Před 70 lety vypukla v Moskvě kampaň za prvenství národní vědy a Sovětský svaz se stal rázem vlastí letadla, žárovky, rádia i parního stroje
V září roku 1801 upoutal diváky přihlížející korunovaci cara Alexandra I.
zvláštní výjev. Ulicemi Sankt Petěrburgu projížděl nevolník Jefim Michejevič Artamonov na vysokém velocipedu vlastní konstrukce. Geniální lidový vynálezce zaujal i cara a vysloužil si propuštění z nevolnictví. Poté nasedl na kolo a vydal se na 2500 kilometrů dlouhou pouť – domů, na Ural, do Nižního Tagilu.
Bylo to celých 16 let předtím, než si Karl von Drais poprvé vyjel v Mannheimu na svojí draisině (drezíně), neohrabané dřevěné obdobě dnešního dětského odrážedla, a dokonce 60 let předtím, než Francouz Pierre Michaux namontoval draisině pedály. „Ale tento dřevěný velociped (…), který si mimochodem zasloužil název kostitřes, byl mnohem méně dokonalý než Artamonovův,“ stojí v knize Vyprávění o ruských vynálezcích a objevitelích.
Vše už předpověděl Lomonosov
Podobných dávných „vynálezců“ se po druhé světové válce vyrojily desítky. V roce 1946 začala kampaň za prvenství národní vědy a Sovětský svaz se rázem stal nejen „vlastí velocipedu“, ale i letadla, teplovzdušného balonu, padáku, parního stroje, kolejové dopravy, elektrického telegrafu, automobilu, skleněných mozaikových kamenů, žárovky, traktoru, kombajnu i tanku. Těch vynálezů bylo mnohem víc, a pokud něco náhodou poprvé nevyrobil či nenavrhl nějaký Rus, tak to aspoň už v 18. století předpověděl „geniální cholmogorský rybář“ Michail Vasiljevič Lomonosov. Bylo to pitomé a lidé si ze všudypřítomnosti sovětských vynálezů dělali legraci. Ujaly se hlavně absurdní vtipy o „SSSR – vlasti slonů“. Vyprávělo se jich spousty. Například o tom, co jednotlivé národy napadne, když vidí slona: „Angličan: průmyslové využití slonů; Francouz: sexuální život slonů, Němec: sloni, předchůdci tanků; sovětský školák: SSSR – vlast slonů.“
Jinou, sofistikovanější verzi vtipu si zaznamenal otec sovětské vodíkové bomby a pozdější disident Andrej Sacharov: „Sovětská delegace navštíví konferenci o slonech a přednese čtyřdílnou zprávu: 1) Klasikové marxismu-leninismu o slonech; 2) Rusko – vlast všech slonů; 3) Sovětský slon nejlepší na světě; 4) Běloruský slon – malý bratr ruského slona.“
Ještě to kolo
Případ prvního jízdního kola je ukázkou primitivního falšování dějin. První kratičká zmínka o Artamonovi pochází až z roku 1896, v roce 1910 pronikla do Slovníku Verchoturského újezdu, ze kterého čerpali sovětští historici vědy. K příjmení Artamonov si přimysleli jméno, otčestvo, datum narození i smrti a génia vypustili na jeho velocipedu do světa. Postupně se nabalovalo další maso – Artamonov později údajně pracoval na lodních pumpách, a dokonce prý sestrojil „koljaskusamochod“, jakýsi prototyp automobilu. Jenže v 80. letech se ukázalo, že v archivech není o nevolníkově spanilé jízdě ani zmínka a kolo pietně uchovávané v nižnětagilském muzeu je vyrobené z Bessemerovy oceli, která se používala až po polovině 19. století.
ponorkY A komBAJnY
Většinou se tolik podvádět nemuselo. Stačilo zveličit zásluhy domácího objevitele, upravit letopočet nebo prostě nějakého „cizáka“ nezmínit.
