Záhada jménem Donald Trump se blíží rozluštění. Volí jej hlavně lidé skrytě toužící po diktatuře. V USA jich je 44 procent
Čechům narozeným před rokem 1980 by k základní charakteristice voliče Donalda Trumpa možná stačily dvě věty – je to jediný druh Američana, jenž by si přál zavedení povinnosti nosit občanku a na vyzvání ji předkládat uniformovaným policistům.
Sociologové z USA k rozlousknutí celé záhady potřebovali skoro půl roku. Vědělo se, že takoví lidé existují. Též bylo známo, že by hlasovali pro sebevýstřednější individuum, jež by se přihlásilo k americké verzi světa „ANO, bude líp“, tedy touze po zavedení starých pořádků. Ale nikdo neznal skutečnou hloubku voličské základny a spouštěcí mechanismus, který ji uvádí v činnost. Takže Trumpovi musela padnout v primárkách do klína čtvrtina států USA, než začalo akademikům svítat, že magnáta na svých zádech nevynáší k moci žádná rozladěná dělnická třída, jak se do té doby uvádělo, nýbrž zbrusu nově vzniklá voličská skupina.
Zrušení otroctví byla chyba
Patří do ní evangelíci stejně jako ateisté, vysokoškoláci i absolventi základní školy, černí a bílí, bohatí i chudí. Společných mají jen několik psychologických rysů, především pocit ohrožení. Jako první si toho povšiml jistý Matthew MacWilliams, který píše disertační práci o „autoritářství“. Nikoli o režimech či autoritářských vůdcích, nýbrž o lidech se sklony volit autoritáře. Podrobil testu vzorek voličů doma v Massachusetts a zjistil, že kladené otázky jsou zároveň jedinou vskutku spolehlivou metodou, jak předpovědět Trumpův volební úspěch. Později pokus zopakoval v Jižní Karolíně.
Tento jižanský stát se po volbách stal opravdovou pokladnicí poznatků o fantomech, kteří se od ledna zjevují ve všech volebních místnostech a hromadně zakroužkovávají lístky se jménem Trump. V anketě Public Policy Polling se například 31 procent Trumpových voličů z Jižní Karolíny přihlásilo k tvrzení, že „bílá rasa je nadřazena ostatním rasám“. Dvě pětiny zdejších „trumpistů“ litují, že ve válce Severu proti Jihu zvítězil Sever. Pětina jich nesouhlasí s dekretem Abrahama Lincolna, který dal svobodu černým otrokům.
Agentura YouGov si na trumpisty políčila s chytákem – byla internace Japonců v USA za druhé světové války (poměrně brutální opatření) správným krokem? Kladně odpověděla třetina respondentů. Voliči Trumpových soupeřů Johna Kasiche a Teda Cruze dávali každému z extrémních názorů řádově poloviční až třetinovou podporu.
Stojí za zmínku, že Trump nic z výše uvedeného veřejně nehlásá. Nemá to však ani zapotřebí. Klíčem k jeho úspěchu nejsou ultrakonzervativní voliči, jak se xenofobům mezi republikány eufemisticky říká. Ti žijí na jihu odjakživa a na jejich radikalismu letošní volební kampaň sotva něco změnila. Ovšem Trump je od sebe pochopitelně ani neodhání. Podstatnější je nečekaně početná skupina, která tleská návrhům postavit na hranicích s Mexikem zeď, zakázat dočasně vstup do země všem osobám z Blízkého východu a deportovat všechny imigranty bez osobních dokladů. To jsou oni „autoritáři“.
Sociologové o nich věděli, ovšem hrubě podcenili jejich rozšíření mezi různé vrstvy obyvatel, včetně voličů Demokratické strany. Také se přesně neví, co všechno je zapotřebí, aby se spící armáda trollů probrala a začala páchat revoluční změny v demokratickém zřízení. I když jeden indikátor by tu byl. Volební kampaň populistického kandidáta Donalda Trumpa.
