Rizika poklesu hospodářského růstu a zvýšené nezaměstnanosti jsou rizika očekávaná a neodvratná.
Mnohem větší nebezpečí ale podle ministra financí Miroslava Kalouska hrozí, pokud se rozvrátí veřejné rozpočty kvůli vysokým státním dluhům. Proto odmítá takzvané šrotovné i vracení daní živnostníkům.
Jaké jsou priority Národního protikrizového plánu?
Zásadní prioritou je promyšlenými fiskálními impulzy podpořit zaměstnanost. Přesněji, snížit tlak na propouštění, a na druhé straně neustále vážit množství prostředků, které na to můžeme dát vzhledem k tomu, že ty peníze nemáme a musíme si je půjčit. Odmítám se účastnit evropských závodů v zadlužování.
Na jedné straně jsou sice zjevná rizika poklesu hospodářského růstu a zaměstnanosti, na druhou stranu jsou tu obrovská makro-ekonomická rizika, která plynou z nákladů na dluh. Spočívají jednak v nákladech na dluhovou službu a z rizika refinancování státního dluhu samotného.
Máte strach, že bychom se mohli dostat do dluhové pasti?
Jen za úroky dluhů, které jsme nadělali v minulosti, musíme v roce 2009 zaplatit 50 miliard korun. To je obrovská položka. Kdybychom si bezhlavě půjčovali dál, může se v krátké době zdvojnásobit. Pokud budeme mít každoročně nerestrukturalizovatelný mandatorní výdaj sto miliard korun v rozpočtu jen na úroky, tak to je částka, která z rozpočtu vytlačí jakékoli myslitelné priority typu vzdělání, sociální programy, rozvoj dopravní infrastruktury. Nebudeme vydělávat na nic jiného než na splácení úroků starých dluhů. Ale nejde jen o to, kolik vás to stojí, že se zadlužíte, ale jestli vám také vůbec někdo půjčí.
A také za jakých podmínek…
Už teď jsou vzhledem k obrovské poptávce peníze mnohem dražší než byly před rokem. Zadluženost nemůže pokračovat donekonečna. Musíme si klást otázku, zda nebudeme hasit požár benzinem. Celá krize začala před rokem krizí hypotečních úvěrů na americkém trhu. Privátní subjekty ekonomik se dostaly do problémů a vlády si půjčily, aby je mohly sanovat. Protože privátním subjektům nikdo nechtěl půjčit, tak si půjčily vlády.
Já kladu otázku, co se stane, když přijde krize vládních úvěrů, až nikdo nebude chtít půjčit vládám? Pak není cesta zpátky. To by způsobilo takový malý finanční Armagedon. Můžete si namalovat deficit jaký chcete, ale jestliže vám trhy přestanou věřit, není nikdo, kdo by vám ten deficit profinancoval. A najednou nemáte ani elementární prostředky na pomoc těm nejchudším a nejslabším. Kdo se chce ve jménu sociálna bezhlavě zadlužovat, tak se ve svém důsledku chová dramaticky asociálně.
POMŮŽEME TĚM NEJVÍCE OHROŽENÝM
Proto jste při přijímání opatření na zmírnění dopadů krize velmi opatrní?
Balíček opatření nesmí spočívat jen ve slavnostním výkřiku: nalijeme tam desítky miliard, nemocný se uzdraví a ptáci začnou zpívat. Ale musíme také zvažovat rizika, která z makroekonomického hlediska pokládám za nepoměrně větší než pokles hospodářského růstu. A to jsou rozvrácené veřejné rozpočty kvůli vysokým nákladům na dluhovou službu a poté riziko refinancování státního dluhu, tedy jestli nám někdo půjčí. Rizika poklesu HDP a zvýšené nezaměstnanosti jsou rizika očekávaná a neodvratná. Za posledních osm let ekonomika vzrostla o 47 procent, teď nás čeká nějaký pokles, a pak znovu porosteme.
