Právě před 70 lety začal v Havlíčkově Brodě soudit samozvaný lidový soud. Na smrt poslal minimálně dva lidi
Lidový soud v Havlíčkově Brodě se od ostatních soudů, které po válce soudily nacisty, národní zrádce a kolaboranty, dost lišil. Nezřídila ho vláda, ale havlíčkobrodský Revoluční národní výbor, nejmenoval se „mimořádný lidový“, ale jen „lidový“, v jeho čele neseděl soudce z povolání, ale místní veterinář Václav Sobek, neodsuzoval k smrti provazem, ale kulkou – a do repertoáru trestů patřil i středověký pranýř.
Před 70 lety – 31. května 1945 – poslal havlíčkobrodský lidový soud na smrt dva místní kolaboranty, manžele Ruttovy. Na druhé straně ale uložil citelné tresty (doprovázené právě oním pranýřem) dvěma Čechům, kteří šli rabovat do německých vesnic, což se v poměrech poválečné justice rozhodně nenosilo. Tehdejší ministerstvo spravedlnosti považovalo rozsudky lidového soudu za neprávoplatné a charakterizovalo je slovy „revoluční projev právního cítění lidu“. Zároveň však v interních dokumentech dodávalo, že „jakýkoli zásah justiční správy by byl nežádoucí“.
SVOBODA PO ŠESTI LETECH V pátek 4. května 1945 ležel Jan Šedý okolo jedenácté hodiny večer v posteli. „Ozvala se ohromná detonace a záblesk byl tak silný, že jsme ho viděli i přes zatemnění. Vyběhl jsem se sestrou z ložnice a s rodiči jsme se schovali do sklepa,“ vzpomíná na konec války v Havlíčkově Brodě tehdy třináctiletý Šedý, bývalý skvělý házenkářský trenér, který dovedl havlíčkobrodské ženské družstvo sedmkrát k mistrovskému titulu.
Ráno bylo vše jinak. Spojenecké bomby, které onen noční hluk způsobily, zbořily dvě hospodářská stavení (další prolétla budovou Pojišťovny Praha, ale nevybuchla), fronta se blížila a rozhlas oznamoval, že v Praze začala revoluce. „A pak nám sousedka – zrovna přišla od nádraží – řekla, že je konec války a na Rolňáku (Rolnický dům, později Dům 5. května – pozn. red.) visí československá vlajka,“ vzpomíná Šedý. Brzy se v ulicích třepetaly prapory „a všechno to táhlo na náměstí“.
Tam mezitím představitelé Revolučního národního výboru obsadili radnici, pozatýkali přítomné Němce, začali rokovat a řečnit. Nejdřív předseda výboru – komunista Václav Pašek – z balkonu vyhlásil převzetí moci, poté jeho zástupce – ředitel měšťanky Antonín Šouba – slavnostně oznámil přejmenování města z Německého na Havlíčkův Brod. „Nic nesmí připomínat germánskou potupu naší vlasti,“ vysvětlovalo později tento krok prohlášení národního výboru. Lidé se radovali, zpívala se hymna, strhávaly a zamazávaly se německé nápisy.
A do toho přijeli Němci. Nejdřív zastřelili duchovního Vojtěcha Schücka, který měl na rukávu pásku revolučního výboru. Poté znovu obsadili radnici a na jejím dvoře jihlavský gestapák Heinrich Gottschling zavraždil kvůli nalezené pistoli Františka Hrádka.
Byli to zbyteční mrtví a mělo jich být mnohem víc. Rozjelo se zatýkání a popravy. Už 7. května odkryli četníci hromadný hrob, ve kterém leželo sedm zastřelených či šeredně ubitých mužů. „Za nehty měli hlínu, jak si před smrtí museli vykopat hrob, a hlínu měli někteří z nich i v plicích – Němci je zahrabali živé. To byly takové krutosti,“ vzpomíná Šedý. O pět dní později, tedy již po válce, byl objeven další hromadný hrob, tentokrát s osmi mrtvými.
