Souboj o vedení ve straně
Dva úplně odlišné světy. Takový obraz se naskytl minulý týden divákům lítého sporu Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse o vedení sociální demokracie, potažmo vlády. Že jde o nevyrovnanou dvojici, bylo jasné už v době, kdy oba svorně tvrdili, že spolu tvoří jakýsi politický tandem. Snad tomu tak v řadě případů skutečně bylo. Gross Špidlovi (ale především sobě) několikrát zachránil krk, Špidla zase Grossovi sloužil jako krycí paraván pro jeho zálibu k zákulisní politice. Dlouho to šlapalo. Teď poprvé stanuli proti sobě.
Extrovert versus introvert. Gross má mimořádný dar navazovat kontakty. Kdo ho chvíli pozoruje třeba při jednání sněmovny, nevychází z údivu. V pěti minutách stačí vyřídit několik telefonátů, vystoupit s replikou před poslanci, odběhnout do zákulisí ke schůzce s lobbisty nebo podřízenými, mezitím ochotně a s úsměvem odpoví na otázky dvou televizních štábů a ještě stačí sledovat průběh jednání tak pečlivě, že je kdykoli připraven několika skoky odběhnout k hlasovacímu zařízení do sálu, aby neohrozil tenkou vládní většinu. Zkrátka je ho všude plno. Naproti tomu Špidla – není-li zvlášť dramatická situace - často prochází kuloáry důstojným krokem sám, sledován pouze ochrankou. Kdo z nich je symbolem minulosti?
Vizáží kučeravý jinoch-pořízek versus zcela šedivý padesátník. V tomto ohledu má Gross velkou výhodu. Jeho nástup budou voliči vždycky vítat jako obecně prospěšnou generační výměnu. Hesla typu „mládí má zelenou“ mají Češi zaryta hluboko pod kůží.
Pohotový, rychle mluvící a občas útočný debatér versus lakonický a spíše houževnatě defenzivní uspávač hadů. Zatímco Gross umí některými svými projevy sněmovnu elektrizovat, zejména stínového resortního kolegu Ivana Langra z ODS, Špidla jako by mluvil spíše do protokolu. Když bylo v minulosti třeba získat na stranu Vladimíra Špidly ústřední výbor sociální demokracie nebo nějaké jiné kolegium, zařizoval to často výmluvný místopředseda. A to přestože alespoň v jednom jsou oba muži skoro k nerozeznání, totiž ve schopnosti mnoha slovy nesdělit vůbec nic. Špidla se za tento trik občas stydí pomocí úniku k nemluvnosti, Gross naopak nulový obsah nahazuje žoviálností. Komu z nich patří budoucnost?
Aktivní partner mnoha významných byznysmenů versus úředník úzkostlivě si střežící nezávislý úsudek. Grossův zájem o dění například v Českém Telecomu, Eurotelu, ČEZ nebo v uhelném či potravinářském průmyslu je všeobecně znám. O jeho vlivu se mluví i v případě všelijakých výběrových komisí. Špidla se předním podnikatelům nebo manažerům firem sice principiálně nevyhýbá, sám je však nevyhledává a už vůbec si k tělu nepouští různé lobbisty. Tým jeho poradců představuje na rozdíl od Šloufovy družiny za časů Miloše Zemana pouze servis, a nikoli nástroj mocenského průniku mezi Úřadem vlády a ekonomikou. Kam asi půjde vývoj?
Minulý týden se oba sociální demokraté překonávali. Nejenže si mezi spolustraníky horečně vyjednávali podporu, v médiích se Gross jako Špidla snažil vystupovat v maximální míře coby odpovědný státník, jemuž záleží především na plnění politického programu a stabilitě, Špidla zase sdílností připomínal Grosse, když – snad vlivem únavy – ztrácel při některých debatách vnitřní zábrany a dařilo se mu formulovat některé své myšlenky srozumitelněji než obvykle. Působivé byly třeba negativní emoce nad hrozícím rozbitím sociálního státu, z nichž i nesocialistům muselo být jasné, jak hluboká je vize, za kterou premiér kráčí. Ve zpravodajství České televize zase Špidla s převahou zkušeného kmeta zašlapal do země veškeré výtky proti měkkosti své důchodové reformy. Důsledné koncepty změn označil za teorie určené pro šuplíky, které se ještě nikde nepodařilo prosadit, protože nekonvenují se životem a politika musí brát ohled na lidi. Špidlova přesvědčivost byla tím větší, že ve vypjatých okamžicích, pod Damoklovým mečem pádu, ze svých nemoderních názorů neslevoval, nýbrž na nich trval ještě tvrdošíjněji. Klobouk dolů, to je víc než jen taktika.
A jaké myšlenky hájil Gross, respektive na jaké útočil? Nic takového. Žádné nehájil, žádné nenapadal. Teď, ani nikdy předtím. V duelu dvou předáků ČSSD o myšlenky nebo o vize vůbec nešlo. Na programu bylo nastolení progresivnější mocenské techniky kombinované s uměním komunikace. Bez pevného názorového ukotvení však každá strana dříve či později musí zplanět, platí to také o ČSSD. Však si podobným „gumovým“ obdobím prošla už za Miloše Zemana. Jakkoli se Stanislav Gross už dlouho zdál být ve všech směrech jasným favoritem před dosavadním předsedou, nikdo si zatím neumí představit, jaké ideje by strana pod jeho taktovkou vlastně prosazovala. A to je špatně.
Fakt, že si Standa Grossů po letech čekání konečně nabrousil kosu, nemusí být pro stranu žádnou výhrou. Vizionář ve stejnojmenné Cimrmanově jednoaktovce zjistil, že zvuk broušené kosy může signalizovat i blízkou smrt. V ČSSD jde v těchto týdnech ovšem spíše o to, aby na post po vizionářovi časem neusedl sekáč, který se nezakecá…
ČLÁNKY DO MAILU