Praze hrozí, že zaplatí za chyby úředníků desítky milionů, možná stamiliony
Příběh se špatným začátkem a nejistým koncem. Tak nazval advokát Jaroslav Pešta elaborát, ve kterém se pokusil vysvětlit jedenáctiletý spor mezi jeho klientkami a městem Prahou. Právník se staví do role toho, kdo chce napravit křivdy, jichž se dopustil na jedné staré paní stát, když jí pozemky zestátnil, a podruhé město Praha, když jí je nevydalo. „Budeme se soudit až do soudného dne,“ avizuje advokát, kterému na Mariánském náměstí přezdívají upír. Zápas svých klientek o parcely pod ďáblickou skládkou přirovnává k boji Markéty Regecové, která odmítala prodat své pozemky pro stavbu továrny Hyundai, nebo sedlákovi Rajterovi bránícímu své pole před továrníky Nemaku. K příběhu statečné kadeřnice či zemědělce má tento daleko. Na druhou stranu šlendrián magistrátních úředníků připravil živnou půdu pro soudní tahanice, na jejichž konci by mohlo město pořádně krvácet.
Dvojitý úřednický lapsus
Počátek sporu, v němž městu Praha hrozí stamilionové sankce, sahá do srpna roku 1992. Tehdy Marie B. podepsala v domově důchodců se zástupci magistrátu nájemní smlouvy na dva pozemky o celkové výměře 1,2 hektaru, které jí měly být vráceny v rámci restituce. Součástí smlouvy byl i závazek, že po jejich vydání je městu odprodá. To skutečně učinila. Poté, co obdržela od pozemkového úřadu v roce 1993 rozhodnutí o vydání parcel, podepsala kupní smlouvy. V té době se na pozemcích kupily tuny odpadků, protože Praha je už v roce 1992 dala podnájemní smlouvou za jednu korunu ročně na 55 let do užívání rakouské společnosti A.S.A. – provozovateli ďáblické skládky. V letech 1993 a 1994 se paní Marie stala zámožnou restituentkou, magistrát jí za pozemky zaplatil celkem 5,9 milionu korun. I vzhledem k výši částky je těžko pochopitelné, že úředníci opomněli podat návrhy na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Možná právě toto opomenutí může mít v budoucnu pro město velmi nepříjemné následky. „Vlastníkem nemovitosti se kupující stává sice na základě uzavření kupní smlouvy, a to ke dni podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (návrh na vklad), ovšem pouze v případě, že katastrální úřad rozhodne tak, že zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí povolí. Podpis kupní smlouvy či zaplacení kupní ceny může mít podle ujednání smluvních stran různé následky, ovšem nabytí vlastnického práva k nemovitostem nastává pouze vkladem,“ upozorňuje oslovený expert Marek Epstein z kanceláře Doleček Advokáti. Ke vkladu vlastnického práva ovšem nedošlo ani po dvou letech, kdy se úředníci probrali z letargie. Návrhy na vklad podává město teprve 20. května 1996. Jenže Marie B. 18. května – o dva dny dříve – zemřela. Katastrální úřad proto návrhy na vklad zamítl s odůvodněním, že mrtvá prodávající už nemohla v den podání návrhu na vklad s předmětem vkladu nakládat. Město proti zamítavému rozhodnutí katastrálního úřadu nepodalo v zákonné lhůtě opravný prostředek, takže nabylo právní moci. A jelikož v době smrti byly pozemky dle katastru stále ve vlastnictví Marie, staly se součástí dědictví. Zdědily je její příbuzné – Hana a Yvona. Obě dědičky podávají v roce 1999 žalobu, kterou se domáhají, aby jim město zaplatilo za roky 1996 až 2000 obvyklý nájem za to, že užívá jejich pozemky. Obvodní soud pro Prahu 8 v roce 2001 rozhodl, že jejich žaloba je po právu, což potvrdil v odvolacím řízení i Městský soud v Praze. Stejně tak učinil i Nejvyšší soud ČR, když odmítl dovolání města. Už tak komplikovaný spor se ovšem mezitím ještě více zamotal.
Magistrátní repete
Žaloba zřejmě přiměla město konat. V roce 2000 se magistrát znovu pokouší o zápis pozemků do katastru nemovitostí, a to na základě stejných kupních smluv. Tentokrát úspěšně. Způsob, jakým se tak stalo, ovšem vyvolává pochybnosti. Katastrální úřad vyznačil takzvaný duplicitní zápis vlastnictví a k dědičkám připsal k předmětným pozemkům město, aniž by je přizval jako účastnice řízení. O povolení vkladu jim dal vědět až o půl roku později.
