Totalitní moc chtěla klid udržet za každou cenu. Její ozbrojené jednotky tak měly připravené kolové obrněnce OT-64, vodní děla, speciálně upravené autobusy značky Robur s tlampači a jednu tehdejší novinku importovanou z Polska. Vrhače slzných granátů na podvozku Gaz-69, jak vyplývá ze záznamu cvičení zásahové jednotky Veřejné bezpečnosti, který je k dispozici v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Po zimních událostech, kdy se upálili Jan Palach a Jan Zajíc a českoslovenští hokejisté dvakrát porazili sovětský výběr a do ulic vyšly davy, zkrátka ustrašené vedení pokořené země nechtělo připustit jakékoli protesty.
Přitom první výročí okupace dnes mnozí historici považují za poslední masový nesouhlas s nastupující normalizací a mentálním marasmem Československa. Přesně před padesáti lety se demonstrovalo v Praze, Brně, Liberci, Mladé Boleslavi, Ústí nad Labem a dalších městech.
Přečtěte si komentář: I naše armáda má černé vzpomínky. Srpen 1969 je jednou z nich
„V srpnu 1969 se speciální síly nerozpakovaly postupovat maximálně tvrdě a bezohledně. Husákovo vedení nehodlalo diskutovat s ulicí,“ popsal půlstoletí starou realitu Jan Šach, vědecký pracovník Vojenského historického ústavu.
K tetě pro peníze
Jestli z těch mnoha tehdy desítek zraněných a pěti mrtvých vykresluje libovůli policistů, estébáků a milicionářů zapojených do potlačení demonstrací někdo nejsilněji, pak je to osud čtrnáctiletého Bohumila Siřínka. Ten s mnohačetným průstřelem břicha zemřel na chirurgické klinice v pražské Londýnské ulici. Jeho vrahem byl neznámý milicionář.
Bohumil bydlel v Mladoticích na Písecku a přes Prahu před padesáti lety projížděl se svými kamarády, když se vraceli z čundru. V hlavním městě se prý - alespoň podle pozdějších výpovědí jeho přátel, které zveřejnil historik Lukáš Cvrček - zastavil proto, aby si u tety na Vinohradech vypůjčil peníze, které mu došly.
„Kolem deváté hodiny večer 21. srpna 1969 byl Bohumil na Tylově náměstí v Praze 2 postřelen ze samopalu neznámým milicionářem. V té době přes deset tisíc demonstrantů zastavilo v prostoru náměstí Míru a dolní části Vinohrad postup policie, které se nepodařilo prorazit improvizované barikády ani s pomocí obrněných transportérů,“ přibližuje Cvrček.
Sedm mrtvých. Srpen 1969 má víc obětí, než se dosud vědělo
I když velitelé přímo na místě přes vysílačky žádali okamžité vyslání posil, dočkali se jen odmítavých reakcí. Frustrovaní lidé totiž demonstrovali i na několika jiných místech v Praze. Například na Jungmannově náměstí kupili barikády z rozebrané dlažby i stavbařské maringotky.
„Příslušníci některých předsunutých oddílů policie a Lidových milicí se v nepřehledné situaci obávali obklíčení a naprostého rozbití svých jednotek. Občas proto bez rozkazu stříleli nad hlavy demonstrantů, aby je zastrašili,“ vysvětluje Cvrček.
A v této situaci jedna dávka ze samopalu srazila i mladého Bohumila Siřínka, který nepokoje na Tylově náměstí sledoval od stánků s květinami a opékanými klobásami. Okolnosti tehdejší tragédie zůstávají dodnes živé díky vyšetřování, které v polovině 90. let rozjel Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR.
