Extrémní závod napříč Českem a Slovenskem na horských kolech se překlápí do čtvrtého ročníku. Na Silvestra o půlnoci se rozhodne, kdo pojede
Západní civilizace je zbytečně komplikovaná. Každodenní život se skládá převážně z nesmyslných činností. Spěcháme, vyděláváme, utrácíme. Devadesát procent věcí, které máte doma, je přitom k ničemu. A pokud zkolabuje elektrická síť, skoro všichni vyhyneme.
Když jedete na kole 1800 kilometrů napříč zasněženou krajinou ve 40stupňových mrazech a přemítáte, zda najdete místo, kde přespat, hlavou vám poletuje ledacos. Jan Kopka jako jediný Čech zvládl před šesti lety přejet Aljašku v závodě Iditarod Trail Invitational, který se koná od roku 2000 a zatím jej dokončilo pouze dalších 41 lidí na světě. Před pár lety si usmyslel, že aspoň trochu podobné zážitky zprostředkuje i bikerům v Evropě.
„Z každého závodu, který mě ovlivnil, jsem si vytáhl něco a přidal vlastní invenci. Stejně jsem se ale obával, jestli není scestná myšlenka pořádat takovou akci v Česku. Na Aljašce, v Austrálii nebo v Mongolsku není komu si říct o vodu, o pomoc, jste v cizím prostředí a mimo signál. Bál jsem se, že v Česku budou závodníci po telefonu pořád řešit pracovní a rodinné problémy a neodpoutají se od nich,“ říká Kopka. Letos se však tisíc mil napříč Českou republikou a Slovenskem jelo už potřetí.
Kopanec na začátku O půlnoci dělící letošní rok od toho příštího bude opět několik desítek lidí přilepeno na obrazovce počítače. Rozhodne se o tom, kdo se zúčastní nejnáročnějšího cyklistického závodu v Evropě. Sto šťastlivců dostane příležitost v létě příštího roku trpět několik dní na kole jen s tím, co si vezmou s sebou nebo seženou po cestě. „Těch sto míst jsme loni na Silvestra vyprodali za pět a půl minuty a za dalších pět minut tam bylo sto náhradníků,“ tvrdí Jan Kopka.
Nejrychlejší účastník letošního Craft 1000 Miles Adventure zvládl v červenci 1600 kilometrů v horském terénu za osm dní a dvě hodiny, nejpomalejšímu to trvalo 18 dní a necelých 23 hodin. O rychlost však nejde.
Ze stovky závodníků jich ve třetím ročníku dojelo do cíle 68, což bylo více než ve dvou předchozích závodech dohromady.
„Poprvé to bylo nejsilnější. Nikdo pořádně nevěděl, co od závodu čekat, a navíc bylo špatné počasí. Na Slovensku nám zakázali na pár místech průjezd, nové cesty jsme vybrali na mapě a nestihli je projet. A ty cesty pak neexistovaly. Bylo osm stupňů, v noci pět, lilo, všude spousta vody, v brodech sahala až po krk. Druhý den po startu jsem sledoval předpověď počasí a říkal si: Tak to je drsný, teď už nikdo nejede, takže jsme s celým závodem skončili hned první noc. A pak začaly chodit zprávy,“ vzpomíná Kopka.
Závodníci se esemeskami hlásí každý večer.
Kromě toho se jejich pohyb zaznamenává prostřednictvím GPS, přičemž data se v cíli ověřují. Jede se bez zabezpečení, což znamená, že jídlo a nocleh si musejí účastníci zajistit sami. Cílená podpora není povolena. Trasa přitom vede často mimo vesnice, takže třeba půl dne nevidí ani nohu. „Jeden závodník v SMS napsal, že na dovolené mu zapomenout na problémy v práci trvá týden, kdežto tady už druhý den nevěděl, kde dělá. Čím větší šok dostanete na začátku, tím snáze se od všeho odpoutáte,“ uvádí Kopka.
Na každý metr tři razítka Na přípravě čtvrtého ročníku se pracuje už několik měsíců. „Původně jsem měl naivní představy právě kvůli tomu, jak je všechno zbytečně složité. Pokud nechcete závod pořádat tajně, zaměstná dva lidi na plný úvazek po celý rok,“ vysvětluje Jan Kopka.