Jaké nástroje tedy podle vás zmírní dopady krize, ale nerozvrátí veřejné rozpočty?
Jako velmi efektivní nástroj vidíme snížení sociálního pojištění pro zaměstnavatele, tedy snížení nákladů na pracovní místo, aby se snížil tlak na propouštění. Nejdeme cestou snižování sazby, která by nejvíc ulevovala vysokopříjmovým, nejvíce kvalifikovaným, tedy nejméně ohroženým skupinám na pracovním trhu. Jdeme naopak slevou na sociálním pojištění, které nejvíc pomůže těm s nejmenšími příjmy, nejméně kvalifikovaným, tedy nejvíce ohroženým na pracovním trhu. Troufnu si říci, že když bude tento model přijat, malá firma, která zaměstnává dvacet lidí s průměrným platem, ušetří v podstatě mzdové náklady na jednoho zaměstnance.
Domácí poptávku chceme podpořit plošnou pobídkou zrychlených odpisů. Je to dobrá plošná investiční pobídka s minimálním dopadem do veřejných rozpočtů. Ale nemůžeme očekávat žádnou velkou spásu, protože domácí spotřebu tvoří ze tří čtvrtin zboží z dovozu.
Půjde o přechodná opatření?
Ta opatření chceme mít jako cílená a dočasná. Ale slevy na sociálním pojištění se mi líbí do té míry, že bych je možná ponechal. Je to věcí diskuze. Zrychlení odpisů je velmi časově ohraničená investiční pobídka. V tom je ten půvab. Snažíte se dostat soukromé peníze soukromých investorů do ekonomiky. Říkáte jen, že když si koupíte zboží teď, budete moci uplatnit zvýhodněné odpisy. Budete-li váhat, už tuto možnost mít nebudete.
STÁT SE PODĚLÍ O RIZIKA S BANKAMI
Malé a střední firmy, i když jsou konkurenceschopné a mají zajištěné zakázky, začínají mít kvůli nedůvěře na bankovním trhu obrovské problémy dosáhnout na kapitál k zajištění provozního financování. Nepomáhá ani snížení úrokových sazeb ze strany ČNB. Pomůžete podnikatelům v získávání peněz?
ČNB snižuje sazby, ale banky tvrdí, že se jim zvyšují rizika. Tomuto problému se věnujeme mimořádně, a samozřejmě si to vyžádá náklady na výdajové straně rozpočtu. Myslím, že jsme přišli na velmi efektivní model, který můžeme odstartovat v řádu dnů, protože ho můžeme schválit exekutivní cestou, nemusíme kvůli tomu měnit zákony. Model neprozradím, byť je hotov, ale vzhledem k tomu, že ho nejdřív musím obhájit ve vládě, tak si ho nechám pro sebe.
Alespoň prozraďte, v čem bude spočívat?
Program bude zaměřen na pomoc malým a středním podnikatelům, stát se podělí o rizika s komerčními bankami. Model bude naprosto tržní, nesmí se jednat o podporu nekonkurenčních firem ani o oddalování nezbytných restrukturalizací. Půjde opravdu o zajištění provozního kapitálu vůči zajištěnému odbytu. To pokládám za klíčové.
Kdy začne platit?
Poté, co vláda model schválí, jsme schopni ho nastartovat v průběhu týdnů, nikoli měsíců.
Opozice volá například po investicích do dopravní infrastruktury. Uvažujete o nějaké větší injekci do této oblasti?
K takovým opatřením na výdajové straně jsem mimořádně opatrný. Musíme stále zvažovat, jaký by to mělo efekt. Nemáme desítky miliard, museli bychom si je půjčit, abychom je vrhli na veřejné investice. Množství peněz není jediným úzkým hrdlem, dalšími jsou územně stavební povolení, ekologické a občanské iniciativy, míra domácích kapacit. Kdybychom do toho politickým rozhodnutím bezhlavě nalili více peněz, tak bychom mohli docílit efektu, že stavby by byly dražší, ale nebylo by jich víc.
