Je otázkou, zda vytlačený minoritní akcionář dostane za své akcie zaplaceno
Prezident republiky podepsal návrh zákona, kterým se podstatně mění obchodní zákoník v otázce registrace podnikatelů v obchodním rejstříku. Obchodnímu rejstříku je od 1. července stanovena lhůta deseti pracovních dnů k provedení navrhovaného zápisu, přičemž uplynutím této lhůty se má automaticky za to, že zápis byl proveden. Význam této zásadní reformy byl bohužel zastíněn kontroverzními pravidly o nuceném výkupu akcií minoritních akcionářů, která byla k novele obchodního zákoníku připojena neorganicky až v průběhu legislativního procesu, a ohledně nichž proto mimo jiné neproběhla dostatečná odborná diskuse.
Právní pravidla, umožňující majoritnímu akcionáři nuceně vykoupit akcie minoritních akcionářů, jsou anglicky obvykle označována výrazem „squeeze-out“, který lze (poněkud šroubovaně) přeložit jako „vytěsnění“ či „vytlačení“. Druhý anglický výraz v titulku, slovní spojení „rip-off“, se dá přeložit přiléhavěji jako „oškubání“ případně, hodně hovorově, „holírna“. Z pobouření, které novela obchodního zákoníku vyvolala zejména v kruzích zastupujících zájmy minoritních akcionářů, je možno usuzovat, že zákonodárce přijal spíše předpis typu „rip-off“, než „squeeze-out“. Je tomu opravdu tak?
Problematická úprava.
V českém akciovém právu existuje již několik let předpis, na základě kterého lze v konečném důsledku dosáhnout toho, že akciová minorita je zbavena za peněžní náhradu svého podílu na společnosti. Je obsažen v § 220p obchodního zákoníku a slovy zákona jde o takzvaný převod jmění na akcionáře. Transakci tohoto druhu lze provést u společností, v nichž jeden akcionář vlastní více než 90 procent akcií. Taková společnost v důsledku transakce zanikne, veškerý její majetek i závazky přejdou na majoritního akcionáře, a minorita neobdrží namísto svých zaniklých akcií akcie majoritního akcionáře (což by byl případ u klasické fúze), ale peněžní vyrovnání. Proč tedy ta bouře nevole ohledně nových ustanovení § 183i a následujících, zavedených výše uvedenou novelou?
Zřejmě proto, že squeeze-out dle novely obchodního zákoníku obsahuje několik zásadních odlišností. Provedením squeeze-outu společnost, o jejíž minoritu jde, především nezanikne. To může být podstatná výhoda, má-li taková společnost velké množství smluvních a jiných vztahů – převod jmění na základě dosavadní úpravy může být v takovém případě velmi nákladnou transakcí, již jen proto, že zanikne původní korporační identita společnosti – lidově řečeno, „změní se IČO“. Tato změna, jakkoli v praxi důležitá, je však svou povahou spíše technická. Z pohledu akcionáře, jež je ze společnosti „vytlačen“, jsou důležité dva jiné rozdíly. Způsob ocenění jeho akcií, a dále zajištění toho, že za své akcie skutečně dostane zaplaceno. A v obou těchto bodech je nová právní úprava mimořádně problematická.
Hodnota protiplnění.
V souvislosti s novelou se asi nejvíce diskutuje o předpisu, že hodnotu protiplnění za akcie minoritních akcionářů určí majoritní akcionář s tím, že jeho přiměřenost doloží posudkem znalce (nový § 183m Obch. Z). Tato konstrukce se skutečně podstatně odlišuje od současných pravidel pro převod jmění, kde výši a přiměřenost protiplnění určuje znalec, jmenovaný na návrh společnosti soudem. Na druhou stranu, představenstvo společnosti, jejíž minorita má být vytlačena, je povinné vyjádřit se k tomu, zda považuje výši protiplnění za přiměřenou (§ 183j(2) Obch. Z). Za tím účelem by si řádně jednající představenstvo mělo nechat vyhotovit vlastní, na majoritním akcionáři nezávislé, ocenění akcií minority – v opačném případě by se jeho členové mohli vystavit hrozbě odpovědnosti minoritním akcionářům. Kromě toho majoritní akcionář, který usiluje o provedení squeeze-outu, nepochybně podstatným způsobem ovlivňuje chování společnosti a jako takový je společnosti a minoritě při stanovování výše protiplnění zavázán stejnými svěřeneckými povinnostmi, jako představenstvo samo. A konečně, jak u nové právní úpravy squeeze-outu, tak u převodu jmění dle dosavadních předpisů, má akciová minorita právo na přezkoumání přiměřenosti protiplnění soudem (nový § 183k Obch. Z vs. § 220k Obch. Z).
Dostanete skutečně zaplaceno?
Pro výše uvedené řešení je možno najít legitimní argumenty. Jedním z nich může být i snaha ochránit znalce, vyjadřujícího se k přiměřenosti protiplnění, před hrozbou právní odpovědnosti minoritním akcionářům. Pro co naopak legitimní zdůvodnění neshledávám, je skutečnost, že zákonodárce minoritní akcionáře zcela zbytečně vystavuje riziku, že za své akcie nedostanou zaplaceno, případně budou muset majoritního akcionáře žalovat na plnění a toto plnění nákladně vymáhat. U dosavadní právní úpravy převodu jmění obchodní zákoník minoritu zcela logicky chrání tím, že peněžní prostředky potřebné k zaplacení protiplnění za akcie minority musí být předem složeny u finanční instituce (§ 220g(7) ObchZ), která je pověřena jejich vyplacením. Novela naopak stanovuje, že na majoritního vlastníka přejde automaticky vlastnické právo k akciím minority, přičemž pohledávka minoritních akcionářů na zaplacení jejich ceny není nijak zajištěna.Tento lapsus je třeba považovat za větší vadu nové právní úpravy, než ustanovení o ocenění. Představme si, že majoritní akcionář (například účelově založená společnost, nedisponující dostatečným kapitálem, nebo zahraniční právnická osoba) nebude schopen či ochoten svůj závazek vůči minoritě splnit. Pokud taková situace nastane, půjde o případ, který nese (ostatně jako každá transakce typu squeeze-out) prvky vyvlastnění, zde však v konečném důsledku vyvlastnění bez náhrady. Možnost provést soukromoprávní vyvlastnění typu squeeze-out je z ústavního hlediska vždy problematická. Zákonodárce musí pečlivě vyvažovat zájem společnosti na ekonomické efektivnosti (řídit akciovou společnost bez minority může být levnější a efektivnější, než řídit společnost s minoritou) s obecným zájmem na ochraně vlastnického práva. K ochraně hodnoty vlastnického práva minority může právní úprava trvat na tom (jak tomu je například ve Velké Británii), že squeeze-out lze uskutečnit pouze po provedení veřejné nabídky na koupi akcií, která by v důsledku tržních mechanismů a právní regulace měla vést k férovému ocenění akcií společnosti. Metoda ocenění, kterou povoluje novelizovaný obchodní zákoník, je jistě metodou kontroverznější a je otázkou, zda se český zákonodárce na vahách mezi efektivností a spravedlností v tomto případě nepřiklonil příliš daleko na stranu efektivnosti. Pokud však nová právní úprava squeeze-out obsahuje z hlediska ústavněprávního skutečně nepřípustný prvek, soudím, že jde o elementární nedostatek zajištění toho, že vytlačený akcionář dostane za své akcie vůbec zaplaceno. To je také vada, kvůli které si novela obchodního zákoníku zaslouží neprojít ústavní kontrolou.