Jenom zajistit všechna povolení je práce na více než 12 měsíců. Organizátoři stanoví trasu a následně jednají kromě Šumavy se všemi tuzemskými národními parky, s mnoha chráněnými krajinnými oblastmi a katastry obcí. „Na každý metr pomalu potřebujeme tři razítka. A když vám ho někdo nedá, musíte trasu upravit a vyjednávat nanovo,“ líčí Kopka.
Rozpočet se pohybuje těsně pod dvěma miliony korun. „Sice se závod jede bez zabezpečení, ale stejně kolem něj lítá 50 lidí a v centrále v Jablonci se pracuje 24 hodin denně,“ říká Kopka. Na webu probíhá v textových zprávách přímý přenos závodu, na trase 1600 kilometrů jsou navíc čtyři checkpointy, na nichž někdo musí být. Kvůli zaznamenání závodu pro prezentaci v médiích organizátoři mají rovněž kameramana a fotografa, kterým zajišťují po celé trase závodu dopravu v terénních automobilech. Z pětitisícového startovného se prostě náklady nezaplatí, takže Jan Kopka musí shánět sponzory.
Snazšímu naplnění rozpočtu by pomohlo zvýšení startovného. O tom ovšem Kopka neuvažuje. „V zahraničí se třeba startovné pohybuje kolem 1700 eur, a pokud je nemáte, smůla. Jenže já jsem chtěl, aby byl závod přístupný i lidem, co nemají moc peněz,“ tvrdí. Hlavním tahákem závodu by tak měla být masová sledovanost, která přiláká sponzory.
Jinou možností, jak shromáždit více prostředků, je rozšíření startovního pole. Dosud bylo omezeno na sto míst, celkově včetně VIP jede přibližně 120 lidí. Ani do toho se však Kopkovi nechce. „Kdybych pustil limit, o moc víc práce s organizací mít nebudeme a získáme víc peněz. Jenže já bych chtěl, aby závod byl prestižní a trochu kultovní záležitostí. A také aby se kolem něj vytvořila komunita lidí, kteří se scházejí a vyprávějí si o zážitcích,“ prohlašuje Kopka.
„Kamarád Vlado říká, že jet to jednou by ještě pochopil. Chtěl jsem si to vyzkoušet, ale podruhé? To může udělat jen Marťan. No, je nás tam takových mimozemšťanů asi 35,“ napsal loni po druhém ročníku na web dvojnásobný účastník závodu Robert Klepl.
Pevné základy Čím je závod těžší a exkluzivnější, tím k sobě mají lidé blíž. Iditarod vznikl původně jako soutěž psích spřežení, která se jede po stezkách ve vnitrozemí Aljašky z dob zlaté horečky.
Až později se přidali lyžaři a nakonec i cyklisté. Výlučnost závodu umocňuje, že jej každý rok dokončí „nula až šest“ bikerů a náklady na přípravu a závod se pohybují podle Jana Kopky okolo půl milionu korun. „Když jsem tam jel poprvé, podepisovali jsme, že pokud se ztratíme, nikdo nás nebude hledat,“ vzpomíná 50letý Kopka na Iditarod v roce 2003.
„Tehdy jsem se pořád honil s člověkem, který se jmenoval Eric Warkentin. Nikdy jsme se nepotkali, ale i on věděl ze zápisů na checkpointech, že jsem těsně za ním. A i když jsem tenhle závod nakonec nedojel do cíle, jednou takhle o prázdninách zazvonil telefon a ozvalo se:,Čau, Jane, tady Eric. Hele, já jsem v Praze na letišti, přijel jsem se na tebe podívat.‘ Sedl jsem do auta, přivezl jsem ho do Jablonce, byl tady tři týdny, jezdili jsme spolu na kole a bylo to fajn,“ pokračuje Kopka.
„Aljaška vás posune do úplně jiné roviny.