Jsem pro velmi šetrné omezené impulzy s velkým multiplikačním efektem, kde by státní příspěvek vyvolal větší investiční aktivitu soukromých investorů. Klasickým příkladem je zateplování domů. Stát poskytne příspěvek, ale dominantní část nákladů na investice nese soukromý investor. Malým příspěvkem tak dostáváme do ekonomiky peníze soukromých investorů, a to má blahodárný vliv na malé a střední firmy v regionech. A to je to, o co nám jde. Mohl bych vyjmenovat celou řadu dalších opatření. Stěžejní je dokázat co nejrychleji čerpat prostředky ze strukturálních fondů Evropské unie, to je finančně neutrální. I tam se snažíme najít způsob, jak dokázat některé prostředky předčerpat.
Nebudou v Česku kvůli krizi chybět peníze na kofinancování projektů z evropských peněz?
Toho se neobávám. Kofinancování projektů je priorita. Spíš mám obavy, že někteří správci operačních programů budou postupovat tak, že na financování ušetří. Doufám, že to je obava lichá.
CHCEME VYTVOŘIT MĚKČÍ PŘISTÁNÍ
Opozice vládě vytýká, že přichází s nástroji proti krizi příliš pozdě…
Ale vláda řadu opatření přijala. Už vloni jsme udělali exekutivní rozhodnutí, která byla zaměřena na exportní nástroje, výrazně jsme posílili exportní rámec. Posílili jsme spoluúčast pojišťování úvěrových rizik, to celé dohromady bude tvořit onen Národní protikrizový plán, jehož cílem je vytvořit podnikatelům trochu měkčí přistání. Nic jiného se udělat nedá.
Co říkáte tomu, že ČSSD a odbory požadují zvýšení nemocenské, podpor v nezaměstnanosti a vyplacení třináctých důchodů, aby se zvýšila spotřeba?
MIROSLAV KALOUSEK (48)
Ministr financí. Vystudoval vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Od roku 1990 působil ve státní správě, v roce 1998 byl zvolen poslancem za KDU-ČSL. V letech 2002 až 2005 byl předsedou rozpočtového výboru sněmovny. V roce 2007 byl jmenován ministrem financí ve vládě Mirka Topolánka. Vloni byl vyhlášen „ministrem financí roku 2008 pro oblast rozvíjejících se evropských ekonomik“. Je ženatý, má dceru a syna. Rád hraje tenis.
Krize je samozřejmě příležitostí pro populistické výkřiky nezodpovědných politiků, kteří chtějí využít obav občanů k uskutečňování nesmyslně nákladných a naprosto neefektivních projektů. Pro vlastní popularitu chtějí lidem vytahovat jejich vlastní peníze z kapsy na projekty, které lidem vůbec nepomohou. Dokonce i peníze jejich dětí a vnuků. To je úvaha na pokraji demence, protože 75 procent domácí spotřeby je import. To znamená, že si půjčíme na to, aby větší domácí spotřeba podpořila dovážené zboží. Adresát dávky se chová racionálně ekonomicky. Jde si koupit ten nejlevnější textil – čínský. Kdybychom s tím chtěli bojovat, tak se dopouštíme ještě větší chyby, protože ochranářská opatření na uzavírání ekonomik a trhů jsou pro nás smrtící.
My jsme dominantně proexportně orientovaná ekonomika, osmdesát procent všeho, co vyprodukujeme, je export. A tři čtvrtiny naší spotřeby tvoří import. Jen z těch dvou čísel vyplývá, že je pro nás životně důležité, aby se obchodu neuzavíraly hranice. Představa, že nás uživí jen naše domácí spotřeba, je smrtící. Čím menší ekonomika, tím horší jsou pro ni ochranářská opatření.
Existují i jiná rizika?