Podle knihy Havlíčkobrodsko v národním odboji padlo jen během května ve městě a okolí 35 Čechů. Za celou válku bylo mrtvých – ať už byli popraveni, nebo zemřeli v koncetrácích – mnohem víc. Zřejmě nejhůře město zasáhla smrt veterináře Františka Šimánka. Na konci ledna 1945 ho zatklo gestapo, několik dní se z něj snažili vymlátit jména dalších odbojářů, Šimánek ale nic neprozradil a radši (pravděpodobně) spáchal sebevraždu – ze zoufalství se utopil v kýblu vlastních fekálií.
Nenávist ke všemu německému byla tehdy podle Šedého obrovská: „Mysleli jsme si tenkrát, že němčinu už nikdy v životě nepoužijeme.“ KRAJINA PO BITVĚ Němci ještě v následujících dnech vyhodili do povětří havlíčkobrodské letiště a pak se většina z nich dala před blížící se Rudou armádou na útěk. Ráno 9. května konečně přijeli Rusové, svedli krátký boj a ovládli město. „Šel jsem na průzkum a v Dolní ulici jsem viděl ležet mrtvé Němce – vyrovnané vedle sebe,“ popisuje Šedý. Přišla svoboda a s ní se dostavila podivná směsice radosti, smutku nad mrtvými a vzteku. „Bylo to tam všechno, ale radost převládala nad vším,“ dodává.
Všude panoval zmatek a chaos. Češi spolu s německými zajatci odklízeli z ulic trosky a stovky narychlo opuštěných aut a vozů. Jeden z autorů publikace Havlíčkobrodsko v národním odboji, vydané rok po válce, popsal situaci v nedaleké České Bělé těmito slovy: „Všude leželo spoustu munice (…) pancéřové pěsti, ekrasit, střelný prach, bomby a rozbušky. Byly tu lékárny, kuchyně, vysílací stanice (…) mezi tím se válely utrhané vojenské distinkce, vyznamenání, vojenské knížky osobní i pro žold, kusy vojenského oděvu – našla se i generálská uniforma – helmy, sešity různých časopisů. Krajem pobíhali psi, koně, a dokonce i velbloud (byl dopraven do zoologické zahrady v Praze).“
K všeobecnému chaosu přispívali němečtí zajatci, kterých bylo v okolí shromážděno zhruba 100 tisíc. Také někteří ruští (a rumunští) vojáci se nechovali zrovna vzorně, jak o tom svědčí zápisy v havlíčkobrodském státním okresním archivu. Kradli jako straky, přičemž hitem byly hodinky, kola, svítilny, domácí zvířectvo a alkohol. Přímo v Havlíčkově Brodě – v Husově ulici – ruští vojáci znásilnili dvě ženy. Lidem ale vadil i obyčejný nepořádek. „Na postelích líhá mužstvo v botách, peřiny mám téměř zničeny,“ lamentoval jeden sedlák z nedaleké Lípy.
Rovněž smrt byla stále všudypřítomná.
V červnu stála hra s výbušninou život dva chlapce, osmiletého Bohumila Bušu a o rok staršího Ladislava Řiháka. Ještě v srpnu zemřel v místní nemocnici – na následky útrap prožitých v koncentráku – obchodní příručí Bohuslav Veselý.
Národní výbor v Havlíčkově Brodě ale objektivně patřil k těm schopným a poválečný zmatek zvládal vcelku dobře. To v Sudetech, které se revoluční gardy vydaly obsadit v polovině května, bylo hůř. Například v Liberci se podle zprávy místního státního zastupitelství stal policejním ředitelem „obchodník obuví Emil Svoboda“ a za vládního komisaře města se na základě padělaného pověření prohlásil čáslavský pojišťovák L. Šťovíček, který však prý „spravoval především zabíraný majetek namnoze ku prospěchu vlastnímu“. Objevil se i samozvaný „revizor“ dr. Melnikov, prohlašující se za ruského úředníka a vydávající Němcům za peníze různá potvrzení. Místní komunistická buňka navíc plánovala vyhlásit „autonomní německou komunistickou župu sudetskou“, chtěla jednat s Rusy a sebevědomě vydávala rozkazy k zatýkání oponujících Čechů.