První kombajn například podle knihy V. V. Danilevského Vynalezeno v Rusku sestrojil roku 1868 „ruský novátor“, správce statku v Tverské gubernii, Andrej Romanovič Vlasenko. Nic proti tomu, jen se jaksi pozapomnělo na Američana Hirama Moorea a jeho kombajn z roku 1834. Podobné to bylo i s první (dřevěnokoženou) ponorkou, kterou pro cara Petra Velikého sestrojil vesničan Jefim Nikonov. Při předvádění se sice potopila trochu víc, než měla, přesto na svoji dobu nebyla vůbec špatná. Podvodní člun Holanďana Cornelia Drebbela ovšem existoval již o 100 let dříve.
Občas měla ale propaganda pravdu. Nikdo třeba nepochybuje, že Konstantin Eduardovič Ciolkovskij byl největším teoretikem kosmických letů a že si krakování ropy jako první (1891) patentoval Vladimir Grigorijevič Šuchov. Nezpochybnitelná je i genialita zmíněného Lomonosova, který opravdu formuloval principy zákona o zachování hmoty ještě před Antoinem Lavoisierem.
stAlin – ruskÝ nAcionAlistA
V roce 1917 se dalo jen těžko odhadovat, jak se Sovětské Rusko vyvine. Nakonec se stalo spíš konzervativním než avantgardním a spíš vlasteneckým než internacionálním. Lenin a po něm Stalin byli usedlí starší pánové, kterým sice nevadilo poslat na smrt miliony lidí, ale výstřelky – jako avantgardní umění, volná láská či komunální domy (v nejradikálnějších představách mělo jít o hromadné, dle pohlaví dělené noclehárny s oddělenými místnostmi pro sex) – zas až tak nemuseli. Stalin, i když byl Gruzínec, navíc přidal – ruský nacionalismus. V polovině 30. let uskutečnil Stalin veliký obrat. Na místo avantgardy se v umění prosadil šablonovitý socialistický realismus, ale kromě toho divadla hrála Stalinovy oblíbené vlastenecké opery 19. století (Glinkův Ivan Susanin či Ruslan a Ludmila), vznikl Státní soubor lidových tanců a v mnohamilionových nákladech se tiskly sebrané spisy klasiků – Puškina, Turgeněva, Čechova, Tolstého (Dostojevského ne, toho nesnášel už Lenin). Stalin tlačil na rusifikaci neruských národů, osobně dohlédl na sepsání nové učebnice dějepisu a zadával předním režisérům natáčení historických velkofilmů (Ejzenštejnův Alexandr Něvský a Ivan Hrozný).
Některé cary propaganda líčila jako schopné panovníky, a dokonce „pokrokové činitele“. Sám Stalin měl rád Petra Velikého a hlavně vyšinutého sadistu Ivana Hrozného, který v 16. století defi nitivně sjednotil Rusko a zahájil sibiřskou expanzi. Ejzenštejn později vzpomínal, jak mu Stalin líčil, že Ivan nebyl žádný hamletovský neurotik, ale naopak skvělý, úžasný a také nesmírně krutý muž, který uchránil zemi před cizími vlivy: „Musíš natočit, proč musel být tak krutý.“ Stalin o svém alter egu (za velké čistky prý některé dokumenty podepisoval carovým jménem – Ivan Vasiljevič) tvrdil, že udělal jen jedinou chybu – nevyvraždil všechny bojarské rody: „V tomhle ohledu mu byl Bůh zjevně na překážku. Měl být trochu rozhodnější.“
národní VědA
Velká vlastenecká válka byla nejen dobou nezměrného utrpení, ale také dobou národní hrdosti a relativní ideologické svobody. Když Němci přepadli v létě 1941 Sovětský svaz, Stalin zmizel, a když konečně po 11 dnech zazněl jeho hlas z rozhlasu, žádal o pomoc v boji za vlast, nikoli za socialismus: „Soudruzi, občané, bratři a sestry! Vojáci naší armády a loďstva! K vám se obracím, přátelé moji.“ Pozdvihl ze zavržení pravoslavnou církev, a roku 1943 dokonce svolil, aby byl – poprvé od roku 1917 – zvolen patriarcha.
