Když Masaryk 22. prosince 1918 přednášel své první domácí „poselství“, panovala na Pražském hradě až dojemná shoda. Prezident mluvil dle Národních listů většinou klidně a uměřeně, občas ho prý ale přece jen ovládlo mocné pohnutí: „Největší, když líčil utrpení českých legií v rozvráceném Rusku. V tom okamžiku všichni byli rozechvěni; ministerský předseda dr. Kramář slzavě zaplakal.“
Jen skutečně paranoidní pozorovatel mohl tenkrát v sále vytušit zárodek budoucího sporu, který nespočíval v tom, co prezident řekl, ale v tom, co neřekl. Masaryk obšírně referoval o útrapách a slávě legií, o úspěších své „politické akce zahraniční“, ovšem zásluhy domácího odboje přešel pouze několika slovy.
Nebyla to náhoda. Masaryk své a Benešovy zásluhy o vznik Československa žárlivě střežil, jednoznačně preferoval zahraniční odboj a ten domácí naopak hrubě podceňoval. Ze strany „mužů 28. října“ - agrárníka Antonína Švehly, národního demokrata Aloise Rašína, národního socialisty Jiřího Stříbrného a sociálního demokrata Františka Soukupa - to pochopitelně nezůstalo bez reakce. Protestoval i již zmíněný první československý premiér Karel Kramář, který mezi muže 28. října nepatřil jen proto, že inkriminovanou dobu trávil na jednáních v Ženevě. Vznikl z toho - jak se tenkrát říkalo - „spor o 28. říjen“, který trval po celou první republiku a v polovině 20. let přerostl v horkou válku plnou podpásových úderů.
Kdy vzniklo Československo
Být to na Masarykovi, žádný 28. říjen by se nikdy neslavil. Náš první prezident mínil, že převrat v Praze nestál za řeč a za den, který by se měl slavit, osobně považoval 15. říjen 1918, kdy - jím vedenou - prozatímní vládu uznala Francie.
A uměl to dát najevo. „Myslím, že náš stát právně existuje od toho data,“ napsal roku 1925 v knize Světová revoluce a stejný názor razil i v soukromých rozpravách, na které si s oblibou zval spřízněné politiky. Tyto debaty, které podle pozdějších Stříbrného vzpomínek nejednou „trvaly pozdě přes půlnoc“, se často stočily na 28. říjen a prezident v nich tvrdě prosazoval svůj pohled na věc. „Mohu snad říci, že president Masaryk nebyl nadšen rozhodnutím vlády, aby právě 28. říjen byl prohlášen za den státního svátku. Netajil se svými námitkami. Ač v té věci choval se korektně ústavně - několikrát dával nám v úvahu, nebyl-li by vhodnější některý dřívější den,“ vzpomínal na konci 30. let jeden z „mužů 28. října“- Jiří Stříbrný.
Hladový systému nevěří. Po vzniku Československa přišla na lid bída
Poprvé se Stříbrný (v roce 1926 se vztah obou mužů změnil v čiré nepřátelství, a tak je nutné na Stříbrného vzpomínky hledět s opatrností) pohádal kvůli 28. říjnu s Masarykem v létě roku 1921 na Orlíku, kam je pozval ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss. Prezident to však prý vzal sportovně, popadl svého - tehdy ještě oblíbeného - politika pod paží a spor zažehnal.
Stejně chápavě a uměřeně postupoval Masaryk v prosinci 1922, když se další jeho oblíbenec Alois Rašín neopatrně navezl do legionářů, o kterých veřejně prohlásil, že sice „pokryli bezesporně svoje hlavy slávou“, jenže poté, co se vrátili domů, „nastavili ruku řkouce: Bojovali jsme za tebe, zaplať! Zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegiemi“. Vedení legií kvůli tomu hrozilo žalobou, protesty a demonstracemi, poslanci-legionáři nabízeli rezignaci a horké hlavy slibovaly, že Rašína seřežou. Masaryk se ujal zprostředkování a byl decentnost sama, jenže než stihl něco dohodnout, Rašína 5. ledna 1923 smrtelně zranil pomatený anarchokomunista Josef Šoupal.
Nejvyšší anonym
O necelé dva roky později reagoval Masaryk úplně jinak. Všechno zažehl článek, který týden po legionářském sjezdu publikoval 8. července 1924 v „kramářovských“ Národních listech spisovatel Viktor Dyk. Tvrdil, že část obyvatelstva přešla sjezd s chladem, vyčítal legionářům, že se po návratu domů dostali do vleku radikálů, byli proto o událostech doma jen „velmi sumárně a jednostranně informováni“, a proto se nelze divit, že nastaly spory o význam 28. října. Dodal, že „památník odboje jest u nás památník zahraničního odboje“, a dokonce se vyskytli „rozšafní lidé“, kteří „prohlašovali, že náš 28. říjen byl pouhá paráda“. Celé to zakončil tvrzením, že mezi domácím a zahraničním odbojem byla vztyčena zeď.
