Vítězství našich sociálních demokratů ve dvou po sobě jdoucích volbách do sněmovny byl neopakovatelný zázrak. Milošem Zemanem zklamaní voliči sedli loni na lep podruhé jen díky Vladimíru Špidlovi, respektive díky jeho antizemanovskému protiopozičněsmluvnímu odhodlání. Stačil však pouhý rok a důvěra občanů je znovu vniveč: Z pětasedmdesátiprocentní zářijové podpory seriózně vyhlížejícího premiéra zbyla necelá polovina. Špidlovi dnes věří jen jedenatřicet procent Čechů, zhruba stejně, kolik věřilo po roce vládnutí Zemanovi. Už jen proto, že šéf britských labouristů Tony Blair vyhrál dvojí volby levou zadní, se u nás o blairizaci ČSSD nedá příliš mluvit.
Z čísel zveřejněných agenturou STEM o popularitě Vladimíra Špidly vyplývají tři závěry. Za prvé jde o razantní, nečekaně rychlý pád. To je věc viditelná i bez průzkumů. Nečekaná je hlavně kvůli dobře zvládnutému a oceňovanému vládnímu startu v době povodní. Za druhé: Špidla otrávil a zklamal lidi vlastně stejně jako Zeman. To je vzhledem k rozdílnosti povah a osobní kredibility obou mužů obzvlášť smutné zjištění. A za třetí? Třetí volby v řadě už sociální demokraté nevyhrají – a to i kdyby do nich vyrukovali v čele se svým dosud uschovávaným esem, konstantně populární hvězdou české politiky Stanislavem Grossem. Voliči omluví leccos, ale dvojí sáhnutí vedle sami sobě neodpustí. Mirek Topolánek i Miroslav Grebeníček mohou být v klidu, protože vítězství jejich partaje příště nemine.
Poslanci na rozdíl od občanů – alespoň formálně – důvěru ve Špidlu a v jeho kabinet neztratili. I v době hluboké krize uvnitř sociální demokracie počátkem března se pro pokračování současného týmu ve Strakovce vyslovil sto jeden hlas. S věrohodností tohoto počtu je to ovšem jako s volbami v někdejší NDR. Tak jako se v „Dederonii“ kdysi doopravdy hlasovalo nohama, když tisíce lidí přebíhaly do Spolkové republiky za lepším, i situaci ve Špidlově koalici nyní nejlépe charakterizuje míra dezerce, ať už realizované nebo potenciální.
Sněmovnu opustil Jiří Rusnok. Myslet si o tom můžeme cokoli, ale jedno je nepochybné: jeho angažmá v ČSSD pro něj ztratilo perspektivu. Schopný vicepremiér Pavel Rychetský zase sní o tom, že jej v červenci prezident Klaus jmenuje ústavním soudcem. Jistota desetiletí v prestižní funkci je jistě lákavější než nejisté kabinetní klopýtání od porážky k porážce, které navíc může už na podzim skončit bouračkou na rozpočtové křižovatce. Taláru v Brně už dal přednost před nejistou budoucností eurokoalice dlouholetý lidovecký místopředseda Miloslav Výborný, o totéž usiluje šéf Senátu a neúspěšný prezidentský kandidát Petr Pithart nebo poslanci Stanislav Křeček a Vlasta Parkanová. Nové kolo přestupů zřejmě roztočí volby do evropského parlamentu.
O dezerci tajné, ba zrádné pak prozradil nejvíc průběh prezidentských voleb.
Výborného ústavně soudní nominace je mistrným tahem Václava Klause. Jestli v KDU-ČSL existoval politik, jehož schopnosti se částečně blížily talentu Josefa Luxe, pak to byl právě Výborný. Klaus však nejen připravil lidovce o osobnost, pojistil si také jejich mlčenlivost, až se v červenci začne Ústavní soud politiky jen hemžit. A budou to pravděpodobně z velké části politici opoziční, možná i z opozice nedemokratické.
Eroze vládní sestavy bude s hasnoucí hvězdou Vladimíra Špidly pokračovat. Paradoxně tomu napomohl i březnový sjezd ČSSD, který znovuzvolením starého předsedy nevyřešil žádnou z animozit, plodící nedůvěru, pouze zakonzervoval neblahý stav. Jedinou nadějí ČSSD v příštích volbách je Gross – jenže kdy a jak se teď ve vládě a ve straně prosadí? Duhové koalici premiéra Grosse by musel předcházet koaličně-opoziční konsenzus a nové hlasování o důvěře, k čemuž by ČSSD své partnery mohla přimět snad jenom blokováním ústavního zákona nezbytně předcházejícího vyhlášení předčasných voleb. Zatím je to rovnice o mnoha neznámých, s jedním tušením: Na post ministra vnitra se evidentně tlačí Grossův někdejší náměstek a současný šéf poslaneckého klubu Petr Ibl.
S důvěrou se nemá hazardovat. Jestliže před pěti lety si sociální demokracie udělala z lidí dobrý den nabídkou nakonec bezzubé akce čisté ruce, teď svůj příslib vlády, která myslí na lidi, utápí v žabomyších sporech a nepochopitelné nesvornosti. Zatímco Zeman s pomocí drzosti a ODS svou čtyřletou hru na slepou bábu bez větších potíží ustál, u Špidly je to trochu jinak. Jen zčásti totiž může za pád jeho popularity u občanů vnitrostranická rebelie. Jednou z hlavních příčin je něco, co Topolánek, Gross, Grebeníček i Zeman vůbec neznají.
Špidlovi totiž v ČSSD velmi často nedůvěřuje ani samotný Špidla.
