Zrušení pořadu Bez obalu je past na všechny aktéry
Lidé nechtějí být izolováni, neustále pozorují, co se kolem nich děje, a jsou schopni vnímat i ty nejmenší vzestupy a poklesy v obsahu názorů. Ten, kdo vidí, že jeho názor získává podporu, se cítí být silnější, hovoří otevřeně a nemá žádné zábrany. Každý, kdo vidí, že jeho názor ztrácí podporu, umlká. Ti, kteří hovoří hlasitě a jsou veřejně viditelní, se zdají být silnějšími, než skutečně jsou, a ti ostatní se pak zdají slabšími, než tomu ve skutečnosti je. Vzrůstá optická a akustická iluze o reálné převaze a síle, což vede jedny k tomu, že mluví stále hlasitěji, a ty druhé pak k tomu, že nejprve opakují stále to samé, aniž poslouchají protihráče, což je stejné, jako kdyby mlčeli, a to činí tak dlouho, až jejich hlas přestane být vnímán úplně, v ryku dne zanikne.
Tuto hypotézu v roce 1983 vyslovila a pojmenovala spirálou mlčení německá mediální badatelka Elisabeth Noelle-Neumannová. Dle mnohých odborníků tato teze dodnes platí. Změnilo se jen jedno: pohyb po spirále se značně urychlil. Spotřebitel médií (tento termín platí hlavně v postkomunistických zemích, kde řádně nefungují veřejnoprávní média a nemáme těžké prestižní noviny), který každý den očekává svou dávku emocí, potřebuje stále nové vzruchy a i nebojácný silný premiér, ač po čase bude říkat ještě ostřejší výrazy, bude působit stereotypně a u spotřebiteů médií nevzbudí požadované emoce: budou si přát změnu. Z těchto důvodů by mohl mít premiér Paroubek, který se postavil i vůči médiím do pozice politika obranáře (prý mu to poradil na prvním setkání Miloš Zeman a pravda je, že přibližně do stejné doby, kdy k setkání došlo, byl jeho vztah k médiím vemi přátelský) problém v timingu. Načasování ho může v předvolební kampani zradit: Zvýšená razance v době vrcholící kampaně už nemusí mít žádaný účinek, neboť svůj potenciál vyčerpala. Útoky vůči médiím a jednotlivým novinářům už nelze dále stupňovat, mediální spotřebitel bude vyžadovat změnu. Jde o to, co spotřebitelům médií pan premiér může nabídnout.
Poslední střet
V sobotu 17. prosince 2005 oznámila média, že Česká televize zruší po třech letech (celkem bylo odvysíláno 138 pokračování) koncem kalendářního roku ironickofejetonový publicistický pořad pánů Miloše Čermáka a Milana Šímy Bez obalu, který měl jednu z největších sledovaností. V poslední době se na něj dívalo kolem osmi procent posluchačů, což je asi 600 000 lidí.
Česká televize to zdůvodnila vysokými náklady pořadu, který byl vyráběn v koprodukci se soukromou společností Centrum pro média, ale současně uvedla, že má výhrady také k obsahu, které má podložené nezávislou analýzou splečnosti InnoVatio/Media Tenor.
Zmíněná firma je českou pobočkou renomované zahraniční firmy, jejíž mateřský podnik sídlí v Německu, v Bonnu a ve světě má řadu poboček včetně Londýna a New Yorku a měla by pracovat standardními prostředky. Na svých webových stránkách výsledky analýzy agentura nezveřejnila, ty jsem dostal až z České televize, a do uzávěrky tohoto komentáře mi na můj e-mail z 21. 12., ve kterém jsem se ptal na důvod, proč přikládá stejná měřítka na fejeton či na satiru jako na zpravodajství, neodpověděla. V České republice tato firma sídlí v Ostravě a Media Tenor je občanské sdružení založené čtyřmi novináři.