TREST V prvních poválečných dnech zdaleka nešlo jen o obnovu, ale také o trest, pomstu a urychlený odsun Němců. „Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami hned v prvních dnech osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisté bránit a klásti odpor, bylo v revoluci pobito (…) Kdo zaslouží smrt, má býti vylikvidován – ať bouří lidovou, ať mocí vojenskou – hned po převratu a v prvních dnech nového režimu,“ vysvětloval Beneš ve svém posledním vzkazu do vlasti. Toto plánované násilí se stalo motorem „divokého odsunu“, během kterého bylo do podzimu 1945 vysídleno 500 až 700 tisíc Němců. Divoký odsun bohužel provázely těžko ospravedlnitelné masakry. Například v Novém Bydžově bylo popraveno 77 německých vojáků, zabíjelo se i ve Špindlerově Mlýně či v Ústí nad Labem. Celkem 265 německých mužů, žen i dětí bylo zavražděno na Švédských šancích u Přerova, ovšem ke zdaleka největšímu masakru došlo v Postoloprtech, kde vojáci postříleli 763 Němců.
Pěstí proti nepřátelům se staly nově zřízené národní výbory, které nahradily dosavadní – spoluprací s Němci zkompromitované – politické úřady. Právě ony měly zatýkat provinilé Němce i české kolaboranty a vést jejich vyšetřování. „Zatkněte ihned všechny, kdož zradili národ a aktivně spolupracovali s Němci, a postavte je před lidové soudy, které budou co nejdříve zřízeny,“ vyzývala vláda v prohlášení vydaném těsně po skončení války. Jenže lidé na odplatu čekat nechtěli.
Spravedlnost proto nezřídka brali do svých rukou. K jednomu z prvních improvizovaných procesů došlo v Brně, kde se podle zprávy ministerstva spravedlnosti ustavil hned po osvobození (26. dubna) „šestičlenný soud, který odsoudil k smrti Marii Fuchsovou ze Židenic, jež za okupace udávala české lidi gestapu“, a bez prodlení ji nechal oběsit na školním dvoře. V Lanškrouně podobný ad hoc soud poslal na smrt kolem 20 Němců.
Popravovalo se také v Rumburku, u Třeboně, v Kadani či v Ivančicích. Tam národní výbor zřídil hned 10. května „revoluční soud“ a popravčí četa pak za městem zastřelila 12 až 14 Němců a kolaborantů.
Tomáš Staněk v knize Perzekuce 1945 uvádí, že „v důsledku činnosti různých improvizovaných lidových tribunálů, poprav a lynčů“ přišlo o život nejméně tisíc Němců. Číslo je to velmi vysoké, ale v rámci tehdejší Evropy nijak mimořádné – například ve Francii skončilo podle knihy Benjamina Frommera Národní očista stejným způsobem zhruba deset tisíc kolaborantů.
20 MINUT A PROVAZ Revolučních tribunálů vznikla spousta. Pouze ve dvou českých městech – v Táboře a Havlíčkově Brodě – ale takto zdola a bez vědomí centrálních úřadů vyrostly skutečné lidové soudy.
Lidový soud v Táboře zasedl již 18. května, aby potrestal dva nejhorlivější místní kolaboranty. Tribunál nejdřív během pouhých 20 minut vyřídil případ poštovního úředníka Zdeňka Krále, poté přišel na řadu ředitel obchodní akademie Jaroslav Ryneš. Oba byli obviněni ze spolupráce s Němci a udavačství, ale soud se s hledáním konkrétních důkazů moc nepáral. Ve stručném zdůvodnění verdiktu nad Rynešem například stojí, že byl členem Vlajky, chodil na služebnu SS, „kde se ho ptali na náladu žáků a rodičů“, a navrhl vyloučení studentů, kteří „nezdravili árijským způsobem“. Rozsudek nad Králem vyzněl obdobně.
