Špidlův pas

Kandidát na premiéra zaskočil Vídeň neústupností

Rakouští politici očekávali, že po českých parlamentních volbách uslyší z Prahy vstřícnější tón. Umírnění představitelé ve Vídni očekávali, že po předvolebních vášních vášních bude následovat nový věcný dialog s Českem o Benešových dekretech a Jaderné elektrárně Temelín. Kandidát na post premiéra Vladimír Špidla však rakouské naděje zpražil – v rozhovoru pro zpravodajský týdeník Format (28. června) kategoricky odmítl jednání o obou otázkách.
Tím se ovšem Špidla ocitl na tenkém ledě. Odborníci sice většinou nepředpokládají, že by Rakušané mohli zablokovat vstup Česka do Evropské unie, napětí ve vztazích mezi Prahou a Vídní však může přispět k rostoucím pochybám o tom, zda je vůbec nutné patnáctku rozšiřovat. Jelikož je Rakousko navíc významným hospodářským partnerem, průlom v napjatých vztazích s Vídní patří k nejnaléhavějším úkolům pro pražskou zahraniční politiku.

Čekání na vládu.

Na druhé straně Vladimír Špidla krátce po volbách také zdůraznil nutnost dobrých vztahů s Rakouskem, což může signalizovat i ochotu ke vstřícnějším krokům. Zatímco řada představitelů vídeňské vládní strany Svobodných po Špidlově „faux pas“ v rozhovoru pro Format pohrozila vetem vůči Praze, zdá se, že ostatní strany čekají na kroky nové české vlády.
Kandidátem na post ministra zahraničí je lidovec Cyril Svoboda, který reprezentuje nejméně nacionalisticky zaměřenou politickou formaci v českém Parlamentu. Sám Cyril Svoboda se v rozhovoru pro týdeník EURO prozatím nechtěl k budoucnosti česko-rakouských vztahů obšírně vyjadřovat. Odvolal se pouze na dubnové usnesení českého Parlamentu, které odmítá zpochybňování právních a majetkových vztahů, jež vznikly po druhé světové válce.
Diplomaté nicméně upozorňují, že jednou věcí je trvat na svých postojích, druhou odmítat dialog, jak to učinil Špidla. Z tohoto pohledu by bylo logičtější, kdyby šéf českých sociálních demokratů odpověděl na otázku magazínu Format asi takto: „Rakušané a Češi spolu musí hovořit, žádná témata nemohou být pro sousedy tabu. Jsou však záležitosti, ve kterých nelze dělat kompromisy.“ Rozhodně by tím přilil méně oleje do ohně, který ostatně mnoha lidem na obou stranách hranic stále více vadí. To také potvrdila vystoupení řady účastníků na nedávném česko-rakouském sympóziu v Brně (1. a 2. července).

Partneři v Evropě.

„Mám radost z toho, že budeme partnery v Evropské unii,“ prohlásil v Brně Hans Winkler, vedoucí kanceláře mezinárodního práva na rakouském ministerstvu zahraničí. Vlastně se tak přihlásil k myšlence, o níž se v rakouských diplomatických kruzích hovoří již dlouho – Rakousko by mělo v rozšířené Evropské unii najít spojence u svých sousedů, zemích o zhruba stejné velikosti, jež budou mít podobné zájmy. Na Česku se sice Rakušanům nemusí líbit Benešovy dekrety ani Temelín, hospodářské a politické zájmy Vídně však jednoznačně hovoří pro podporu českého vstupu do unie.
Hans Winkler si ovšem také stěžoval na to, že z české strany nezaznamenává vstřícné kroky, jež by umožňovaly vyrovnat se s křivdami vůči lidem odsunutým z Československa po druhé světové válce. Winkler se domnívá, že „uznání bezpráví“ nemusí být nutně právní záležitostí. Tím se trochu přiblížil argumentům českých historiků. Například Alena Míšková z pražské Univerzity Karlovy trvala na tom, aby se rozlišovaly tři roviny při posuzování poválečných událostí – etická, historická a právní. „Události z let 1945 a 1946 jsou pro mne morální zátěží,“ uvedla Míšková, zároveň se však odmítla „plést právníkům do řemesla“.
Podobný postoj zaujal v Brně i český velvyslanec v Rakousku Jiří Gruša, který v rozhovoru pro ČTK řekl, že Česko by mělo najít odvahu ke kritickému zhodnocení své poválečné minulosti. „Vysídlení Němců a Rakušanů z českého území je uzavřeno právně, nikoli morálně,“ prohlásil Gruša.

Je právo v pořádku?

Faktem ovšem je, že řada Rakušanů nadále má pochybnosti o tom, zda jsou některé české zákony v souladu s legislativou Evropské unie, a že tyto právní akty zkoumají také orgány samotné unie. Do centra pozornosti se stále více dostávají nikoliv jednotlivé Benešovy dekrety, ale zákon o amnestii z roku 1946 a restituční zákonodárství z devadesátých let. Zatímco v případě restitucí Praha údajně uplatnila „neevropskou“ diskriminaci těch, kteří nemají české občanství, o zákonu o amnestii jeho kritici tvrdí, že umožnil nepotrestání těch, již páchali násilí při takzvaném divokém odsunu.
Soudce českého Ústavního soudu Pavel Holländer v Brně polemizoval s oběma názory. Uvedl, že v případě restitucí zákonodárci jasně formulovali jako cíl zmírnění (nikoliv odškodnění) některých (nikoliv všech) škod a navíc je zde časová hranice pro uplatnění nároků – rok 1948. Holländer se také domnívá, že pokud někdo po válce unikl spravedlivému trestu, nebylo to kvůli zákonu o amnestii, nýbrž kvůli jeho nesprávné aplikaci.