Po osvobození z rukou Islámského státu se do zničeného syrského města Kobaní překvapivě rychle vrací život
Po sedmi hodinách jsme konečně dorazili do Kobaní, do města, které se stalo mementem syrské války, Stalingradem Blízkého východu. „Je to vůbec to samé město?“ ptáme se. Kobaní jsme s kolegyní navštívily vloni v srpnu a bylo z osmdesáti procent v ruinách. Dokázalo se sice ubránit teroristům z Islámského státu, ale za cenu totální destrukce. Teď je tu mnoho věcí jinak než před půl rokem.
Už loni v létě, když jsme procházely ulicemi zavalenými sutinami z rozstřílených domů, nás udivovalo, že se do Kobaní začínají vracet jeho obyvatelé, kteří před islamisty utekli do sousedního Turecka.
Dnes jsou ulice vyčištěné, mnohá místa ani nepoznáváme – namísto ruin jen holé plochy. „Sutiny odvážíme za město, některé se používají na stavbu cest, a co jde, je znovu použito jako stavební materiál,“ říká náš místní průvodce Jamal Bali. Sledovat obrovská rypadla, jak se zakusují do kusů betonu, je fascinující podívaná. V sutinách však hledají obživu i mnozí chudí obyvatelé. Spousty dětí i dospělých se prohrabují v troskách a snaží se vylovit staré železo, které pak prodávají dál. „Železo ze sutin vykupuju, živí mě to mnohem lépe než prodej chleba, což jsem dělal dřív. Když prodáváte chleba, pořád chodí sousedé a známí a chtějí jeden, dva, tři, že to zaplatí později. Většinou už nezaplatí nikdy.
Výkup železa je lepší,“ vypráví Abdul Misto, pětašedesátiletý muž, jehož syn Džamál padl při obraně Kobaní a zůstaly po něm tři malé děti a manželka Didžla. O ty se teď jejich děda snaží postarat. Protloukat se není jednoduché. Děti nemají ponožky a pořádné boty a žijí v rozbořeném domě bez elektřiny či kamen.
Islamisté na zahradě
Všichni, kdo jsou na tom líp než rodina Abdula Mista, se pustili do oprav svých domů, obchodů a dílen. „Když jsme se vrátili z Turecka a já vkročila do svého domu, rozbrečela jsem se. Celý dům byl vypálený, zařízení zničené. Na zahradě leželi dva mrtví islamisté.
Měla jsme takový vztek, že jsem do nich kopla. V našem domě měli islamisté svoji základnu, zdi byli počmárané nápisy jako Alláhu Akbar nebo Přišli jsme vám podříznout krk,“ vzpomíná Rošan Nassanová, mladá žena, která spolu s manželem už dům opravila.
„Stálo nás to spoustu úsilí i peněz, ale teď tu aspoň můžeme bydlet. Nábytek vyrobil manžel vlastnoručně,“ ukazuje pyšně na stůl, židle a police na stěně. Nejhůře jsou na tom ale ti, jimž z domu nezůstalo nic. „Vláda mi řekla, že mi moje sutiny odvezou zadarmo, ale nový dům mi už nikdo nepostaví. Bydlíme u příbuzných, ale co bude dál, netuším. Na stavbu nového domu bychom potřebovali 600 tisíc korun,“ běduje paní Fátima na prázdném plácku, kde kdysi stál její dům. Jsme na kopci Mistanur, kde byla největší základna islamistů, a proto sem také dopadlo nejvíce raket a bomb spojenců. Kousek dál stojí zbytky tanku IS. Železné monstrum dnes slouží jako hřiště pro děti, které si z něj udělaly prolézačky a skluzavky.