Když padl Berlín a vztahy se spojenci se začaly kalit, vzedmutá národní hrdost se hodila, válečné svobodě bylo ale třeba „zakroutit krkem“ a připravit zemi na nový konfl ikt. To, co přišlo, nazývají Rusové podle tehdejšího stranického ideologa Andreje Ždanova „ždanov štinou“. Obnovil se boj proti formalismu a kosmopolitismu v kultuře (zrušení časopisu Leningrad, útok proti básnířce Achmatovové a satirikovi Zoščenkovi) a naplno se to projevilo i v sovětské vědě. Ta mimochodem po válce patřila mezi absolutní Stalinovy priority. Jedničkou byla nesporně jaderná fyzika (bez atomové bomby Západ porazit nešlo), ale několikanásobné navýšení prostředků se dotklo i dalších oborů.
Peníze byly příjemné, nacionalizace vědy už míň. Z kontaktů se zahraničními vědci se rázem stalo „poklonkování Západu“, dovozové vědecké časopisy byly k sehnání jen s největšími obtížemi, nesmělo se publikovat v cizině, a za krajně nevhodné se považovalo dokonce i citování zahraničních vědců. Byla to absurdita, a mezi fyziky se proto ujal vtípek, který doporučoval, aby se místo Einstein psalo (něco jako Jednokamenický). Součástí tohoto střečkování se stala rovněž kampaň za prvenství národní vědy.
Američtí radiolháři
Nedůvěra k cizincům se transponovala i do minulosti a prakticky všechny příběhy ruského vědeckého prvenství spojuje pocit křivdy a odstrčení. Dlouholeté „drzé popírání“ ruské vědecké superiority ze strany Západu bylo dle dobové propagandy záměrné. Zároveň ovšem „agenti cizích firem slídili po zemi“, vykořisťovali ruské vynálezce a „snažili se vyzvědět, koupit, převzít a ukrást výsledky jejich vědeckých výzkumů“.
Klasická je v tomto ohledu interpretace příběhu Ivana Polzunova (jmenuje se po něm kráter na měsíci, planetka a dříve také zaoceánská loď), který roku 1766 v Barnaulu na Altaji sestrojil „první univerzální parní stroj“. Bohužel několik dní před dokončením práce „schvácen nadlidskou námahou a nedostatkem“ Polzunov zemřel a jeho učedníci „ohňový stroj“ (na prvenství nárok sice neměl, ale ve své době byl asi nejvýkonnější na světě) dokázali udržet v chodu jen tři měsíce. Dlouho chátral a nakonec byl „zničen zločinem“ správců dolů Irmanna a Möllera.
V mezidobí si stroj údajně prohlédli další cizinci – Pallas a Falk – a vydali o něm krajně nepříznivou zprávu. Označili ho za kopii, a nadto za „dílo žalostné a života neschopné“. Ovšem když poté v Manchesteru o skoro 30 let později vznikl v jedné dílně podobný stroj, jeho stavitel „se jmenoval – což jest velmi zajímavé – Falk“.
Stejně úkorně popisovala sovětská propaganda jednání italského nositele Nobelovy ceny Guglielma Marconiho, který prý nestydatě „nestybezdrátový ukradl“ bezdrátový telegraf neboli rádio Alexandru Sergejeviči Popovovi (1895). Ovšem jak stojí ve Vyprávění o ruských vyvynálezcích a objevitelích, pravda se nakonec navzdory snahám „padělatelů dějin“ a „amerických rádiolhářů“ ukázala (ne tak úplně, protože prvním byl nejspíš Brit Oliver Lodge).
ukrAdená žároVkA
Sovětské historiky hodně trápila i ukradená žárovka. Už elektrický oblouk podle nich zaplál poprvé 23. listopadu 1802 v pracovně Vasilije Vladimiroviče Petrova: „A přesto byl za hranicemi objev Petrovův přiřknut Davymu, který teprve v roce 1811 rozsvítil elektrický oblouk.“ To byl hloupý faul. Humphry Davy totiž oblouk louk objevil (alespoň se to tak nejčastěji uvádí) již v roce 1801. Samotnou „prakticky upotřebitelnou žárovku“ podle nich vynalezl Alexandr Nikolajevič Lodygin. Opravdu je vyráběl ještě před Edisonem, i jeho však předešli minimálně Němec Heinrich Göbel a Francouz Jean Eugene Robert-Houdin. Nikdo se už také neobtěžoval dodat, že vynálezce po Říjnové revoluci odjel do USA a změnil si jméno na de Lodyguine.