Masaryk, který Dyka - na rozdíl od Rašína a Stříbrného - neměl rád, sáhl po svém oblíbeném prostředku a v příštích dnech zveřejnil v legionářském Národním osvobození dva anonymní - zato však ostré - články.
V tom prvním prezident o sobě psal jako o „profesorovi Masarykovi“, zdůrazňoval podřízenost domácího odboje tomu zahraničnímu (což je, pravda, historický fakt) a poněkud teatrálně se ptal: „Řekněte nám, pánové, co revolučního jste dělali?“ Neopomněl si to rovněž vyřídit se svým nejvážnějším ideologickým odpůrcem Kramářem, pod jehož vedením se prý Dyk a další dopouštějí onoho „falšování historie a osvobozenské akce“.
Překážky českého rozvoje: dohánění Západu je obtížnější než dřív
Druhý - opět nepodepsaný - článek, ve kterém Masaryk vycházel z nedávno publikované knihy Chaos rakouského novináře Karla Friedricha Nowaka, byl ještě tvrdší a velmi nespravedlivý. Masaryk v něm tvrdil, že když muži 28. října vyjednávali ve dnech převratu s velením vojenské posádky v Praze a místodržitelem Maxem Juliem Coudenhovem, vůbec neuvažovali o samostatném státě a republice. Dohodli se prý jen na „součinnosti“ a „spoluřízení“ veřejné správy, nikoli na „rozhodujícím nebo výlučném vedení Národního výboru“. Jinak řečeno, celý „domácí převrat stal se za souhlasu vídeňské vlády“. Švehla, Rašín, Stříbrný a Soukup stáli prý „na základě monarchistickém“ a vůbec nechtěli bourat Rakousko, protože se prý ještě 29. října 1918 dovolávali manifestu posledního habsburského císaře Karla „slibujícího přeměnu Rakouska ve spolek národních států“.
Falšování historie
To bylo těžké obvinění, které muže 28. října - a vlastně celý domácí odboj - stavělo do role pasivních loutek a bezmála zrádců. Nikdo z dotčených pochopitelně netušil, že autorem je sám Masaryk, všichni nicméně museli vědět, že inspirace přišla z Hradu. Každý (tedy kromě mrtvého Rašína) se zachoval podle své nátury. Mistr kompromisu - premiér Švehla - mlčel, Soukup se opatrně ozval a Stříbrný vytáhl do války.
Soukup označil v Právu lidu pražskou revoluci za „pýchu českého národa“, mínil, že muži 28. října riskovali život, a odmítl představu, že „pořádná“ revoluce je jen taková, při které se navrší „pyramida mrtvol“ a proleje „několik putynek krve“. Realisticky tvrdil, že Národní výbor měl tehdy v Praze „jen čtyři (!) strojní pušky“, a jistá opatrnost proto byla na místě: „My jsme přece nebyli žádnými hazardéry a od našeho postupu závisel osud celé Prahy.“ Jednoznačně popřel, že by spolu s Rašínem, Švehlou a Stříbrným chtěli zachovat monarchii či uvažovali o Karlově manifestu a přidal historku o tom, jak se sokolskou stráží hlídaný místodržitel Coudenhove při jednání „chvěl na celém těle“.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Stříbrný reagoval v Českém slově článkem s příznačným názvem „Pokus o falšování historie“. Na úvod přísahal, že se nikdy s Habsburky nekompromitoval, ptal se, jestli to o sobě může prohlásit „ctihodný anonym“, a potměšile dodával: „Odpusťte, to není vrcholem hrdinství, že jste byl ve Francii, v Rusku, v Itálii anebo ve Švýcarsku proti Rakousku.“ Stejně jako Soukup popsal, jak sokolové ráno 29. října zadrželi na nádraží Coudenhova, a přidal vylíčení nejkritičtějších okamžiků převratu - vyjednávání s veliteli pražské posádky Kestřankem a Zanantonim, kteří zvažovali vojenský zásah. Také Stříbrný tvrdil, že „nemělo-li dojít ke krveprolití - bylo třeba dohody“ a svoji odpověď zakončil konstatováním, že „bez převratu 28. října 1918 neměli bychom své samostatné československé republiky právě tak, jako bychom ji neměli bez zahraničního odboje“.
Co by kdyby
Stříbrný se dokonce obrátil na soud. Nezažaloval však „ctihodného anonyma“ zjevně dobře tušil, kdo za celou věcí stojí - ale jednoho z epigonů: komunistické Rudé právo, které Masarykův článek s chutí „přežvýkalo“ a na účet mužů 28. října přidalo obvinění z „úžasné zbabělosti a strašpytlovství“. Proces je pro historika zajímavý tím, že se během něj ke Sporu o 28. říjen poprvé vyjádřil i jinak mlčenlivý Švehla. Jenže o detailech premiér pomlčel i u soudu, a de facto se jen odvolal na to, jak věc vylíčil František Soukup.
Mimochodem, soud nepochyboval, že Rudé právo přestřelilo, a odpovědný redaktor Bohuslav Novotný za to v březnu 1925 vyfasoval osm dní vězení s jednodenním půstem. Stát místo něj před soudem Masaryk, bylo by to zajímavější.