Advokát Pešta tvrdí, že katastr hrubým způsobem porušil zákon. Nahrál mu i Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze, když konstatoval, že katastrální úřad závažně porušil právní předpisy. Jako důvod ovšem uvedl, že kupní smlouvy nejsou dostatečně určité: nebyl k nim připojen geometrický plán, který by odpovídal převáděným pozemkům, respektive plán byl ke smlouvám připojen, ale až v roce 1995 – tedy o dva roky později, než byly samotné kupní smlouvy podepsány. Geometrický plán byl navíc nepřesný. Ten samý katastrální inspektorát nicméně v roce 2002 v rámci opravy chyby v katastru odstranil zápis duplicitního vlastnictví, vymazal dědičky a jako jediného vlastníka označil město Prahu.
Jediným faktickým důsledkem problematického duplicitního zápisu bylo pokárání pracovnice katastru, která vklad povolila. Dědičkám ale po výmazu nezbylo nic jiného než se začít soudit i o samotné vlastnictví parcel. Jiná možnost nápravy neexistuje, ani pokud by se duplicitní zápis a výmaz odehrál v rozporu se zákonem. Žalobu na určení vlastnictví, v rámci které dědičky prokazují neplatnost samotných kupních smluv, podaly dědičky v roce 2003. Snaží se dokázat, že kupní smlouvy jsou neplatné právě pro neurčitost předmětu převodu. Soudy už dvakrát rozhodly v jejich prospěch, Nejvyšší soud ovšem na základě dovolání města rozsudky zrušil a vrátil věc zpět k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Ten letos v polovině září opět rozhodl, že paní Hana a paní Yvona jsou vlastníky obou parcel. Pozemky byly dle názoru soudkyně v kupních smlouvách definovány natolik neurčitě, že jsou neplatné. Vzhledem k tomu, že se magistrát tvrdošíjně brání jednání o mimosoudním vyrovnání a i proti tomuto rozsudku se pravděpodobně odvolá, čeká advokáta i jeho klientky ještě dlouhá cesta.
Exekuční odbočka
Řízení o samotném vlastnictví pozemků trvá už osm let, spor o vyplacení nájemného započal už v roce 1999 a táhne se dvanáct let. Dědičky mezitím podaly další dvě žaloby, kterými se domáhají zaplacení obvyklého nájmu až do roku 2004. Na soudních poplatcích uhradily přes dva miliony korun. Město po nich navíc požaduje úhradu 5,9 milionu korun, které za pozemky zaplatilo, přestože tvrdí, že jsou jeho. I Hana a Yvona už ovšem dokázaly protistraně pěkně znepříjemnit život. V roce 2005 se zdálo, že díky další „nepozornosti“ magistrátních úředníků mají klientky advokáta Pešty vyhráno. Exekutor totiž zablokoval účet města, na kterém mělo (?) 112 milionů korun. Jelikož úředníci propásli termín, kdy se měli vyjádřit vůči soudu k jedné ze žalob, soud rozhodl tzv. rozsudkem pro uznání, že město má dědičkám zaplatit 78,9 milionu korun plus úroky, celkem 112 milionů korun. Když město neplatilo, dědičky podaly návrh na exekuci. Právníci angažovaní magistrátem měli údajně hodně práce s tím, aby se jim podařilo exekuci odvrátit.
Přestože první rozsudek soudu o tom, že paní Marie a Yvona mají právo na kompenzaci za využívání pozemků, má datum z roku 2001, o konkrétní částce obvyklého nájmu nebylo zatím pravomocně rozhodnuto. Cenu, za kterou magistrát pronajímá své pozemky v okolí skládky, se advokátovi ani soudu nepodařilo zjistit. Město údajně tvrdí, že v okolí žádné parcely nepronajímá. Městský soud v Praze si nechal vyhotovit znalecký posudek, ve kterém znalec vyčíslil nájem za metr a den na 3,5 koruny, takže dlužná částka za roky 1996 až 2000, kdy v katastru nemovitostí figurovaly pouze paní Marie a po její smrti dědičky, by dosahovala 62 milionů korun.
Právník Pešta vyčíslil sumu, kterou by mohlo nakonec město zaplatit za všechny žalované roky plus úroky z prodlení, na stovky milionů korun. „Žalované částky jsou úročeny zákonným úrokem z prodlení ve výši deseti procent ročně, což je více než deset milionů korun ročně,“ upozorňuje Pešta.
A město? Dál platí advokáty z vyhlášených kanceláří a na jakékoli dotazy týkající se tohoto sporu odmítá odpovědět.