Obnovit výuku se podařilo i v sedmi z původních pětadvaceti škol. Učí se v nich ráno i odpoledne, aby do nich mohlo chodit více dětí. Ve školách zatím vládne euforie z toho, že je možno nyní vyučovat kurdštinu. Ta tady byla dřív zakázána. Pro autonomní vládu syrského Kurdistánu – Rojavy je ale její výuka prioritou, a tak mají žáci i nové učebnice v kurdštině. Tisíce dětí v Kobaní a okolních vesnicích ale do školy zatím chodit nemůžou, neboť jejich školy jsou v troskách. „Do naší školy chodilo 150 dětí. Teď nemají kam chodit. Da’iš (IS - pozn. red.) je od nás jen sedm kilometrů a naši vesnici ostřelují, takže vláda ani nepovolila naši školu znovu vystavět,“ lamentuje ředitel Mustafa Alí nad troskami své školy ve vesnici Kumlik, kousek od řeky Eufrat, která tvoří bojovou linii a hranici mezi kurdským územím a Islámským státem.
Mnohem horší je však situace ve zdravotnictví.
Dvě ze čtyř nemocnic byly zničeny totálně, stejně tak patnáct klinik ve vesnicích.
„Během války Islámský stát útočil záměrně na nemocnice, kliniky a ambulance. Přišli jsme i o čtyři ambulance a o mnoho zdravotnického personálu. Teď bychom potřebovali deset ambulancí, aby nám to pro kanton Kobaní stačilo.
Ambulance totiž svážejí i zraněné vojáky z front, a tak jsou přetížené. Mnoho lidí umírá zbytečně. Chybí nám také hodně přístrojů, třeba CT,“ vyjmenovává doktor Arif Ali, který v Kobaní zůstal i během bojů. „Léčil jsem i zraněné bojovníky Da’iš včetně mnoha dětí – teenagerů. Nebyli mezi nimi skoro žádní Syřané, jen samí cizinci – Evropané, Čečenci, Tunisané, Iráčané, Libyjci, Jemenci, Alžířané,“ vyjmenovává národnosti bojovníků IS Ali plynnou francouzštinou, neboť vystudoval v Paříži.
Situaci nejen ve zdravotnictví ještě ztěžuje embargo, které na Rojavu uvalilo Turecko. Hranice je zcela uzavřená a nic se sem z Turecka legálně nesmí dovážet.
Minová pole
Do ulic Kobaní se však život pomalu navrací.
Obnoveny byly stovky obchodů, dílen, restaurací. Na rohu vcházíme i do velké cukrárny. Je to rodinný podnik a nabízí zde desítky sladkých pochutin. „Měli jsme štěstí, obchod měl jen vysklené výlohy. Jsme tři bratři, vše si pečeme sami. Daří se nám celkem dobře,“ říká jeden z majitelů, pan Hosejn, a hned nám na talířek vyskládá ochutnávku.
V mnoha obchůdcích a dílnách pracují děti. „Nechodím do školy, ale sem, opravovat auta, protože si tu vydělám dva dolary denně.
Utekli jsme z naší vesnice a teď jsme na tom špatně,“ říká třináctiletý Mustafa, když nám zručně opravuje píchlé kolo na autě. Největší radost mu udělá Studentská pečeť. „Čokoládu bych si nikdy koupit nemohl, je moc drahá,“ vysvětluje. Právě špatná ekonomická situace nutí mnoho rodin posílat děti do práce namísto do školy. Ceny všeho totiž od začátku války vzrostly desetinásobně.
Ti, kteří nemají obchod, mají za městem pole nebo sad. Nejčastěji zde lidé pěstují olivy, ovoce, pistácie a len. Chovají ovce a krávy. Jenže ani zemědělskému sektoru se důsledky války nevyhnuly. Během bojů byly zničeny téměř čtyři tisícovky traktorů a další zemědělské techniky. Zahynuly i desetitisíce ovcí a tisíce krav. „Když lidé prchali do Turecka, mohli si vzít jen batohy a kufry. Vzít si auta nebo zemědělskou techniku jim Turci zakázali. Všechno pak během války shořelo,“ říká Džalál Zeto, který pěstuje pistácie. I jeho sad se z důsledků bojů ještě vzpamatovává. Jiní jsou na tom ale daleko hůř – jejich pozemky jsou totiž zaminované. „Mám 400 olivovníků a nemůžu se o sad starat. Už jsem tam našel sedm bomb včetně nášlapných min,“ stěžuje si šedesátiletý zemědělec pan Mostafa, když se s ním jedeme na jeho sad za městem podívat. Chodíme přesně v jeho stopách, sad je totiž jedno velké minové pole. V Rojavě je přitom fatální nedostatek lidí a techniky k odstraňování min. Jen v Kobaní už kvůli tomu přišlo o život 150 civilistů a 30 lidí, kteří se pokoušeli město a okolí odminovat.
Dalším problémem je elektřina. Celé město je stále bez připojení. Elektřina má jít z elektrárny na přehradě Tišrín na řece Eufrat. Tu dobyly milice SDF (Syrian Democratic Forces – jejich hlavní složkou jsou kurdské jednotky YPG a YPJ) od Islámského státu teprve v prosinci loňského roku, ale stále se o ni vedou boje. IS se nechce vzdát. Potíž je také s nedostatkem pitné vody, potrubí z Eufratu bylo poničeno.
Lidé ale z Kobaní odejít nechtějí. Vrátilo se sem už 90 procent obyvatel, kteří odtud utekli před IS do Turecka. Kobaní je v tomto specifické. Lidé zde mají silný vztah k městu a k půdě. Když byli v Turecku, mohli si vybrat, zda půjdou dál – do Německa. Většina se ale vrátila zpět do naprosto nefunkčního města v rozvalinách. A všichni se zapojili do obnovy města. Tady je odchod do Evropy považován za projev slabošství. Lidé, kteří to chtějí udělat, tak činí potají. l SOS KOBANÍ
Lidem z Kobaní pomáhají i Češi, a to prostřednictvím sbírky, kterou založily novinářky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová. Do letošního února se vybralo 400 tisíc korun, přičemž asi 100 tisíc bylo z prodeje knihy Islámskému státu na dostřel. Z peněz sbírky bylo vyrobeno 300 školních lavic do škol v Kobaní. Vyrábí je místní truhlář přímo v Kobaní. Do sedmi škol v Kobaní putovaly dary v podobě laptopů a tiskáren. Počítač a tiskárnu dostal i Červený kříž a nemocnice v Kobaní. Ze sbírky bylo dále financováno zařízení a vybavení provizorní školy ve vesnici Dagerman u Eufratu. Sbírka běží dál. Přispívat je možné zde: www.sosKobaní.cz
V Kobaní je odchod do Evropy považován za projev slabošství. Lidé, kteří to chtějí udělat, tak činí potají. KOBANÍ Město ležící přímo na hranicích s Tureckem má strategický význam. Několik tisíc teroristů z IS na město zaútočilo v létě 2014 s kolonou tanků, obrněných vozidel, dalekonosných děl. Místní obviňují Turky ze spolupráce s IS, že totiž umožnili průchod jejich bojovníkům i technice. „Viděl jsem na vlastní oči, jak přijížděli z turecké strany a turečtí vojáci jen nečinně přihlíželi. Přes Turecko k nim proudilo i jídlo a další potřebné věci,“ říká šéf hraničního přechodu Esmat Hamo. Podle něj si islamisté vykopali tunel na tureckou stranu, kterým pak zásobovali svoje bojovníky jídlem i zbraněmi a také tudy transportovali zraněné do tureckých nemocnic. Všichni civilisté utekli z Kobaní, ještě než město obsadil IS. Uchýlili se do uprchlických táborů v Turecku nebo k příbuzným.
O autorovi| Markéta Kutilová Lenka Klicperová • • spolupracovnice redakce šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