Český národní výbor ve složení ze dne 28. října 1918
Schůzka ve Varech
Ale zpět do července roku 1924. Spor o 28. říjen se stal mediálním hitem tehdejšího léta. Článek stíhal článek - včetně několika dalších anonymních Masarykových - a atmosféra houstla.
Stříbrný, jak napsal roku 1938 (tedy rok po Masarykově smrti) v knize TGM a 28. říjen, tenkrát dokonce uvažoval o podání demise a odchodu z křesla ministra železnic. Švehla ale nesouhlasil a domluvil mu v červenci 1924 v Karlových Varech schůzku s Masarykem. Ve třech se setkali v jakési zahradní restauraci, debatovali asi dvě hodiny, ale k dohodě nedošlo. Mluvili prý nahlas, budili pozornost a nakonec temperamentní Stříbrný vmetl Masarykovi do očí: „Pane presidente, jste nespravedlivý k domácímu převratu. Jste mylně informován, kdyby nebylo 28. října, možná, že byste teď jezdil po Evropě jako emigrant.“ Masaryka se to údajně „velmi nemile dotklo“, ukončil debatu, nicméně oba pány svezl autem do města a nakonec se s nimi rozloučil „slovy, že ta nabízená demise je dětinskostí; že k ní není důvodu“.
Národní socialista Jiří Stříbrný
Nový impulz dostala hádka v srpnu 1924, když někdejší místodržitel Coudenhove - údajně po výzvě Masarykova emisara - poslal své vylíčení říjnových událostí do prohradních novin Prager Tagblatt. Bylo to obojaké psaní, byť mužům 28. října přece jen dávalo za pravdu o trošičku víc. Coudenhove tak třeba na jedné straně tvrdil, že s ním česká delegace - „pokud si dobře pamatuji“- nemluvila o Karlově manifestu, ale na druhé straně odmítl vyvrátit tvrzení, že dál uvažovala o zachování monarchie. Nic se tak nerozhodlo a dál pokračovalo mlácení prázdné slámy.
Trouba Vašek
Pro Masaryka šlo o záležitost prvořadé důležitosti. Svědčí o tom jeho - historikem Antonínem Klimkem citovaný - dopis ze září 1924, kterým Beneše ve Švýcarsku informoval, že se „důvěrně, dokonce velmi důvěrně dozvěděl“ o výroku Stříbrného, který prý kdesi prohlásil, že spojenci za války s Masarykem a Benešem jednali jen proto, „aby Rakousko se stalo povolným“, a údajně dodal, že existují „bedny důkazů na to“. Takové zpochybnění vlastních diplomatických zásluh nenechalo Masaryka chladným a Beneše žádal, aby od Francouzů obstaral důkazy svědčící o opaku.
Čtěte: Za první republiky nahrazovaly pekaře i uzenáře průmyslové podniky
Na podzim 1924 debata „o zásluhách“ konečně utichla, ale ještě předtím se v deníku Čas objevil dosud nejsprostší - samozřejmě anonymní - výpad vůči domácímu odboji. Přirovnával Kramáře k přitroublému Vaškovi z Prodané nevěsty a dodával, že politik (který za války strávil kvůli protirakouské činnosti spolu s Rašínem dlouhé měsíce v cele smrti) se chce - kvůli nedostatku skutečných zásluh - rehabilitovat, když prý pro osvobození „pracoval jen tím, že se dal zavřít, že seděl ve vídeňském kriminále a že byl odsouzen na šibenici“.
Historik a „masarykovec“ Jaroslav Werstadt na konci 30. let napsal, že šlo opět o prezidenta, ovšem syn Masarykova obdivovatele Jana Herbena se vzápětí přihlásil s tím, že článek ve skutečnosti napsal jeho zemřelý otec, a tak je autorství dodnes sporné.
Jeden z „mužů 28. října“, sociální demokrat František Soukup
Ostuda
Spor o 28. říjen znovu ožil v roce 1925, když Masaryk dopisoval svou Světovou revoluci. Aktérům 28. října poslal k posouzení kapitoly, které se týkaly pádu Rakouska a ze svého výkladu dějin neslevil ani v nejmenším. Jediným, kdo tentokrát reagoval, byl „pruďas“ Stříbrný, jenž Masarykovi poslal zhruba dvacetistránkový protestní elaborát. Dosáhl však jen drobných korektur, a tak si dodnes každý může v knize přečíst, že „rozhodující byla akce zahraniční“.
Spor vlastně nikdy neskončil a sem tam se o výročích založení Československa připomínal. Například v říjnu 1926 Masaryk sepsal další anonymní článek, v němž Kramáře hodně nespravedlivě obvinil z toho, že kdysi údajně poslal z cely smrti císaři žádost o milost, ve které „žaloval - abychom neužili slova ostřejšího -na živly revoluční“.
Výsledek sporu o zásluhy byl tristní. Přispěl k odcizení Masaryka s Kramářem, velmi výrazně k rozchodu se Stříbrným, a ke všemu to ještě byla pekelná ostuda.
Přečtěte si také:
Historie české koruny aneb Jak se dožít stovky
