Viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR (SPD ČR) Josef Zbořil v dopise kritizuje žebříčky největších znečišťovatelů i Integrovaný registr znečišťování (IRZ), dle nějž jsme je v Arnice již poněkolikáté sestavili (EURO 44/2009). I v zahraničí to byly veřejně dostupné informace o množství vypouštěných toxických látek konkrétními provozy a dle nich sestavené žebříčky největších znečišťovatelů, které přiměly průmysl snižovat zátěže životního prostředí. Přestože průmyslové podniky na prvních místech žebříčků (EURO 42/2009) většinou nepřekračují povolené emisní limity, neznamená to, že by nemohly anebo neměly snížit zatěžování životního prostředí látkami škodlivými pro lidské zdraví, živočichy, rostliny či fungování důležitých mechanismů v atmosféře. Ne všichni největší znečišťovatelé však „plní požadavky ochrany životního prostředí a dodržují limity vypouštěného znečištění“, jak zdůraznil Zbořil. Na prvních místech žebříčků jsou i takoví, kteří dostávají pokuty za nedodržování limitů, například Hobas, cementárna Lafarge v Čížkovicích anebo provozy Kronospanu v Jihlavě.
Poukázat na podniky překračující limity však není účelem žebříčků. S tím, že je užitečné množství škodlivých látek vypouštěných do životního prostředí snižovat, snad souhlasí i SPD ČR a o to nám zveřejněním žebříčků šlo. IRZ jako jediný shromažďuje informace o chemických látkách v odpadech, a je proto zdrojem informací pro státní správu o pohybu toxických látek v nich. Tyto informace neustále uvádí konzervativní části průmyslu, a proto se je snaží z IRZ vyloučit. Například v případě rtuti je nutné rozlišovat mezi přímým vypouštěním, tedy emisemi, a předáním odpadů s obsahem této látky. Ti, kdo rtuť přímo vypouštějí, jsou nepochybně většími „špindíry“ než provozy, které ji předávají v odpadech. I její přítomnost v odpadech však ukazuje na nedostatečnost systému předcházení vzniku nebezpečných odpadů a na zastaralé výrobní procesy. Zveřejněná čísla ukazují, jak velkým zdrojem rtuti mohou být odpady. „Někde jsou dokonce tyto informace naprosto vágní, například o látkách toxických pro vodní organismy. Mám jisté toxikologické vzdělání, ale nenašel jsem, o co konkrétně v tomto případě jde. Dokonce jsem na to nepřišel, ač jsem usilovně přemýšlel,“ konstatuje Zbořil. Kdyby se podíval na žebříčky největších znečišťovatelů na http://www.bezjedu.arnika.org/zebricky-irz, zjistil by, že se do nich dostaly provozy vypouštějící látky definované dle zákonů takzvanými R větami 50 až 53, tedy nebezpečné až vysoce toxické pro vodní organismy. Jejich výčet je dlouhý a může se značně lišit od látek nebezpečných pro člověka. Například zinek nebo měď a jejich sloučeniny nefigurují v dalších žebříčcích.
Zveřejnění alarmujících informací o vypouštěných toxických látek do životního prostředí považují někteří představitelé průmyslu i Zbořil za „šíření poplašné zprávy“. Aby šlo o poplašnou zprávu, museli bychom šířit lživé informace, a nikoli fakta z dat ohlášených podniky. Možná že informace budí rozruch, ale podstatu trestného činu šíření poplašné zprávy nenaplňují. Zbořil vystupoval od počátku proti zavedení IRZ jako informačního systému otevřeného veřejnosti. Nepovažuji proto jeho názor za ten „informovaného čtenáře“, jak se označil, ale konzervativního průmyslového lobbisty. Naštěstí to není názor celého průmyslu.
Jindřich Petrlík, vedoucí programu Toxické látky a odpady sdružení Arnika