Dalším obrovským rizikem jsou snahy lobbistických skupin, které se pod pláštíkem krize snaží ukousnout si z veřejného koláče mnohem víc, než jim přísluší. A třetím velkým rizikem jsou ti, kteří se dopustili manažerských chyb, zanedbali restrukturalizaci svých vlastních podniků a problémy svádějí na krizi a chtějí pomoci. Těmto tlakům nesmíme podlehnout. Ale není to vůbec jednoduché.
VLIV LOBBISTŮ NA POLITIKY JE VELKÝ
Zjevně těmto tlakům podléhají mnohé země Unie, ale i vaši kolegové ve vládě, kteří navrhují třeba takzvané šrotovné. Ostatně návrh na zavedení šrotovného padl i v Národní ekonomické radě vlády.
V NERV sedí především nezávislí ekonomové, při zmínce o šrotovném všichni vybuchli smíchy a diskuze byla za několik minut ukončena. Ale vliv těchto lobby na politickou scénu je nepoměrně větší než na nezávislé ekonomy. Ve třinácti zemích Evropy je už šrotovné zavedeno. Já udělám všechno pro to, aby u nás zavedeno nebylo. Pokládám to za mimořádně nákladný, mimořádně neefektivní a především trestuhodně diskriminační krok.
Veřejné prostředky je možné intervenovat jen takovým způsobem, který je prospěšný pro všechny a všichni k němu mají rovný přístup. Za ještě škodlivější než šrotovné pokládám návrh na odpuštění daní živnostníkům. To je naprosto nerovný přístup k jedné skupině daňových poplatníků.
Ale když uvažujete o převedení daně z přidané hodnoty do nižší sazby pro restaurace a některé další profese, nemyslíte, že to je také diskriminační krok?
To je úkol, který jsem dostal jako předseda Rady ministrů financí EU od Evropské rady: hledat dohodu, jak by změny DPH mohly prospět zaměstnancům. Nemohu říci, že bych nad tím jásal, osobně s tím mám mimořádný problém. Vycházel jsem z tohoto – máme-li se do března k něčemu dobrat, pak nemá smysl, abychom fundamentálně diskutovali o všech sazbách DPH, protože bychom se nedohodli. Zaměstnanost může podpořit dohoda o omezeném množství služeb s vysokou přidanou hodnotou lidské práce, a to ještě takových, které by neznamenaly nekalou soutěž přes hranice. Je možné, že k žádné dohodě nedojde, protože zvláště země, které mají jednu sazbu DPH, s tím mají problém.
Pokud k nějaké dohodě dojde a bude se týkat velmi omezeného množství služeb, pak jsem pragmatik a říkám: chce-li nějaká země, ať si to do nižší sazby přeřadí. Teď se to nesmí. Pokud ale taková možnost nastane, lobby hospodských oblehne český parlament, a budu-li tomu bránit, čím víc se budou blížit volby, tím větší bude šance, že prohraji. Pak by bylo lepší neprodlužovat dobu, kdy by to mohlo pomoci. Restaurační služby zaměstnávají desetitisíce lidí, je tam poměrně jednoduchá rekvalifikace, proto by takové časově omezené opatření mohlo v době krize pomoci zafungovat pro udržení zaměstnanosti. Ale souhlasím, že to není stoprocentně systémové opatření. Proto bych neplakal, kdyby k dohodě nedošlo, i kdybych tím nesplnil úkol.
Nástroje, které může schválit vláda, mohou začít fungovat rychle. Ale co ta, která budou muset projít parlamentem? Budou mít ještě smysl?
Parlamentem nepochybně musí projít novela zákona o dani z příjmů, která se bude týkat zrychlených odpisů, a novela o sociálním pojištění. A pochopitelně i případné snížení DPH.
Nemusí to být běh na dlouhou trať. Novely jsou v podstatě napsány na ministerstvech financí i práce a sociálních věcí. Jakmile je schválí vláda, mohou být přijaty ve zkráceném legislativním procesu během měsíce. Bude-li v parlamentu politická vůle, 1. červenec je velmi reálný. Teoreticky by se dal stihnout i 1. duben.