| Oběti srpna 1969 |
|---|
| Bohumil Siřínek (23. dubna 1955 - 24. srpna 1969)
• Padl v Praze po střelbě milicionáře na Tylově náměstí. |
| František Kohout (7. dubna 1951 - 20. srpna 1969)
• Padl v noci na pražské Králodvorské ulici po palbě ze samopalu z nedalekého náměstí Republiky, kde lidové milice “klidnily” demonstranty. |
| Vladimír Kruba (12. července 1950 až 20. srpna 1969)
• Padl na křižovatce pražských ulic Rybná a Králodvorská ve stejný čas jako František Kohout. |
| Danuše Muzikářová (13. července 1951 až 21. srpna 1969)
• Padla na brněnské Rašínově ulici u Moravského náměstí, když jí zezadu do hlavy zasáhla kulka ráže 7,65 milimetru. |
| Stanislav Valehrach (30. dubna 1941 až 21. srpna 1969)
• Padl v brněnské Orlí ulici po střelbě milicionářů, když předtím po městě hledal své mladé hokejové svěřence, které jako sokol z Kovalovic trénoval. |
| Bohuslava Mazná (1942 až 24. srpna 1969)
• Zemřela po srážce s neosvětleným obrněným transportérem zasahujících jednotek. |
| Neznámý vojín (22. srpna 1969)
• Zemřel při seřazování tanků před výjezdem na pomoc s potlačením protestů z kasáren ve Strašicích. |
Svědkyně Miroslava Válová popsala událost takto: „V prostoru toho náměstí byly i Lidové milice. Bylo jich tam dost, stály proti nám. Oni stáli na ulici, vlastně přes ulici proti nám a mlčeli. Je pravdou, že byli ozbrojeni, měli u sebe samopaly. Za této situace vyšla dávka ze samopalu. Okamžitě, jak zazněla tato dávka, tak Bohouš Siřínek vedle mě padl na zem.“
Taktika zastrašování
Umírajícímu školákovi ihned začalo pomáhat několik okolo stojících lidí, poměrně rychle jej sanitka převezla na chirurgii. Lékaři jej bezodkladně operovali, protože střely splašeného milicionáře prostřelily Siřínkův žaludek, játra, tenké i tlusté střevo a levou ledvinu. Po třech dnech - 24. srpna 1969 - nakonec Bohumil umírá. I kvůli zánětu pobřišnice, která jeho velmi vážný stav ještě zkomplikovala.
„Komunisté nedali v následujících letech pokoj ani Bohumilově rodině, která měla o jeho smrti zakázáno mluvit a byla pod dozorem Státní bezpečnosti. Jeho mladší bratr Roman nesměl vystudovat vysokou školu. Později ho komunisté nutili k účasti na schůzích své strany, což vnímal jako nátlak, aby dal veřejně najevo souhlas s vymyšleným příběhem o smrti svého bratra a prezentoval svůj dobrý poměr k režimu. Než by přistoupil na tuto hru, raději za dost dobrodružných okolností emigroval do USA, odkud se vrátil až po roce 1989,“ doplňuje Lukáš Cvrček.
Přesně tak se totalitní moc po srpnu 1969 vypořádala se všemi jeho oběťmi.
Za mrtvé a zraněné nebyl nikdo potrestán, nikdo se neomluvil a všechna zjištění se tutlala. „Je třeba jasně říci, nikdo se nebude nikomu omlouvat, proč se to či ono porušilo v průběhu zákroku. Vláda dala jasné pokyny likvidovat demonstrace a výtržnosti všemi prostředky. Proto státní síla jich použila,“ prohlásil třeba major Chudoba už 27. srpna 1969 během porady náčelníka brněnské městské správy Veřejné bezpečnosti.
A příliš se toho nezměnilo ani v 90. letech, když se tragédie začaly znovu vyšetřovat. Přestože proběhla řada výslechů, pachatelé nebyli nikdy odhaleni.
Padesát let staré událostí tak vytvořily tu nejvýstižnější předehru k začínající normalizaci a éře, s níž se česká mentalita nedokázala vypořádat dodnes. „Taktika zastrašování v podobě vyhazovů z práce či studia, vytváření speciálních represivních jednotek (pohotovostní pluky) pak po dalších dvacet let KSČ vycházela,“ sumarizuje Jan Šach z Vojenského historického ústavu.
Dále čtěte:
Rusko se drží dohody s Českem ohledně okupace z roku 1968, ujistil velvyslanec Zemana
Pražské jaro zosnovaly USA, vstup vojsk byl na Dubčekovu žádost, píše ruský komentátor