Zatajování bylo vůbec silnou stránkou režimu. Nikde se například nedočteme, že Ignatij Stěpanovič Kostovič, který postavil první benzinový motor s elektrickým zapalováním, byl ve skutečnosti Srb.
VlAst AViAtikY
K nebeským výšinám měli Rusové odjakživa blízko, a jak praví jistý sice nejmenovaný, ale po válce hojně citovaný „starobylý rukopis“ rukopis“, rjazaňský písař Krjakutnyj si roku 1731 udělal veliký „míč, nafoukl jej dýmem škaredým a smrdutým, přidělal si k němu smyčku, sedl do ní a zlý duch ho zdvihl nad břízu a potom jím udeřil o zvonici“
zvonici“. Krjakutnyj přežil, nicméně musel uprchnout, protože lidé ho za tu čertovinu „chtěli zakopat živého nebo upálit“. Zní to podezřele, nicméně Krjakutnyj „se vznesl do vzduchu o půlstoletí dříve než Francouzi bratři Montgolfierové“ a ve své vlasti se díky tomu stal průkopníkem balonového létání. A to ještě v tom samém 18. století objevil kněžský syn Simeon padák.
Také letadlo vynalezl – celých 21 let před bratry Wrightovými – Rus, konkrétně námořní důstojník Alexandr Fjodorovič Možajskij. Jemu samotnému se nesmějme. Jeho letoun poháněný dvěma parními stroji předvedl roku 1882 zhruba to samé, co několik podobných projektů před ním (Félix du Temple – 1874) i po něm – s pomocí nakloněné rampy či větru lehce nadskočil.
Lépe to tehdy prostě nešlo, aerolight dynamika byla v plenkách a motory těžké. Koneckonců i nejdelší „let“ bratří Wrightů z prosince roku 1903 měřil pouhých 279 metrů.
Periodizace polského filmu
Ale dosti Ruska. Zřejmě první článek o báječných sovětských vynálezcích, který pronikl do poválečného Československa, vyšel překvapivě už v listopadu 1945 – tedy ještě před vypuknutím „horké“ kampaně v Moskvě – ve Svobodných novinách (tak si tehdy říkaly Lidové noviny). Profesor V. Orlovský v něm vychválil sovětskou vědu a stručně zmínil některé úspěchy a křivdy z minulosti, když třeba konstatoval, že jen „tupost“ carských úředníků umožnila Marconimu patentovat si rádio. Po únoru 1948 se kampaň rozjela naplno. Vycházely články, tiskly se překlady sovětských knih a do kin vtrhly dokumenty s výmluvnými názvy – První křídla (s hudbou Arama Chačaturjana) či Ruské světlo.
Uniknout se nedalo. Ruští vynálezci pronikli všude – do Českého časopisu historického i do oborového měsíčníku Paliva. A pokud si snad chtěl někdo v roce 1952 přečíst v časopise Film a doba článek o periodizaci polského filmu, hned na začátku narazil na tvrzení, že „v západní a americké historiografii tohoto údobí není přihlédnuto k velkému přínosu (…) slovanských národů“, a vzápětí se dověděl jména deseti ruských vynálezců v čele s Petrovem a Lodyginem.
Ono bez ruské žárovky by se toho ani v Polsku moc nenatočilo.
Sovětská delegace navštíví konferenci o slonech a přednese čtyřdílnou zprávu: 1) Klasikové marxismu-leninismu o slonech; 2) Rusko – vlast všech slonů; 3) Sovětský slon nejlepší na světě; 4) Běloruský slon – malý bratr ruského slona. Z kontaktů se zahraničními vědci se rázem stalo „poklonkování Západu“, dovozové vědecké časopisy šlo sehnat jen s největšími obtížemi, nesmělo se publikovat v cizině, a za krajně nevhodné se považovalo dokonce i citování zahraničních vědců.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