Podle Marka Síbrta, autora analýzy, který je jedním ze zakladatelů a který hovořil s Mladou frontou Dnes, byla nejčastější nekorektností od tvůrců pořadu Bez obalu nevyváženost a nedostatečná závažnost. Těžko ale vyčítat závažnost fejetonovému žánru. Nejvíce údajných prohřešků se objevilo v příspěvcích, jejichž hlavní postavou byl premiér Paroubek (odvysíláno dle analýzy jich bylo deset). Podle pana Síbrta mu nebyl dán ve čtyřech reportážích (o reportáže však nešlo) i přes jasně negativní postoj redakce k jeho činnosti prostor, aby své konání vysvětlil či obhájil.
Tvůrci si myslí, že k ukončení pořadu přispěl spíš ironický tón a vnější politické tlaky. K takovým spekulacím musí dojít vždy, pokud se ve zdůvodnění zákazu publicistických pořadů objeví kouzelné slůvko vyváženost, které má ovšem svou relevantnost pouze ve zpravodajství a pokud za ním stojí stížnost úřadu vlády.
Publicistika naopak nutně pracuje jak se subjektivní kamerou, tak i osobním názorem tvůrců a jde-li o žánr fejetonový, satirický, nelze už s tímto pojmem vůbec pracovat. Karikatura či satirická kresba se od portrétu liší právě tím, že některé zvláštnosti a typické odchylky od normy obecně uznané jako standard zvýrazní, nadsadí, hypetrofuje, podtrhne, diváka překvapí, což ho přivede k smíchu. Podobně funguje anekdota či satira literární nebo televizní a fejeton a přesně tak byl stavěn pořad Bez obalu.
Stížnost úřadu vlády na to, že ve fejetonu použil jeden z autorů slovní hříčku je proto absurdní. Premiér Paroubek řekl novinářce z Práva, že by mu to s bývalým prezidentem klapalo a fejetonista místo toho řekl, že by to prezidenta spíš kleplo. Chápat hru se slovy jako nevyváženost, ke které by se měl pan premiér v pořadu vyjádřit, může svědčit o dvou věcech:
Buď o malé kompetentnosti televizní rady, která úřadu vlády měla objasnit, co to je satira, nebo o tom, že televizní rada je zpolitizovaná a slouží víc politikům než divákům: Od politických tlaků nedokáže veřejnou službu ochránit.
Za této situace ale selhalo i vedení České televize, které místo aby tento typ pořadu obhájilo – jedna ze základních povinností vedení je chránit podnik před vlivem politiků – tak poslušně vyšlo vstříc předvolebním hysterickým tlakům a pořad tohoto typu, které jinak najdeme na všech veřejnoprávních televizích v celé Evropě, zrušilo. Snad všude v Evropě (kromě Itálie) by naopak, i kdyby televize měla sama k takovému pořadu výhrady, by ho po kritice politika nezrušila, aby mohla demonstrovat svou nezávislost, protože té si váží jako hodnoty více než nějakého nepovedeného pořadu.
Rovněž odkaz na vysoké náklady, za kterých společnost Milana Šímy televizi pořad prodávala, neobstojí a pakliže je pravdivá, svědčí jen o chybě České televize, a ne Milana Šímy, který se samozřejmě snaží pořad ČT prodat za co nejvyšší cenu. Naopak všude v Evropě se natáčení a i dramaturgie pořadů (tím je zajištěna právě pluralita, tedy i vyváženost) svěřuje malým soukromým firmám kvůli úspoře nákladů: standardně bývají tyto náklady nižší o 30, ale někdy i o 50 procent, než ty, za kterých pořad natáčí veřejnoprávní kolos.
Zopakujme si, zrušení pořadu Bez obalu poukazuje na čtvero selhání: Nejprve selhal úřad vlády či tiskové oddělení premiéra, které nedokázalo akceptovat, že jde o satiru, pak Rada pro Českou televizi, když stížnost úřadu nevrátila, dále agentura InnoVatio či její pobočka Media Tenor a nakonec vedení České televize. Na tomto případě je zřetelně vidět, jak demokracie je u nás ještě mladá, jak nejsou přesně rozdělené role ve společnosti a jak velká v ní vládne mediální negramotnost.
Premiér a kritika
Podobně jako já (napsal jsem na uvedené téma komentář pro ČRo 6) reagovali na zrušení pořadu i jiní novináři a premiér přešel do útoku: Hned po vánočních svátcích napsal Právu a ve středu do Mladé fronty Dnes a také mu neunikl můj komentář vysílaný dne 20. prosince.
