ČSSD zapomíná, že o práci soutěžíme s Číňany nebo s Turky Nový začátek pro naši zemi slíbili sociální demokraté ve svém novém programu.
Ostravský sjezd ČSSD měl za sebou v době uzávěrky tohoto vydání teprve první hodiny jednání, ale bylo už jasné, že než o nový začátek jde spíše o nový konec.
Recepty na léčbu ekonomiky předkládané stranou, která bude od příštích voleb s velkou pravděpodobností vládnout následující čtyři roky, jsou jen negací toho mála, co odpracovala tato vláda. Konstruktivní řešení prostě chybí.
To je třeba konstatovat bez ohledu na to, že současná verze programu je nesrovnatelně realističtější než populistické výkřiky Jiřího Paroubka na téma zájmů „obyčejných lidí“.
Asi nejpodstatnějším problémem, s nímž se socialisté nejsou schopni vyrovnat, je konkurenceschopnost českých firem. Vždy se jim budou zdát české platy příliš nízké a odboráři málo chránění. Pohledu do Německa, z něhož je zcela jasné, že odolnost tamní ekonomiky vůči krizi je dána především deset let stagnujícími reálnými mzdami, se vyhýbají jako čert kříži. Požadavek zvyšovat každoročně minimální mzdu o tisíc korun tak, aby do roku 2018 dosáhla 12 tisíc, je mimořádně nebezpečný. Páni z oranžové růže si asi jsou schopni spočítat, že jim to hodně hodí na příjmech sociálního pojištění, ale nejsou schopni od toho odečíst reálné dopady. V privátním sektoru naroste švarcsystém, protože produktivita práce nekvalifikovaných lidí prostě nedosahuje oněch minimálně dvaceti tisíc měsíčně, kolik by musela dosahovat, aby zaměstnavatel na takového zaměstnance nedoplácel ze svého. Není tak těžké to přitom spočítat. Za minimální mzdu pracují ostrahy na všech úřadech, včetně hejtmanství. Hejtmani tak dobře vědí, kolik platí kolika hlídačům a mohou si spočítat, co by jim s tím udělalo zvýšení minimální mzdy o polovinu. Už jen proto by se onen zvýšený výběr pojistného prostě nekonal.
Podstatnější věcí však je, že takto masivní nárůst minimální mzdy by způsobil mzdové vzlínání i v dalších profesích. Vysoký tlak na mzdy by potom samozřejmě vedl ke zvyšování osobních nákladů v podnicích a oslabování konkurenceschopnosti. Řeči, že Němci vydělávají několikanásobně více, si mohou naši chytří socialisté akorát tak strčit za klobouk, protože s Němci naši zaměstnanci o svou práci nesoutěží. Soutěží s Číňany v Číně, Vietnamci ve Vietnamu a v neposlední řadě s Turky v Turecku. Jakákoli politika akcelerující růst mzdových nákladů je z tohoto důvodu pro českou ekonomiku zhoubná jako rakovina. Stejně tak je třeba se dívat i na pokusy zvyšovat sociální a zdravotní pojištění, rušit stropy a zavádět další daňová pásma pro firmy i fyzické osoby. Model dodatečného zdaňování bank a nadnárodních firem je zjevně inspirován praktikami za řekou Moravou a Dunajem. A než s tím jako s vážnou programovou prioritou ČSSD přijde, měla by si ověřit, jak to v realitě funguje a co to přináší, či spíše dlouhodobě nepřináší dotyčným zemím, které jsou poněkud zvláštní svým ražením.
Kapitolou zcela samostatnou je posedlost našich socialistů příjmovou rovností. Penzijní reformu, která stále neřeší náš demografický problém a solidní zajištění důchodců na stáří, avšak trochu narovnává spravedlnost a zásluhovost v penzijním systému, hodlají zrušit a označují ji za loupež století. Nám přijde spíše jako loupež století skutečnost, že z každé koruny měsíčního příjmu nad třicet tisíc se člověku započítává do penze jen 19 haléřů, z jedné koruny nad sto tisíc jen haléřů šest, a od příštího roku dokonce jen tři. O takovémto drastickém zdanění příjmů se nezdá ani francouzskému polokomunistickému prezidentu Hollandovi s jeho pouze 75procentní daní pro patnáct set opravdu extrémních boháčů. Tuhle loupež už jednou jako loupež odsoudil Ústavní soud, a pokud socialisté seberou lépe vydělávajícím lidem i to málo, co jim nabídl Petr Nečas, bude na místě se na Ústavní soud obrátit znovu. l
O autorovi| PAVEL PÁRAL • paralp@mf.cz
