné politice tehdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiće. Vzájemný vztah poté prošel několika mírnými vzestupy i pády, aby v letech 1999 až 2000 dosáhl dna. Pak se sice ujala vlády protimiloševićovská opozice, ale úsilí o začlenění do EU stále drhlo. Hlavním důvodem bylo Kosovo, ale také nechuť vypořádat se s dědictvím válek vydáním válečných zločinců mezinárodnímu tribunálu OSN. Poslední osoby ze seznamu obviněných byly vydány letos. Tím ale nic neskončilo. Mnozí Srbové se obávají, že se další podmínkou k získání kandidatury EU stane nutnost formálně se zříci Kosova, na něž si Srbsko stále činí nárok. Připomínají, že Západ klade jejich zemi stále nějaké podmínky. Což je zřejmé hlavně v porovnání s tradičním rivalem: Chorvatsku bylo datum zahájení rozhovorů stanoveno automaticky spolu s potvrzením kandidatury. Spíše než co jiného však Srbsko zřejmě promeškalo čas, kdy bylo nejlepší podat přihlášku: Makedonie čeká na datum rozhovorů od roku 2005, aniž by byl posun na obzoru; dokonce i Černá Hora, ze současných kandidátů nejméně problémová (jakožto stát trpasličí velikosti je navíc pro EU snadným soustem), musela čekat rok.
Okamžik pravdy
Srbsko za sebou dlouho vleklo hypotéku hlavního viníka nedávných balkánských válek. Daleko spíše však včas nenasedlo do vlaku, do něhož mělo po roce 2000 šanci naskočit jen s malým zpožděním za Chorvaty. Je možné, že kdyby zbytečně nelicitovalo právě kvůli Kosovu a včas se stalo přidruženou a poté kandidátskou zemí, více zemí EU by si rozmyslelo řešit kosovskou krizi uznáním nezávislosti sporné oblasti.
Kosovo vyhlásilo nezávislost v roce 2008, postupně ji uznalo nejen 22 států unie, ale i řada dalších zemí. Komplikace jsou tím posledním, co by si dnes unie přála. Druhý Kypr rozhodně nepotřebuje. Neoficiální, ale výrazný vzkaz Bělehradu tedy zní, že je nutné uspořádat vztahy s Kosovem. Podmínkou není formální uznání nezávislosti, ale v praxi takový přístup, jako kdyby k němu došlo.
Podmínka normalizace vztahů s Kosovem je formulována v řadě bodů týkajících se energetiky, telekomunikací, univerzitních diplomů, regionální spolupráce. Pro Srbsko nejsou automaticky nepřijatelné, ale je otázkou, nakolik je možné se v poměrně krátkém čase dohodnout s vládou v Prištině na jejich plnění. Nejpalčivější pro Bělehrad však může být bod, podle něhož musí být evropské misi Eulex, která má od vyhlášení nezávislosti Kosova v rukou některé bezpečnostní a soudní funkce kosovského státu, umožněno nerušené působení na celém území Kosova.
Tento bod Bělehrad původně odmítl – v obavách, že znamená rušení jeho institucí, které dosud působí převážně v severním cípu Kosova. A v obavách, že srbská veřejnost pak přestane věřit tomu, že Kosovo není ještě zcela ztraceno. Bude to skutečný okamžik pravdy: vláda bude muset jasně říci, co je přednější: EU, nebo Kosovo.
Okamžik pravdy v tom spatřují i tamní Srbové. Bez námitek akceptovali, že Srbsko letos vyhlásilo, že bude na severu Kosova vybírat DPH – i když to pro ně znamená dvojí zdanění. Ale když se kosovská pohraniční služba za asistence speciální policie pokusila v květnu obsadit dva hraniční přechody na severu, kde dosud platila tichá dohoda, že se odsud neodvádí cla, postavili barikády. Standardní procedura na obou přechodech by pro ně znamenala jediné: že s konečnou platností už místo v Srbsku žijí na většinově albánském Kosovu.
Prištinu k obsazení přechodů motivovala spíše nutnost získat body na domácím poli poté, co se plněním předvolebních slibů v sociální oblasti dříve přebytkový rozpočet dostal do deficitu. Západ dal ale jasně najevo, že se mu šedá ekonomická zóna nezamlouvá a že Kosovo má být jednotným daňovým i celním prostorem.
Jiné priority
Současné vnitřní problémy EU zaostřily pohled i na ekonomickou situaci uchazečů. Západní Balkán je sice v podstatě malé území (lidnatostí by vyvážil sousední Rumunsko), ale ani Řecko není velkým státem, a přesto se kvůli němu nebezpečně kymácí celá stavba eurozóny. Povědomí o slabosti balkánských ekonomik nepochybně silně ochladí touhu po rozšiřování. Po Miloševićově pádu nastoupilo v Srbsku období rychlého hospodářského růstu (až do globální finanční krize přes pět procent HDP ročně), avšak finanční stabilita byla udržována přílivem zahraničních investic. Jejich omezení v důsledku finanční krize v plné nahotě odkrylo kromě jiného i to, nakolik je srbská ekonomika podkapitalizována. Hlavním zdrojem veřejných investic je v současnosti předvstupní pomoc EU. Do unie směřuje téměř 60 procent srbského vývozu. Polovina z toho jde do Itálie, Německa a Slovinska. Význam obchodních partnerů se promítá i do vyjednávací síly v otázkách, čí firma bude tu kterou veřejnou investici realizovat. Česko patří až do druhé desítky. Doby po první světové válce, kdy si Češi a Srbové byli nadmíru blízko a české velvyslanectví v Bělehradě bylo centrem českého zbrojního vývozu, jsou už dávno pryč. V „novém“ Srbsku byla dosud realizována jen jedna významnější česká investice: před třemi lety koupila Česká gumárenská společnost podnik Rumaguma vyrábějící zemědělské pneumatiky. I kdyby se vláda v Bělehradě hodně snažila, je pro ni vstup do EU daleko. A je možné, že pokud v prosinci nebo na některém ze summitů počátkem příštího roku nepadne datum zahájení přístupových jednání, ekonomické problémy unie způsobí, že se Srbsko přiřadí po bok věčně čekající Makedonie.