Pan premiér na komentář reagoval hned druhý den 21. prosince a Českému rozhlasu řekl, že jsem neinformován. To je víc než pravděpodobné, že má pravdu a že toho ví o celé kauze mnohem víc než já či všichni ostatní komentátoři a veřejnost. My máme k dispozici jen zprávu pana Marka Síbrta z občanského sdružení Media Tenor.
Zároveň je nám známa ale i stížnost ředitele Úřadu vlády České republiky pana Ivana Přikryla, kterou do České televize poslal na pořad Bez obalu a v níž stojí: „Nelze jinak než protestovat u vedení České televize, její rady a též Rady pro rozhlasové a televizní vysílání tak, aby se toto médium, vytvářející v poslední době vlastní politiku, vrátilo ke svému poslání – objektivní a nezávislé žurnalistice.“ Necelý měsíc po odeslání tohoto dopisu byl pořad zrušen.
Pokud pan premiér Paroubek má jiné informace, měl je veřejnosti sdělit. My je nemáme, a proto zrušení nutně musíme komentovat tak, jak jsme ho komentovali. Zvlášť poté, co si můžeme na internetu otevřít premiérův rozhovor v BBC z 21. dubna 2005 (jako to udělaly LN z 23. 12. 2005), kdy řekl, že „Bez obalu, a myslím…ještě nějaký další (pořad), to je na hranici politické pornografie.“
Za celým sporem se ale skrývá hlubší problém a zdá se, že pan premiér má o fungování médií skutečně vážný zájem, a to bychom měli využít a otevřít o médiích zevrubnější veřejnou debatu. Vím, že v době začínající předvolební kampaně je to nejméně příznivý čas, ale přesto se o to pokusím, protože se domnívám, že zájem pana Paroubka je v podstatě shodný se zájmem řádných novinářů, jenom naše role ve veřejném prostoru jsou rozdílné, a to je právě ten moment, o kterém by se měla vést diskuse. Navíc zvolený způsob komunikace, jak už jsem napsal, může ze všeho nejvíc ohrozit právě pana premiéra.
Přístup politiků k novinářům a opačně novinářů k politikům musí být samozřejmě rozdílný například v Čechách a Velké Británii, kde výroky komentátorů jsou začasté mnohem ostřejší a ironičtější a žádný pořad ironickofejetonového typu tam nebyl zakázán či zrušen už kvůli rozdílné historii: V Anglii byla zrušena cenzura v roce 1695 a veškerý tisk byl k politikům až do vzniku bulváru, který začal v XIX. století pěstovat sentimentální vztahy k politickým celebritám, velice kritický. V České republice byla poprvé zrušena cenzura až v roce 1989 (nepočítáme-li několik měsíců v roce 1968), tedy před šestnácti lety, o něco později vznikla veřejnoprávní média či média veřejné služby, která díky mnoha okolnostem, které nelze v tomto komentáři rozebírat, nejsou od výkonné moci dostatečně oddělená, a proto se naší televizi i rozhlasu ve staré Evropě přezdívá parlamentní média. Politici tento stav považují za normu, protože tomu tak bylo za totality, v níž vyrostli, a protože tomu tak je ve své podstatě dodnes. A za normu tento stav považuje zřejmě i pan premiér, když do Rady pro ČT prosadil svého poradce.
Ve starých demokraciích, kde veřejnoprávní média fungují minimálně třicet, ale i padesát let, s výjimkou Velké Británie, kde BBC byla založena již v roce 1922, jsou na rozdílné postoje nezávislých analytiků a různě stranicky či filozoficky orientovaných komentátorů zvyklí a vědí, že do fungování takto nastavených médií nemohou zasahovat, protože by si tím poškodili svůj politický profil.
U nás navíc sentimentální vztah (ať s jakýmkoliv znaménkem) k politikům silně podporuje skladba mediální krajiny, tedy převaha popmédií a bulváru. Pokud po Blesku a Šípu vystartuje na jaře další bulvár Sebastiana Pawlowského (který již na jeho přípravě zaměstnává bývalé redaktory z Blesku), kvalita komunikace se ve veřejném prostoru ještě zhorší: politici, aby se dostali do médií, budou nuceni používat ještě drsnější výrazivo a podstatné problémy z médií zcela zmizí, což jim bude vyhovovat, protože to po nich nebude vyžadovat vyšší intelektuální výkon, ač na ně budou nadále hartusit.