Neustále máte strach o život, a přitom se v těch asi šesti vesnicích na trase potkáváte s Eskymáky, kteří neznají stres, žijí v symbióze s přírodou, cítíte z nich klid. I když mají internet a vědí, jak se žije v civilizaci, jsou schopní se rozdat. Zato v Česku se mi rozbije kolo, a mine mě sto aut, aniž by někdo zastavil a zeptal se, jestli nepotřebuji pomoc… A to vás donutí přemýšlet o životě, přerovnat si žebříček hodnot, aniž byste chtěl,“ vysvětluje Kopka.
„Tím spíš, že v cíli nikdo nečeká, nepřijde žádná euforie. Teprve tam si uvědomíte, že jste jel kvůli tomu každodennímu boji. Jenže pak se vrátíte do,civilizace‘ a musíte kvůli sponzorům vítězství prodat, protože nic jiného nikoho nezajímá,“ vzpomíná Kopka na vítězství v Iditarodu roku 2007.
OTÁZKA PRESTIŽE Komunita okolo závodu 1000 Miles Adventure se už pomalu vytváří i v Česku. Někteří z těch, co dojeli loni, se čas od času scházejí, samolepka na kole potvrzující úspěšné zdolání tisíce československých mil začíná něco znamenat. Závodníci berou dokončení jako otázku prestiže a spousta z nich se nenechá zlomit ani extrémní nepřízní osudu.
„Klidně mohou slézt z kola, protože jsou za chvilku na vlaku nebo na autobusu, ale oni stejně bojují do padnutí. Jednomu jezdci prasknul rám a nemohl si sednout, aby se mu kolo nerozpadlo, tak jel 300 kilometrů vestoje,“ vypráví Kopka.
Potěšující je nicméně to, že během tří ročníků 1000 Miles Adventure se v Česku i na Slovensku nachází čím dál více lidí, kteří závodníkům nezištně pomohou.
„Jiný jezdec třeba zažil setkání s medvědem, který mu sežral tretry. Musel 30 kilometrů do vesnice, kde potkal nějakého chlapíka jdoucího z hospody. Ten ho vzal domů, vytáhl tretry správné velikosti a jelo se dál. Proto říkám: Nevěřte na zázraky, spoléhejte na ně!“ dodává Kopka.
Ze stovky závodníků jich v letošním 3. ročníku dojelo do cíle 68, což bylo více než ve dvou předchozích závodech dohromady. Čtyři hodiny se spí a jinak se jede
Jan Kopka se věnuje cyklistice déle než 30 let. Nejdříve silničním závodům na vrcholové úrovni, poté přešel na horská kola a skončil u ultramaratonů. V roce 2004 tak například absolvoval závod Great Divide Race Skalistými horami po hranici rozvodí Atlantického a Tichého oceánu z Kanady do Mexika. „Sešlo se nás na kanadské hranici šest Američanů, jedna Američanka a já. Teprve tam v hospodě jsme dojednávali pravidla. Řešili jsme třeba, jestli se může používat mobilní telefon. Zeptali se mě, jestli ho mám, já řekl ne, takže ho nesměl používat nikdo,“ vzpomíná 50letý biker. „Těch 4000 kilometrů mi trvalo ujet asi 20 dnů. Čtyři hodiny se spí a jinak se jede.“ (Pro představu: letošní Tour de France měřila 3404 kilometrů a jela se od 29. června do 21. července.) Teprve před vítězstvím na aljašském Iditarodu v roce 2007 se rozhodl, že se koníčkem bude i živit. Hned poté napsal svoji druhou knihu Ve spárech Aljašky, kterou vydal sám s částečným přispěním svých dlouholetých sponzorů. Před Vánocemi toho roku bylo 5000 výtisků na trhu a prodávala se velmi dobře. „To mě vytáhlo na nulu. A protože sponzoři často platí materiálem, začal jsem stavět sněžná kola a pořádat kempy v Jizerských horách,“ uvádí Kopka. V současnosti má k dispozici 17 sněžných kol, v lednu a únoru pořádá kempy v Česku, na konci ledna se jezdí pětidenní etapový závod proti psím spřežením v Orlických horách a pořádá zájezdy za polární kruh do Laponska. (tpk)
O autorovi| Tomáš Pohanka * pohanka@mf.cz