dotaZníK autoritÁřSKého rodiče
Zatímco Matthew MacWilliams testoval své respondenty na autoritářství a zjišťoval, že jejich náklonnost k Trumpovi je přímo úměrná intenzitě, s jakou podléhají svým přirozeným autoritářským sklonům, nezávisle na něm došli k témuž závěru sociologové Marc Hetherington a jeho kolega Jonathan Weiler. S neskrývaným údivem konstatovali, že v jejich domovském státě se odehrává něco, co sami předpověděli o pár let dříve v publikaci Autoritářství a polarizace v americké politice. Od té doby neustále telefonují a táží se sebe navzájem: „Chápeš to? No věřil bys tomu?“
Hetherington a Weiler si na samém zenitu finanční krize v roce 2009 zaspekulovali, že prudká polarizace společnosti brzy vytvoří ze sociální skupiny „autoritářů“ novou základnu, která obrátí politický systém vzhůru nohama. Ovšem tuto svou teoretickou skupinu odporu si dlouho nedokázali spojit s konkrétními hlasy pro Donalda Trumpa během letošních primárek – přestože už tehdy předpokládali, že se tužeb nových voličů zmocní nějaká „výstřední osobnost s nevídaným temperamentem“.
Hetherington a Weiler totiž pracovali s „latentními autoritáři“, nikoli autoritářsky vystupujícími voliči. V jejich představách měly fantomy probudit k životu až velké ekonomické a demografické změny.
Zatímco Evropanům defi lovaly totalitní režimy po celé 20. století pěkně před očima, Američané se s touhou po vládě pevné ruky setkávali jen v teorii, takže svůj výzkum pojímali originálně. Počátkem 90. let přišel třeba americký politolog Stanley Feldman s nápadem odhalit autoritáře pomocí zvláštních testovacích metod. „Na některé věci se nelze ptát přímo. Například: Máte rád černochy? Jste nesnášenlivý?“ vysvětloval. Spojil proto ožehavá témata s něčím absolutně nekontroverzním, až směšně banálním. Ptal se respondentů na rodičovské postoje. „Co byste u svých dětí viděl raději – nezávislost, nebo úctu ke stáří?“ Nebo: „Co je pro děti důležitější – poslušnost, nebo samostatnost?
Dal byste přednost tomu, aby byl potomek ohleduplný, nebo dobře vychovaný? Je pro něj důležitější zvědavost, nebo dobré mravy?“ Feldmanovy „rodičovské“ otázky odhalily, že latentních autoritářů je mezi Američany 44 procent. Dvě třetiny patří mezi voliče Republikánské strany, jež sama sebe od 60. let definuje jako stranu zákona a pořádku, třetina mezi demokraty.
A zde je první klíč k Trumpovu úspěchu – první populistický kandidát za desítky let oslovil voliče obou tradičních stran. Nejprve se mu však muselo podařit jejich sklony nějak „aktivovat“. Názory na to, jak proces probíhá, se různí.
Svět je hrozně nebezpečné místo
Celé kouzlo amerických teorií o autoritářích totiž spočívá v tom, že v nich osoba Donalda Trumpa nehraje až tak důležitou roli. Autoritáři jsou ve společnosti zakuklení jako larvy a čekají na správnou teplotu a tlak, aby se vylíhli v hlasy, které zvolí represivní politiku. Jejich aktivace je v moci kteréhokoli vůdce, jenž si osvojí tu správnou rétoriku. Hlavním znakem autoritáře je, že pociťuje ze společenských změn mnohem větší strach než běžný volič. Klíčem k němu je schopnost s tímto strachem pracovat.
Podle Karen Stennerové, autorky knihy Autoritářská dynamika z roku 2005, se autoritářství aktivuje ve chvíli, kdy ve společnosti probíhají destabilizační změny a zároveň existuje určité ohrožení zvenčí, byť třeba iluzorní. Newyorský profesor Jonathan Haidt tvrdí, že autoritář má jakýsi spínač, který mu v případě morální nejistoty hlásí: „Neprodyšně uzavřít hranice, vystěhovat vetřelce a potrestat ty, kdo se hodnotově odlišují.“ Jediným přijatelným vůdcem je pro autoritáře ten, kdo slíbí vrátit stav věcí před okamžik, než začal pociťovat ohrožení. Slíbí status quo.