Politici jsou samozřejmě s postoji médií všude na světě hrubě nespokojení, protože takzvaná prestižní média (jako je například La Stampa, Le Monde, Süddeutsche Zeitung, The Gauardien) se nikdy nemohou ztotožňovat s jednoduchým stranickým rastrem nazírání na skutečnost, který vychází z přesvědčení, kdo nás kritizuje, ten nám škodí. Dobrý novinář, abych citoval německého klasika Hans-Joachima Friedricha, je naopak ten, kdo se navenek neztotožňuje ani s takovou skutečností, o které je přesvědčen, že je dobrá. Komentátor musí za každých okolností pěstovat kritického ducha, a ne symbiózu, „aby se myšlenky politika dostaly ke čtenářům“, jak o tom pan premiér hovořil v Parlamentu ku příležitosti výročí 17. listopadu. Tohle ve staré Evropě politici za desetiletí setkávání a střetávání s novináři již vědí a zároveň pochopili, že média za ně vykonávají kus černé práce, kterou by jinak museli učinit sami. Média fungují jako varovný systém předčasné kontroly: upozorňují na selhání politiků, s kterými by se strany měly rozloučit. Případ Stanislava Grosse, za jehož premiérování byla podpora ČSSD v posledním období kolem deseti procent, je toho jasným důkazem. Byla to právě média, která sociální demokracii pomohla z propasti, ona nezpůsobila aféry, jen je reflektovala, což umožnilo očistu ČSSD. Proto snad můžeme říci i to, že kritizujeme-li premiéra Jiřího Paroubka, nekritizujeme přece občana Jiřího Paroubka, ale výkon jeho úřadu, a to jen z jednoho prostého důvodu, aby se nám všem v této zemi lépe žilo.
Rozdílné názory v médiích, ironii, ostrou kritiku je proto třeba obhajovat za každou cenu, i když s nimi člověk vnitřně vůbec nesouhlasí a myslí si někdy totéž, co pan premiér. Co je ale třeba zásadně odmítnout, jsou osobní útoky na novináře, už jen proto, že tento způsob diskuse snižuje normu komunikace ve veřejném prostoru.
Item.
Z vlastní zkušenosti moc dobře pamatujeme, že zákaz brakové literatury za totality taky nic nevyřešil, a naopak braku se na dlouhou dobu přiblížila skoro celá oficiální literatura. Totéž by se mohlo stát s politikou. Změna, kterou budou popmédia od premiéra Paroubka brzy vyžadovat, aby byl vůbec slyšet, je jen na něm. Média ji budou opět jen reflektovat a případně analyzovat. Pokud jim ji nenabídne, učiní ji média sama a tato varianta je pro politiky vždy méně výhodná.
To, co vyšlo Miloši Zemanovi, již dnes neplatí a mohou za to i reality show, které pohyb po spirále značně akcelerovaly. Je to dáno i tím, že moc v současné společnosti není už soustředěna do přesně definovaných center, jako je vláda, parlament, policie, justice, média, ale je rozprostřena v celé síti komunikace společnosti. Dějinám, jak nedávno napsal historik Dušan Třeštík, již nevládnou konkrétní instituty a třídy, ale způsob mluvení o věcech, tedy diskurz, lidské sny a přání. To je ten hlavní důvod, proč se krok jako zrušení pořadu Bez obalu v důsledku vždy obrátí proti iniciátorům, ať za tímto krokem je jakýkoliv spouštěcí mechanismus. Ovlivní diskurz víc než způsob, jakým byl tento pořad natáčen. Tehdy ovlivňoval jen 600 000 diváků.
Kdo věří na to, že změny v centrech moci se dotýkají přímo řízení volantu dějin, věří minulosti. Kapitál nepředstavují jen hmotné statky, ale též spekulativní kapitál, informace běhající po elektronické dálnici a víc než s čísly výroby pracuje tento kapitál s očekáváním lidí, tedy s jejich ochotou a vnitřní vůlí se angažovat.
