Brexit povzbudil levicové nacionalisty, změna ale může přijít jen zevnitř EU
Britské referendum o tom, zda opustit Evropskou unii, zplodilo prapodivné spojence – a ještě prapodivnější nepřátele. Když se toryové nemilosrdně obrátili proti toryům, vzbudilo to velký poprask. Souběžně ale rozpolcení (naštěstí civilizovanější) postihlo i mou část spektra: levici.
Jelikož jsem se v Anglii, Walesu, Severním Irsku a Skotsku několik měsíců účastnil kampaně proti odchodu Británie z EU, neodvratně jsem se střetl s kritikou levicových zastánců brexitu čili lexitovců.
Lexitovci odmítají výzvu k celoevropskému úsilí o změnu EU zevnitř, již zveřejnilo DiEM25, radikální Hnutí za demokracii v Evropě, které v únoru zahájilo činnost v Berlíně. Jsou přesvědčeni, že k oživení progresivní politiky je nutné vystoupit z nenapravitelně neoliberální EU. Výslednou debatu levá část spektra potřebovala.
Mnozí na levici právem opovrhují některými kolegy ve vlastních řadách, kteří podlehli názoru, že globalizace uvrhla národní stát do bezvýznamnosti. Národní státy sice oslabily, ale moc bychom si nikdy neměli plést se suverenitou.
Jak předvedl maličký Island, svrchovaný národ si může ochránit základní svobody a hodnoty bez ohledu na moc jeho státu. Zásadní ovšem je, že Island – na rozdíl od Řecka i Británie – nikdy nevstoupil do EU.
V 90. letech jsem se účastnil kampaně proti vstupu Řecka do eurozóny, podobně jako lídr britské Labouristické strany Jeremy Corbyn vedl v 70. letech kampaň proti vstupu do EU. Stavět se proti vstupu do EU je ale jedna věc a podporovat odchod členské země je věc úplně jiná. Je nepravděpodobné, že vás vystoupení přivede tam, kde byste ekonomicky a politicky byli, kdybyste nevstoupili. Brojit proti vstupu i proti odchodu je tedy soudržný postoj.
Odchod doleva
Zda je pro stoupence levice smysluplné prosazovat odchod, závisí na tom, jestli národní stát oproštěný od institucí EU poskytuje úrodnější půdu pro rozvoj progresivní agendy přerozdělování, práv pracujících a boje proti rasismu. Také záleží na možném dopadu kampaně za vystoupení na solidaritu mezi národy. Při cestách Evropou s obhajobou celoevropského hnutí, které se postaví proti autoritářství EU, cítím silný vzestup internacionalismu na místech tak vzájemně odlišných, jako je Německo, Irsko a Portugalsko.
Význační lexitovci, například Richard Tuck z Harvardu, jsou připraveni toto vzedmutí potlačit. Poukazují na průlomové změny na úrovni národního státu, kdy levice využila neexistence psané ústavy Británie, aby vyvlastnila soukromé lékařské podniky a vytvořila svůj systém národního zdravotnictví (NHS) a další podobné instituce. „Pokud zůstaneme v EU,“ napsal Tuck, „skoncujeme se všemi nadějemi na opravdovou levicovou politiku v Británii.“
Jeho historická analýza je správná. EU škodí projektům, jako je NHS. Jakmile se ale země do takové EU začlení, není pravděpodobné, že by politická kampaň za vystoupení navedla národní politiku na cestu směřující k levicovým metám. Vyústí nejspíš v novou toryovskou vládu, která ještě víc přitáhne šrouby fiskální přísnosti.
Uvnitř proti
Pro mnohé příznivce levice je těžké pochopit, proč jsem se účastnil kampaně za setrvání v EU poté, co mě osobně lídři Unie očernili a v roce 2015 rozdrtili řecké „aténské jaro“. Samozřejmě, žádnou skutečně progresivní agendu nelze oživit skrze instituce EU. Hnutí DiEM25 vzniklo na základě přesvědčení, že progresivní politika má v Evropě naději jedině uvnitř EU, byť navzdory institucím EU.
Když nám loni oficiální věřitelé Řecka vyhrožovali vyloučením z eurozóny, ba dokonce z EU, nenechal jsem se zastrašit.
Hnutí DiEM25 je prostoupeno tímto duchem odporu: vyhlídka na rozpad EU nás nepřinutí podvolit se Unii formované rozhodnutím establishmentu. Dokonce jsme přesvědčeni, že je důležité připravit se na zhroucení EU pod vahou nabubřelosti jejích lídrů. Není to ale totéž jako vzít si rozklad EU za cíl a pobízet evropské pokrokáře, aby se v kampani za jeho dosažení postavili po bok neofašistů.
Filozof Slavoj Žižek, signatář DiEM25, nedávno ironicky poznamenal, že socialistický nacionalismus není dobrou obranou proti postmodernímu národnímu socialismu, jenž by rozpad EU přinesl. Má pravdu. Víc než když dřív je dnes nejlepší sázkou levice celoevropské humanistické hnutí za demokratizaci EU.
Jsme přesvědčeni, že je důležité připravit se na zhroucení EU pod vahou nabubřelosti jejích lídrů. Není to ale totéž jako vzít si rozklad EU za cíl.
O autorovi| Janis Varufakis, Autor je bývalým řeckým ministrem financí a profesorem ekonomie na Aténské univerzitě., Z ANGLIČTINY PŘELOŽIL: David Daduč / COPYRIGHT: Project Syndicate, 2016. www.project-syndicate.org