Elizabeth Suhayová tvrdí, že i neautoritáři začnou volit autoritářsky, když jsou dostatečně vystrašeni, třeba potenciálním terorismem. Jako mnohem větší zdroj nebezpečí jsou přitom vnímány hrozby, jež přicházejí zvenčí a lze jim dát nějakou tvář – Islámský stát a íránští ajatolláhové versus automobilové nehody a střelné zbraně. „Oh, my God,“ parafrázuje Hetherington typické odpovědi, jichž se mu v průzkumech dostává od autoritářů, „svět je hrozně nebezpečné místo.“
Na tomto pocitu ohrožení se podepisuje třeba zpravodajství stanice Fox News, které okolní svět neustále vykresluje jako semeniště teroru, jenž hrozí kdykoli vtrhnout na území USA, přestože od 11. září uplynulo už 15 let. Průzkum v Jižní Karolíně odhalil, že Trumpovy voliče spojuje hrůza, že se někdo z jejich příbuzných stane v příštích měsících obětí teroristického útoku.
Autoritář v časech sociálních změn hledí na svět s podobným optimismem jako aerofob, když letadlo prolétává bouřkovým mrakem, nebo akrofob, když mu dítě mává z vyhlídkové plošiny Eiffelovy věže. Slibte mu v takové chvíli, že necháte stavitele výškových budov zavřít, že zakážete i vyklánění se z oken, pokud vlak nestojí ve stanici, a zahrne vás vřelou náklonností, i kdyby vám trvalá na hlavě neslušela a působil jste vedle serióznějších kandidátů jako paňáca.
Přijdou další Trumpové
Tak si lze vysvětlit, proč autoritářští voliči podporují také populistická opatření, která jejich bezpečnost vůbec nezvýší. Například speciální kontroly na letištích pro pasažéry z Blízkého východu, plošný sběr dat o domácích telefonních hovorech a také zavedení identifikačních karet, které by měli Američané nosit u sebe a předkládat na vyzvání. Tedy občanských průkazů. Podpora těmto bodům jde napříč skupinami bez ohledu na vzdělání a sociální postavení.
„Doba, kdy se dal Trumpův vzestup vysvětlovat nespokojeností dělnické třídy, je dávno pryč,“ říká spoluautor publikace o polarizaci společnosti Jonathan Weiler. „Trump se zamlouvá mnohým vysokoškolákům se silně autoritářskými sklony. A naopak mnozí dělníci jej vůbec nemusejí,“ dodává.
Jakožto „změnofob“, jak by se dalo autoritáři též říkat, si nebudete dělat velkou hlavu ani z toho, že na setkáních „trumpistů“ to poslední dobu vře a občas padne nějaká ta facka. „Příště ho možná budeme muset zabít,“ vysvětlil novinářům důchodce John McGraw, proč uprostřed března udeřil do tváře aktivistu tmavé pleti Rakeema Jonese, „vždyť nevíme, jestli to není nějaký terorista.“
Postoj Trumpa k události je následující: „Jestli uvidíte někoho, jak se na mém shromáždění chystá házet rajčetem, vytlučte z něj stolici. Prostě mu nakopejte řiť – slibuju vám, že zaplatím soudní výlohy. Slibuju, slibuju, slibuju. Stejně to nebude moc stát, protože soudy sympatizují s námi.“
Jak říkají autoritáři, svět je hrozně nebezpečné místo.
PS: Podle posledních zpráv chystají umírnění republikáni, kteří jsou zděšeni Trumpovým náskokem v primárkách, cosi jako stranický puč a chtějí přesvědčit delegáty konventu, aby Trumpa v případě vítězství prostě nenominovali. To by bylo sice řešení kalamitní situace, ale podle sociologů jen dočasné. Jakmile se autoritáři jednou v Republikánské straně zahnízdili, budou prý o sobě dávat pravidelně vědět a vynutí si v příštích volbách další Trumpy. l
Dvě pětiny „trumpistů“ litují, že ve válce Severu proti Jihu zvítězil Sever. Pětina jich nesouhlasí s dekretem Abrahama Lincolna, který dal svobodu černým otrokům. Jako mnohem větší zdroj nebezpečí jsou přitom vnímány hrozby, jež přicházejí zvenčí a lze jim dát nějakou tvář – Islámský stát a íránští ajatolláhové versus automobilové nehody a střelné zbraně. Zatímco Evropanům defilovaly totalitní režimy po celé 20. století pěkně před očima, Američané se s touhou po vládě pevné ruky setkávali jen v teorii, takže svůj výzkum pojímali originálně. Autoritář v časech sociálních změn hledí na svět s podobným optimismem jako aerofob, když letadlo prolétává bouřkovým mrakem, nebo akrofob, když mu dítě mává z vyhlídkové plošiny Eiffelovy věže.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz