STÁLÉ NOVELIZACE NEJSOU VÝCHODISKEM

Současná právní úprava je značně kazuistická a nesystematická

Klíčové zákony nové daňové soustavy nabyly účinnosti 1. ledna 1993. Tyto právní předpisy zavedly do právního řádu České republiky moderní soustavu přímých a nepřímých daní. Nová daňová soustava neplatí ještě ani deset let a již se stále častěji ozývají hlasy volající po další daňové reformě. Nutno říci, že tyto hlasy jsou oprávněné. Daň z příjmů a investice. Zákon o investičních pobídkách platí od 1. května loňského roku. Jde nepochybně o krok správným směrem a pozitivní signál vůči zahraničním investorům. Pouze tento zákon sám o sobě však zdaleka nestačí. Podstatou investičních pobídek upravených v tomto právním předpise jsou zejména daňové úlevy poskytované zahraničním investorům podnikajícím na území České republiky. Zdá se, jako by sociálnědemokratická vláda paradoxně dělala pro přilákání zahraničních investorů více než předchozí pravicové vlády, i když její kroky nebyly zdaleka vždy stoprocentní. Připomeňme – podle mého názoru – jednoznačně nešťastný výběr strategického partnera pro ČSOB, kdy dostala přednost druhořadá belgická KBC před světovým gigantem typu Deutsche Bank. Nicméně přijetí zákona o investičních pobídkách je třeba hodnotit pozitivně. Nadšení z tohoto bezpochyby potřebného zákona poněkud ochabne, pokud porovnáme sazbu pro podnikovou sféru důležité daně z příjmů právnických osob platnou na území České republiky se sazbou platnou v zahraničí (viz tabulka). Je zřejmé, že při setrvávání na současných principech daňové politiky musí v nejbližších letech Česko zaostávat za ostatními středoevropskými státy – tedy našimi konkurenty – pokud jde o příliv zahraničních investic. Ve střední Evropě máme sazbu daně z příjmů právnických osob nejvyšší. Z dlouhodobého hlediska je proto Česká republika pro zahraniční investory nejméně zajímavá, posuzují–li podmínky z daňového aspektu. Nebudou nám nic platné krátkodobé daňové úlevy zakotvené v novém zákoně. Zelený ostrov příkladem. Za povšimnutí stojí v této souvislosti zejména irský příklad. Pokud setrváme na současné sazbě, bude daň z příjmů právnických osob u nás v roce 2003 dosahovat téměř trojnásobku irské sazby. To je již rozdíl propastný. Přitom Irsko by pro nás mohlo být skutečným vzorem jak nastartovat ekonomický růst. Snížení daňové zátěže vedlo v Irsku k masivnímu přílivu zahraničních investic, což následně zapříčinilo několikaprocentní růst hrubého domácího produktu (HDP). Tento ekonomický boom má za následek dokonce nedostatek pracovních sil v mnohých odvětvích. (Irsko ostatně láká v současné době pracovní síly i z České republiky.) Irsko tedy představuje model vyzkoušený a fungující. Jen jej následovat – my neriskujeme téměř nic. Dokonce ani případné výtky Evropské unie jako v případě zákona o investičních pobídkách, neboť Irsko již členem Evropské unie je a razantní snížení daňových sazeb je mu tolerováno. Častým argumentem proti snížení daňových sazeb je následný pokles příjmů státního rozpočtu. Existují samozřejmě ekonomické teorie prokazující, že jde pouze o pokles krátkodobý. Z dlouhodobého hlediska dochází naopak ke zvýšení daňových výnosů. Proti tomuto argumentu hovoří ještě jedna skutečnost. Naše neúměrné daňové zatížení vede pouze k tomu, že nadnárodní společnosti daní své zisky nikoliv na území České republiky, ale na území státu, v němž má sídlo mateřská společnost, případně ve státu s optimální daňovou sazbou. Tento postup umožňují smlouvy o zamezení dvojího zdanění a pololegální praktiky těchto společností, ke kterým jsou nuceny naší vysokou daňovou zátěží. Troufám si tvrdit, že tímto způsobem dochází k obrovským legálním daňovým únikům, ve srovnání s nimiž jsou daňové nedoplatky pouhou kapkou v moři. Jsme tak sami proti sobě a naše vysoká daňová sazba má za následek paradoxně daleko nižší daňové výnosy, než jakých by bylo možné dosahovat při sazbě nižší. Komplikovaná konstrukce. Daň z přidané hodnoty je nepřímou daní, existující ve všech moderních daňových soustavách. O její nezbytnosti není pochyb, a to i vzhledem ke skutečnosti, že výnosy z ní jsou pro státní rozpočet klíčové. Moje výtka se týká složité a komplikované konstrukce této daně. Zákon o dani z příjmů měl od roku 1993 již čtrnáct novel. Komplikovanost a nepřehlednost textu právních předpisů je ostatně charakteristickým rysem téměř všech daňových zákonů (například zákon o daních z příjmů byl novelizován již čtyřicetkrát). Nepochybně nejde o úmysl zákonodárce. Na počátku šlo jistě o to, vytvořit daňovou soustavu co nejpřehlednější a nejefektivnější. Bohužel nedostatek zkušeností autorů daňových zákonů a podněty, které přinášel život, vedly k tomu, že se daňové předpisy postupně dolaďovaly a každoročně byly několikrát novelizovány. Současná právní úprava je tak do značné míry kazuistická a nesystematická. Současný právní stav vede pouze k tomu, že se v daňových zákonech těžko orientují dokonce i správci daně a daňoví poradci, o laicích ani nemluvě. Aplikace zásady „neznalost zákona neomlouvá je tak za současné situace značně problematická. Daň ke zrušení. V případě daně z nemovitostí jde o přímou daň majetkového typu. Do současné daňové soustavy byla v nové podobě zapracována rovněž v roce 1993. Čas od času se vyskytují názory, zejména v levé části politického spektra, že by se měla výrazně zvýšit sazba této daně a její odstupňování s ohledem na hodnotu nemovitosti. S tímto názorem se nemohu ztotožnit. Myslím, že by šlo o jistý typ diskriminace, jejímž důsledkem by byl demotivující vliv na vlastníky nemovitostí. Jsem naopak toho názoru, že by se mělo uvažovat spíše o úplném zrušení této daně, protože její výnosy jsou tak minimální, že nepokrývají ani náklady vynaložené na její správu. Přínos do státního rozpočtu je nulový, ne–li dokonce záporný. V souvislosti s výše uvedenými problematickými místy současné daňové soustavy považuji nutnost daňové reformy za nezbytnou a klíčovou i pro další ekonomický rozvoj naší země. Výtky k daňovým zákonům jsem vybral pouze namátkou. Jistě by daňoví experti přišli s mnoha dalšími podněty a spornými místy současné právní úpravy. Neustálé novelizace daňových zákonů musí jednou skončit a současné předpisy je třeba nahradit zákony novými. Při přípravě nové právní úpravy je samozřejmě nutné využít zkušeností s aplikací současných zákonů. Lze pouze doufat, že daňová reforma přijde brzy.