Oba dva kat veřejně pověsil nazítří dopoledne.
Podle místního komunistického deníku Palcát obyvatelstvo včetně sovětských vojáků „spontánně souhlasilo s vykonanými rozsudky“.
Jestli si Ryneš s Králem popravu skutečně zasloužili, už nikdo nezjistí. Jejich proces každopádně nesplňoval ani už tak nízké standardy později oficiálně zřízených mimořádných lidových soudů. Protokol z jednání soudu, uložený ve Státním oblastním archivu v Třeboni, třeba ukazuje, že ani jednoho z mužů nehájil advokát, soud navíc během jednání nezmínil ani jeden paragraf a omezil se na obecné formulace o zradě a udavačství.
ŠOUPAL A SOUDRUZI Po založení havlíčkobrodského lidového soudu volala jako první (hned 12. května) krajně nepravděpodobná osoba – místní rodák Josef Šoupal, který před dlouhými dvaadvaceti lety zastřelil coby mladý anarchokomunista prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína.
„Národní výbor Havlíčkova Brodu se žádá, aby ve smyslu včerejší Gottwaldovy výzvy zřízen byl ihned Lidový soud pro potrestání zdejších kolaborantů a šmelinářů. Havlíčkův Brod musí být mezi prvními městy, která Lidové soudy zřídí a nesmí přikulhati za posledními vesnicemi. Žádáme, aby byl náš iniciativní návrh přijat a ihned projednán. Šoupal a soudruzi,“ stojí v dopise atentátníka, kterého Němci propustili z vězení v roce 1943.
Týdeník Havlíčkův kraj ve svém prvním poválečném čísle rozsáhle referoval o slavnostním pohřbu posledních obětí německé „zvrhlosti“ a vyzýval, aby lidé zatvrdili svá srdce a „nacismus nelítostně i s nejjemnějšími kořínky z naší krásné české půdy“ vytrhali: „Vybít tu sběř a smést ji z povrchu zemského.
Jiného si nezaslouží.“
Na nelítostné trestání se připravoval i sám národní výbor, nehledě na atmosféru všeobecného volání po odplatě se však dokázal vyjadřovat vcelku uvážlivě. „Nebudeme se mstít, ale viníky našeho utrpení potrestáme tvrdě a spravedlivě. To je naše lidská a mravní povinnost. A tu vykonáme. Všechny ty, kdož zrazovali, bourali, ničili, okupantům sloužili, odstraníme tvrdě a bezohledně a postavíme před lidové soudy,“ stálo na plakátech vylepovaných po městě. Představitelé města trvali na tom, že jde o záležitost „celého národa“, a nikoli jednotlivců: „Nikdo se nesmí proto dát strhnouti spravedlivým hněvem a odplatou.“
Založit a zorganizovat chod lidového soudu dostal 18. května (tedy ve stejný den, kdy se v 70 kilometrů vzdáleném Táboře popravovalo) za úkol Jan Hlaváč – předválečný komunista, partyzán a šéf Trestní nalézací komise národního výboru. V následujících dnech národní výbor jmenoval „ze všech vrstev společnosti“ 30 členů lidového soudu a vyzval okolní obce, aby také ony vybraly své zástupce.
SMRT A PRANÝŘ První zasedání lidového soudu proběhlo 31. května mezi osmnáctou a jedenadvacátou hodinou večerní ve velké síni havlíčkobrodského okresního soudu. Veřejným žalobcem byl Hlaváč. Za předsedu tribunálu vybral los veterináře Václava Sobka, jeho zástupcem byl již zmíněný Antonín Šouba. V šestičlenném senátě nezasedal žádný soudce profesionál, a dokonce ani právník (senáty pozdějších mimořádných lidových soudů vedl soudce z povolání, kterého doplňovali čtyři laikové). Rozsudky ani protokoly z jednání se nejspíš nedochovaly. Neúplné informace o procesu tak lze zjistit jen ze stručné zprávy havlíčkobrodského okresního soudu (je uložena v Národním archivu), knihy místního historika Františka Drašnera Jak město ke svému čtvrtému názvu přišlo a z několika krátkých novinových článků.
