Administrativního vlastníka univerzit má zastupovat rada složená z představitelů veřejného života, územní samosprávy a státní správy
V nedávné době jsme byli v resortu školství v souvislosti s přípravou nového znění vysokoškolského zákona svědky vzrušené diskuse týkající se složení správní rady na veřejných vysokých školách. Kontroverzní názory na tuto problematiku vedly dokonce spolu s dalšími problémy, například omezováním akademické svobody, k protestním akcím studentů i akademiků.
Ty nakonec vedly k rezignaci ministra Josefa Dobeše, který prosazoval větší zastoupení zástupců podniků do toho orgánu a výrazné omezení vlivu školy na jejich výběr.
Veřejnost sice tyto události registruje, ale jen stěží k nim může zaujmout kvalifikované stanovisko a posoudit, na čí straně je pravda.
Dané otázky spadají jednoznačně do problematiky správy společnosti, známější pod anglickým termínem corporate governance.
Ta by nám měla dát základní odpovědi na otázku úlohy, postavení a složení správní rady coby jednoho z orgánů veřejné vysoké školy. Zasvěcená odpověď na tuto otázku však vyžaduje podrobněji vysvětlit alespoň základní problematiku správy společností, nového pojmu, který se objevil s přechodem na tržní ekonomiku. Mnozí z nás o něm mají dosud jen mlhavou představu, ačkoli v zemích s tradiční tržní ekonomikou úroveň správy společností představuje velice významný faktor při stanovení tržní hodnoty podniku. Hraje významnou roli i při rozhodování investorů, kam vložit kapitál.
Správa společností Hlavním předmětem správy společností je problematika vztahu mezi vlastníky a vrcholnými manažery společnosti. Vlastníci si najímají manažery, specialisty na řízení, jejichž úkolem je hospodařit s majetkem vlastníků tak, aby co nejvíce zhodnocovali jejich investice. Manažeři jako tzv. homo economicus však mají své vlastní cíle a očekávání, které nemusejí být zcela totožné s cíli vlastníků. Hlavním cílem správy společností tak je vytvořit a používat nástroje, kterými vlastníci kontrolují a motivují manažery, aby naplnili očekávání vlastníků a neupřednostňovali své vlastní cíle, například honosné vybavení kanceláří, zbytečně luxusní auta a další požitky.
Tento základní vztah byl postupně rozšířen o kategorii takzvaných stakeholders, tedy strany zainteresované na činnosti společnosti, například zaměstnanci, věřitelé, dodavatelé, zákazníci, ale i obyvatelé regionu, v němž firma působí. Všechny tyto skupiny mají své vlastní zájmy a očekávání, jichž by chtěly dosáhnout. Úkol manažerů se tak rozšiřuje o naplňování očekávání nejen vlastníků, ale i ostatních zainteresovaných stran, které se podílejí i na kontrole a motivaci manažerů. Úkol manažerů je pak o to obtížnější, že očekávání některých zainteresovaných stran mohou být protichůdná.
K zajištění popsaných vztahů a úkolů je vytvořena potřebná organizační architektura, která určuje předpoklady jejich hladkého průběhu. K nim patří správní orgány, například u akciových společností dozorčí rada a představenstvo (supervisory board a management board) v takzvaných dvojúrovňových systémech, a rada ředitelů (board of directors) v jednoúrovňových systémech. Tvoří je zástupci manažerů, vlastníků a ostatních zainteresovaných stran. Toto uspořádání je obvyklé u organizací založených za účelem tvorby zisku.
U některých neziskových organizací se však můžeme setkat se situací, kdy organizace nemá konkrétního vlastníka. Jistě nebude velkým překvapením, že mezi takové organizace patří veřejné vysoké školy, různé nadace a charitativní instituce. Absence konkrétního vlastníka, partnera a protihráče managementu, musí být nějakým způsobem vyřešena tak, aby byla zajištěna kontrola plnění poslání organizace a jejího vedení.
Správní raDa Velmi obvyklým řešením tohoto problému je vytvoření takzvaného administrativního vlastníka. Tuto roli obvykle plní orgán, který se nazývá správní rada (board of trustees , board of governors). Její složení je klíčové, neboť členové by měli reprezentovat co nejlépe očekávání těch, pro něž je daná instituce zřízena. U veřejných vysokých škol je to očekávání veřejnosti, že budou poskytovat co nejkvalitnější vzdělávání a nesklouznou k jiným, třeba lukrativnějším činnostem.
Náš současný zákon o vysokých školách řeší obsazení správní rady následujícím způsobem: rada má nejméně devět členů, jejich počet musí být dělitelný třemi. Členy po jednání s rektorem jmenuje a odvolává ministr tak, aby v ní byli přiměřeně zastoupeni představitelé veřejného života, územní samosprávy a státní správy. Členové rady nemohou být současně zaměstnanci dané školy.
Jednou z nejzajímavějších částí chystaného zákona je pokyn k složení příslušné správní rady, který de facto obsahuje doporučení, kdo má představovat administrativního vlastníka, zástupce neexistujícího skutečného vlastníka. Je možno konstatovat, že výběr z představitelů tří okruhů – veřejného života jako zástupce široké veřejnosti, územní samosprávy coby zástupce orgánu, na jehož území vysoká škola působí a využívá jím spravované infrastruktury, a státní správy, obvykle ministerstva, v tomto případě resortu školství, mládeže a tělovýchovy, jež v podstatě pokrývá rozpočet vysoké školy – je vcelku logický a přijatelný.
Je ovšem poněkud odlišný od správních rad nadací, kde hlavní slovo mají sponzoři dané společnosti. V této souvislosti je nutno zmínit i nedávnou snahu již odvolaného ministra školství Dobeše, který do správních rad prosazoval zástupce velkých podniků a společností. Tato jeho představa by měla logiku v případě, že by se stali významnými sponzory školy obdobně, jak tomu je v již zmíněných nadacích v zahraničí, především v zemích s tradiční tržní ekonomikou.
V souvislosti s kompetencemi správní rady je ještě nutno podotknout, že u soukromých vysokých škol je pozice vlastníka ve správní radě školy natolik dominantní, že prakticky rozhoduje anebo kontroluje všechny zásadní otázky školy.
Závěrem je možno konstatovat, že takto zákonem koncipované složení správní rady veřejné vysoké školy je v podstatě přijatelné. Výraznější změny ve složení správní rady by měly být v budoucnu svázány se změnou role jednotlivých zainteresovaných stran. Sponzorské aktivity velkých podniků a společností, ale i bývalých absolventů školy, kteří se stali významnými podnikateli, jak je běžné třeba ve Spojených státech, jsou u nás stále málo využívané. Je zde otevřené pole zřizování profesorských míst placených podnikem nebo nadací i účelových darů pro velké investiční akce, kdy nová budova školy pak nese například název příslušného sponzora této investice. Tito donátoři získávají morální právo stát se členy správní rady vysoké školy.
Čtenář si nyní může učinit sám vlastní kvalifikovanou představu, jak by mělo vypadat optimální složení správní rady vysoké školy.
Zákonem koncipované složení správní rady veřejné vysoké školy je v podstatě přijatelné.
O autorovi| MILAN MALÝ • Vysoká škola ekonomická v Praze
