Třeba takový muž se ženou na mateřské a s jedním dítětem má, ať už jako živnostník nebo jako zaměstnanec, slevu na dani ve výši zhruba 60 tisíc korun. To znamená, že příjem z podnikání může činit 400 tisíc ročně, aniž by zaplatil korunu na dani.
Tržby při šedesátiprocentním paušálu pak mohou činit milion korun. Zcela legálně a bez jakéhokoli se vyhýbání dani. Tento člověk platí jen zdravotní a sociální pojištění, ačkoli měsíční tržby dělají přes 80 tisíc. Budiž. Ten ať zaplatí těch dvacet tisíc ročně. Ono ho neubyde.
Šedá zóna hrozí
Jenže minimální daň funguje tak, že totéž zaplatí i ten, kdo má měsíční hrubé tržby kolem 30 tisíc a platí si z toho třeba holičskou oficínu. Dosud dostal navíc daňový bonus na děti, teď zaplatí minimální daň. A lidí v podobných pozicích a s podobným výdělkem jsou minimálně desetitisíce, možná statisíce.
Ti všichni na tom rázem budou mnohem hůře než běžný zaměstnanec i z hlediska daní. O nutnosti samostatně si shánět kšeft, zapomenout na dovolenou a ručit za svou práci celým svým majetkem, jak to u živnostníků chodí, nemluvě.
Tenhle výplod spolčení hlupců může vést jen k likvidaci většiny dosud běžně dostupných služeb a zvýšení nezaměstnanosti. Drobní živnostníci přestanou být schopni platit si zdravotní a sociální pojištění a skončí nejdříve na pracáku a pak na sociálce. Jejich ekonomická aktivita se přesune do šedé zóny nezatížené jakýmikoli odvody a daněmi.
Politiku vysokých i nízkých daní lze dělat dobře a špatně. Je záhadou, proč to v Česku v obou případech pokaždé dopadne podle dávného výroku generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Jurije Andropova. Ten k reformám na počátku osmdesátých let pronesl moudrý komentář „Mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky“.
Čtěte další komentáře a názory Pavla Párala:
Pavel Páral: Čas policejního pořádku
Pavel Páral: Kam se hrabe Berlusconi