Nejdřív tribunál odsoudil k trestu smrti zastřelením dva železniční zřízence z Havlíčkova Brodu, manžele Karla a Anežku Ruttovy, oba německé národnosti. „Byli souzeni proto, že byli po delší dobu činní v Havlíčkově Brodě jako placení udavači gestapa. K činu se doznali a sami uvedli celou řadu osob, které byly na jejich udání vězněny a souzeny,“ stojí ve zprávě okresního soudu. Komunistické Rudé právo dodalo, že Rutt sám „udal 17 českých lidí, z nichž většina byla zavlečena do koncentráků a mučena. Udal i celou četnickou stanici v Havlíčkově Brodě. Při přelíčení přiznal, že udal kromě toho ještě 20 občanů. Jeho manželka udala sedm lidí a vystupovala často jako svědkyně, namnoze falešná“. Poprava proběhla podle Drašnera ještě téhož dne – neveřejně – na nádvoří věznice a oba manželé byli před ní z balkonu staré radnice krátce ukázáni publiku.
V druhém procesu toho dne uložil tribunál přísné tresty dvěma českým dělníkům – Matěji Nestávalovi a Josefu Lorencovi. Oba se podle zprávy okresního soudu provinili tím, že „šli se zbraní v ruce do německých vesnic Bartoušova, Jílemníka a Dlouhé Vsi, vydávali se tam za pověřence Národního výboru v Havlíčkově Brodě, konali prohlídky v usedlostech německých sedláků, zatýkali a odebrali jim movité věci, kterými se obohacovali“. Lorenc za to dostal 20 let nucených prací, Nestával o polovinu méně. Oba byli navíc vsazeni na deset hodin do pranýře, respektive, jak píše Drašner, do drátěné klece vyrobené kovářem Rokosem.
Pozornost pochopitelně poutá ona středověká proprieta – pranýř. Ve skutečnosti je daleko pozoruhodnější fakt, že komunista Hlaváč byl ochoten žalovat a lidový soud potrestat rabování u Němců. Takové tresty totiž po válce až na ojedinělé výjimky prostě nepadaly. Pravdou ale také je, že ministerstvo spravedlnosti považovalo havlíčkobrodské (a stejně tak i táborské) rozsudky za neprávoplatné. Jakýkoli přímý zásah sice odmítlo, nicméně souhlasilo, aby se Lorenc s Nestávalem domáhali revize procesu u běžných soudů.
Podle kratičké zprávy Havlíčkova kraje zasedl lidový soud ještě jednou a 4. června odsoudil k smrti správce Hospodářského družstva v Pohledu Rudolfa Dusíka a manžele Svobodovy z České Bělé.
Stejného dne – 4. června – konečně vláda schválila tzv. velký retribuční dekret (Beneš ho podepsal až o 15 dní později) a tím činnost havlíčkobrodského lidového soudu skončila. Postupně v sídlech krajských soudů vzniklo 24 oficiálních mimořádných lidových soudů a ten v Kutné Hoře převzal i agendu z Havlíčkova Brodu.
Také někteří ruští (a rumunští) vojáci se nechovali zrovna vzorně, jak o tom svědčí zápisy v havlíčkobrodském státním okresním archivu. Kradli jako straky, přičemž hitem byly hodinky, kola, svítilny, domácí zvířectvo a alkohol. Po založení havlíčkobrodského lidového soudu volal místní rodák Josef Šoupal, který před dlouhými dvaadvaceti lety zastřelil coby mladý anarchokomunista prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína.
O autorovi| Václav Drchal • drchal@mf.cz