Jaký dopad budou mít protikrizová opatření na státní rozpočet? Odbory tvrdí, že by to měla být minimálně dvě procenta HDP.
Tenhle požadavek je naprosto splněn. Zeptal jsem se na tripartitě předsedy Českomoravské komory odborů Milana Štěcha, jestli považuje za prorůstové investice do dopravní infrastruktury, vědy a výzkumu. On řekl, že pochopitelně ano. Tak jsem ho ujistil, že dvě procenta prorůstových investic i v tom ořezaném úsporném rozpočtu jsou. A to je více než za minulých vlád.
MÁME VÝHODU VLASTNÍ MĚNY A VELMI ODPOVĚDNÉ VLÁDY
Nebude u nás, když jsme tak dominantně proexportně orientovaná ekonomika, hospodářská krize horší a delší než v okolních zemích?
U nás nemáme krizi bankovního systému ani krizi spotřeby. My teď trpíme důsledky akutní krize vnější poptávky, především po průmyslových výrobcích. A my máme mnohem větší než evropský průměr podílu průmyslu na našem HDP. Francie má například někde kolem 20 procent, my máme kolem 34 procent. Pokud krize vnější poptávky v celé Evropě zasáhne průmysl, tak samozřejmě zásah na Českou republiku je z tohoto hlediska tíživější.
Máme ale zase jiné výhody – třeba svou vlastní měnu, která vůči euru devalvuje, což přináší větší výnosy z exportu, a mohu nafoukaně říci, i výhodu velmi odpovědné vlády, která nechce utrácet peníze, které nemá. Ukazuje se, že v zemích eurozóny je každá země jiná a některé země by zoufale potřebovaly na vyřešení problémů vlastní monetární politiku, například oslabení měny, a tuhle možnost nemají.
Ustaly už tlaky na rychlé přijetí eura v souvislosti s krizí a oslabováním koruny?
Já jsem pevně přesvědčen, že do eurozóny vstoupit máme. Euro je mimořádně zdařilý politický projekt, který byl úspěšný a mohl by dál dobře fungovat, kdyby politici respektovali doporučení odborníků v maastrichtských kritériích, která znamenají odpovědnou finanční politiku vlád. V okamžiku, kdy se finanční politika není schopna vypořádat s maastrichtskými kritérii a většina zemí eurozóny je poruší, tak se zvyšují rizika.
Teď je eurozóna mimořádně rozbouřené moře. Říkat, že bychom tam měli vstoupit co nejdříve, bych nepovažoval za odpovědné. Kdybychom se vloni rozhodli, že vstoupíme do eurozóny v roce 2012, tak bychom už teď museli udržovat pevný kurz koruny vůči euru, a to by znamenalo pro malou exportně orientovanou ekonomiku obrovskou nevýhodu.
Může krize, pokud nebudeme schopni plnit maastrichtská kritéria, náš vstup do eurozóny oddálit?
Nebudeme-li je plnit, tak zcela jistě. To přesně říkám opozici a celé řadě průmyslových skupin, myslím tím například automobilový průmysl, které na jedné straně říkají, že chtějí rychle do eurozóny, ale na druhé straně tlačí na velké veřejné výdaje, které neumožní maastrichtská kritéria dodržet. To se prostě vylučuje. Mohou chtít jedno, nebo druhé. Země eurozóny, které poruší maastrichtská kritéria, nikdo z eurozóny nevyloučí, ale ti, co nejsou v eurozóně a kritéria nesplní, prostě do eurozóny nebudou přijati. V tom je rozdíl mezi námi a Slovenskem.
Takže bychom se měli vejít i s protikrizovým programem do rámce přehodnoceného státního rozpočtu?
Je to zbožné přání ministra financí. Ale pokud má být naplněno, tak lobbistické výkřiky typu šrotovného se nesmějí stát realitou.
